Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2659/2021

23 Cdo 2659/2021-245

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně: Advokátní kancelář Brož & Sokol & Novák s.r.o., se sídlem v Praze 2, Nové Město, Sokolská 1788/60, PSČ 120 00, IČO 24196509, zastoupené Mgr. Ivetou Jančovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, PSČ 120 00, proti žalované: Esta Praha s.r.o., se sídlem ve Zvoli, Jílovská 278, PSČ 252 45, IČO 27603636, zastoupené Mgr. Martinem Kainem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Nádražní 58/110, PSČ 150 00, o zaplacení částky 144 898 Kč příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2021, č. j. -168, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. -53, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 144 898 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 66 248 Kč od 26. 1. 2018 do zaplacení, z částky 7 7260 Kč od 26. 6. 2018 do zaplacení, z částky 28 435 Kč od 25. 4. 2018 do zaplacení a z částky 42 955 Kč od 28. 3. 2018 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2021, č. j. -168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Podle žalované napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, „v jakém případě je možné spornou pohledávku uplatněnou procesní stranou v rámci námitky započtení považovat za pohledávku nejistou podle , (dále jen „o. z.“), jež z tohoto důvodu není způsobilou k započtení, a tudíž není povinen provádět dokazování k takto uplatněné námitce započtení“. Tato otázka podle žalované dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena.

Podle dovolatelky odvolací soud z důvodu rozsáhlosti tvrzení žalované dospěl k závěru, že pohledávku bude složité dokazovat, a že toto dokazování provádět nebude, čímž podle žalované rezignoval na svou povinnost řádně prověřit všechny skutečnosti rozhodné pro náležité posouzení skutkového stavu věci. Žalovaná poukázala na skutečnost, že ač odvolací soud opřel své rozhodnutí o závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , pominul některé zde vyslovené úvahy, k nimž naopak měl přihlížet. Postup odvolacího soudu byl současně v rozporu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. . Podle žalované za situace, kdy soud prvního stupně k prokázání námitky započtení neprovedl žádný důkaz a kdy tak neučinil ani odvolací soud, nelze označit žalovanou uplatněnou pohledávku na náhradu škody za žalobkyní bez dalšího za nejistou. Skutečnost, že pohledávka nebyla prokázána, způsobil sám soud, který rezignoval na svou povinnost provést ve věci řádné dokazování. Odvolacím soudem tak byla otázka nejistoty započítávané pohledávky vyřešena v rozporu s výše citovanou judikaturou.

Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně k dovolání žalované uvedla, že kategoricky odmítá její námitky o tvrzené škodě, kterou jí měla dříve způsobit, a zdůraznila, že zabýval-li by se soud námitkou žalované věcně, nepřiměřeně by se tím prodlužovalo řízení o žalobkyní uplatněné pohledávce, která je skutkově jasná. K podpoře své argumentace o správnosti postupu odvolacího soudu odkázala žalobkyně mimo jiné na závěry velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu vyřčené v rozsudku ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. . Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně aby jej zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle , (dále jen „ “), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Podle lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud úvodem podotýká, že i když žalobkyně ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v plném rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o věci samé; výroky, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se dovolací soud proto nezabýval.

Předkládá-li dovolatelka k vyřešení otázku okolností, za nichž lze uplatněnou protipohledávku považovat za nejistou a neurčitou, tedy k započtení způsobilou, pak k této otázce, resp. k výkladu § 1987 odst. 2 o. z. zaujal Nejvyšší soud komplexní stanovisko v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. , jenž byl uveřejněn pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Nejvyšší soud především dovodil, že „nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu vykládaného ustanovení je (zásadně) pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky, tj. místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. Aktivně započítávaná pohledávka tedy nebude jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky. Současně Nejvyšší soud poukázal na to, že výklad § 1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami. Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné (zpravidla k okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli).

Tyto závěry jsou přitom bez výhrad obsaženy i v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. například usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. , usnesení ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. , rozsudek ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. , či rozsudek ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. ).

Dovolatelkou předkládaná otázka, jež má za dosud neřešenou, je tudíž otázkou v rozhodovací praxi již vyřešenou a Nejvyšší soud ani v poměrech nyní posuzované věci neshledává důvody, pro které by se měl od této své již ustálené rozhodovací praxe odchylovat. Se shora uvedenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom napadený rozsudek odvolacího soudu není v rozporu.

Odvolací soud k žalovanou uplatněné pohledávce z titulu náhrady škody uvedl, že v projednávané věci je na jedné straně v podstatě skutkově jasná a důkazy prokázaná pohledávka žalobkyně proti žalované na zaplacení odměny za poskytnuté právní služby a na druhé straně skutkově komplikovaně konstruovaná započítávaná pohledávka žalované ve výši 148 982 Kč proti žalobkyni z titulu náhrady škody, přičemž celková výše této pohledávky žalované činí 1 236 630,69 Kč. Podle odvolacího soudu by dokazování týkající se prokázání započítávané pohledávky žalované jednoznačně nepřiměřeně prodlužovalo řízení o v tomto řízení prokázané pohledávce žalobkyně. Soud by totiž musel hodnotit postup společníka žalobkyně v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. nejen v návaznosti na pokyny, které od žalované při jejím zastupování v této věci obdržel, ale též v návaznosti na to, zda pokud by v této věci postupoval řádně, mohlo by to přinést pro žalovanou příznivé rozhodnutí, tj. že by byla žalovaná v předchozím řízení v postavení žalobkyně se svou žalobou úspěšná. Současně by se soud musel vypořádat i s tím, zda je mezi porušením povinností J. v prvním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. a neúspěchem žalované v této věci dána příčinná souvislost a zda by důkazy, které měly být podle tvrzení žalované provedeny v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. mohly zvrátit pro žalovanou nepříznivý výsledek v řízení vedeném v minulosti u tohoto soudu pod sp. zn. .

Ačkoliv započítávaná pohledávka vyvstává ze stejného právního vztahu jako pohledávka uplatněná žalobou a žalovaná svou obranu v podobě předmětné pohledávky uplatňovala již od počátku řízení, není závěr odvolacího soudu o nekompenzabilitě započítávané pohledávky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ze spisu je nepochybné, že zjišťování skutkového stavu potřebného pro rozhodnutí o nároku žalované na náhradu škody, resp. prokazování tvrzení žalované o škodě jí způsobené žalobkyní v důsledku jejího pochybení při výkonu advokacie bude (samo o sobě) rozsáhlejší; žalobkyně se navíc proti tvrzením žalované o tom, že pochybila a že jí svou (ne)činností způsobila škodu, ostře vymezuje. Je tedy ve smyslu shora citovaných závěrů Nejvyššího soudu patrné, že pohledávka žalované (aktivní pohledávka) je objektivně sporná. Lze tak bez větších pochybností předpokládat, že nalézací řízení by se (v případě projednávání žalovanou uplatněné pohledávky) ocitlo v situaci, kdy by byl veden spor o existenci či výši aktivní (tvrzené dovolatelčiny) pohledávky, tj. místo uspokojení pasivní pohledávky by mezi stranami byl veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. Za tohoto stavu se závěry soudů nižších stupňů, podle níž pohledávka dovolatelky uplatněná v tomto řízení k započtení způsobilá není, shora citovaným závěrům rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nikterak neprotiví.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu týkající se výkladu o. z. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s odůvodněn.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 15. 11. 2021

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu