Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2705/2021

28 Cdo 2705/2021-763

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně ALKONY-CZ, a.s., IČ 274 03 386, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Příchovice, IČ 491 95 379, se sídlem v Příchovicích 5, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, o 186.671,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. března 2021, č. j. -726, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 7. 5. 2019, č. j. -568, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 373.343 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 603.378 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o vrácení zálohy na náklady důkazu znaleckým posudkem účastníkům (výroky III. a IV.) i o náhradě nákladů řízení (výrok V.). Soud zjistil, že na žalobkyni byla postoupena pohledávka, kterou měl postupitel D. Š. za žalovaným z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Sporný majetkový prospěch žalovanému vznikl tím, že v období od 1. 9. 2011 do 31. 8. 2012 bez právního důvodu užíval nemovitosti v k. ú. XY, jejichž vlastníkem byl D. Š. Rozsah bezdůvodného obohacení soud stanovil v částce odpovídající znalecky vyčíslenému obvyklému nájemnému. V části nepřesahující takto vypočtený majetkový prospěch proto žalobě vyhověl, zatímco ve zbytku ji zamítl.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 5. 2020, č. j. -669, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně i žalovaného ve výroku I. „změnil“ tak, že žalobě vyhověl co do částky 186.671,50 Kč se specifikovaným příslušenstvím, naopak ohledně dalších 186.671,50 Kč a zbývajícího příslušenství žalobu zamítl (výrok I.), ve výroku II. rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok II.) a rozhodl o vrácení zálohy na náklady důkazu znaleckým posudkem účastníkům (výroky III. a IV.) i o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V.). Odvolací soud zdůraznil specifické okolnosti nabytí předmětných nemovitostí D. Š., konkrétně to, že se jejich vlastníkem stal na základě omylu žalovaného spočívajícího v chybném zahrnutí dotčených objektů do kupní smlouvy. Soudy tento omyl vyhodnotily v řízení, jež bylo vedeno mezi žalovaným a D. Š. u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. , jako neomluvitelný. Je nicméně rovněž zapotřebí reflektovat, že sám D. Š. po zjištění omylu nejprve projevil vůli jej napravit (učinit souhlasné prohlášení u katastrálního úřadu) a teprve posléze začal požadovat vydání bezdůvodného obohacení žalovaným. Na základě těchto úvah odvolací soud naznal, že lze v dané věci za pomoci § 3 odst. 1 obč. zák. moderovat povinnost žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu 50 %. Ačkoli si byl vědom judikatury Nejvyššího soudu, jež takový postup zapovídá, dospěl krajský soud k závěru, že v řešeném sporu nastíněný způsob aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. opodstatňují „specifika okolností mylného převodu vlastnického práva na právního předchůdce žalobkyně k předmětným stavbám“ a fakt, že minimálně po předmětné období byl žalovaný „v dobré víře, že se opět stane i knihovním vlastníkem předmětných staveb“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož základě dovolací soud rozsudkem ze dne 6. 1. 2021, č. j. -709, předmětný rozsudek zrušil ve výroku I. potud, pokud jím byl rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 7. května 2019, č. j. -568, změněn tak, že byla žaloba ohledně částky 186.671,50 Kč se „zákonným úrokem“ od 2. 6. 2013 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení od 31. 8. 2012 do 1. 6. 2013 z částky 373.343 Kč a úroku z prodlení ve výši 0,45 % ročně z částky 186.671,50 Kč od 2. 6. 2013 do zaplacení zamítnuta, a dále též ve výroku V. a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku poukázal na rozpor postupu krajského soudu při moderaci výše bezdůvodného obohacení s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Navazuje na rozsudek dovolacího soudu Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 3. 2021, č. j. -726, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím byla uložena povinnost žalovanému zaplatit žalobkyni částku 186.671,50 Kč s 7,05% úrokem od 2. 6. 2013 do zaplacení, potvrdil, a pokud jím byla uložena povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši 7,5 % z částky 373.343 Kč za období od 31. 8. 2012 do 1. 6. 2013 a ve výši 0,45 % ročně z částky 373.343 Kč za období od 2. 6. 2013 do zaplacení změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.), přičemž zavázal žalobkyni k zaplacení žalovanému částky 99.382 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Výše zmíněný rozsudek krajského soudu napadl žalovaný dovoláním, formálně v celém jeho rozsahu, materiálně však toliko v části výroku I., jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I., pokud jím byla uložena povinnost žalovanému zaplatit žalobkyni částku 186.671,50 Kč s 7,05% úrokem od 2. 6. 2013 do zaplacení. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky vzniku bezdůvodného obohacení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu co do posouzení oprávněnosti držby žalovaného. Zdůrazňuje, že v rozhodném období, za něž je bezdůvodné obohacení požadováno, svědčila žalovanému rozhodnutí okresního a krajského soudu označující předmětnou kupní smlouvu za neplatnou a žalovaného za vlastníka dotčených staveb. Žalovaný byl tedy v onom období v dobré víře ve své vlastnické právo a nemovitosti užíval oprávněně, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně svědčila výhradně tzv. knihovní držba. Své přesvědčení dovolatel podpořil závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. , že pokud se okresní i krajský soud mýlí ve správném výkladu určité normy, není právní omyl účastníka, jenž danou otázku posoudil shodně jako nalézací soudy, neomluvitelný. Dovolatel dále namítá, že právní předchůdce žalobkyně nevykonával své vlastnické právo a nikdy se neujal držby daných staveb, což ve spojitosti s dalšími okolnostmi svědčí o nemravnosti žádání žalobkyně, a také, že nebyla dostatečně prokázána intenzita užívání daných nemovitostí ze strany žalovaného. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně, jež požaduje, aby je dovolací soud odmítl, popřípadě zamítl. Poukazujíc na obligatorní náležitosti dovolání, označuje dovolání žalovaného za nepřípustné, neboť dovolatel v něm nevymezil přípustnost dovolání ani jeho důvod a vznesl pouze skutková tvrzení. Právní názor vyjádřený ve výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu dle žalobkyně na projednávanou kauzu nedopadá.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze přitom shledat přípustným ve smyslu s ohledem na otázku oprávněné držby předmětných nemovitostí, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe zdejšího soudu.

Judikatura dovolacího soudu vztahující se k oprávněné držbě je konstantní v závěru, že oprávněný držitel není povinen vydat vlastníkovi věci to, oč se jejím užíváním obohatil, a to ani podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, na rozdíl od neoprávněného držitele, jenž se užíváním věci obohacuje nejčastěji na úkor vlastníka (viz § 130 odst. 2 a § 131 odst. 1 obč. zák., dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. , ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. ). Držitelem věci je ten, kdo má vůli nakládat s věcí jako vlastní (animus possidendi) a zároveň věc fakticky ovládá (corpus possessionis); fakticky věc ovládá osoba, jež vykonává právní panství nad touto věcí, respektive uskutečňuje obsah práva vlastnického, které bývá pojímáno jako právní panství nad věcí (srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. ; , ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. , a ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. ). z roku 1964 rozlišoval dvě formy držby, a to držbu oprávněnou a neoprávněnou, přičemž dle jeho svědčí oprávněná držba držiteli, jenž je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a to se zřetelem ke všem okolnostem. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus) (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. ). Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámí se skutečnostmi, které objektivně musejí vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. ). Oprávněný držitel věc drží v omluvitelném omylu, že mu patří, přičemž omluvitelný omyl je ten, ke kterému došlo při zachování obvyklé míry opatrnosti posuzované z objektivního hlediska (srovnej za všechny rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. , a ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. ). Ve vztahu k omluvitelnému omylu poté judikatura dovodila, že omluvitelným je i omyl účastníka řízení v právním posouzení určité otázky, pokud tento mylný názor sdílí účastník s nalézacími soudy v řízení, v němž poté dovolací soud zaujme jiný, právně závazný názor (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. , a ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. ).

Odvolací soud možnost oprávněné držby žalovaného ve stručnosti odmítl s tím, že oprávněná držba připadá v úvahu u omluvitelného omylu a omyl žalovaného byl shledán neomluvitelným. Krajský soud však opomněl, že prizmatem omluvitelnosti nemá být v tomto kontextu hodnocen omyl žalovaného při převodu sporných nemovitostí, jenž byl soudy shledán neomluvitelným, nýbrž až jeho druhotný omyl tkvící v mylném přesvědčení o absolutní neplatnosti kupní smlouvy a jemu svědčícím vlastnictví, jež bylo sdíleno s nalézacími soudy v rámci řízení o určení vlastnictví vedeného u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. . Po podstatnou část rozhodné doby od 1. 9. 2011 do 31. 8. 2012, v níž se měl žalovaný užíváním předmětných nemovitostí bezdůvodně obohatit, mu svědčila rozhodnutí nalézacích soudů, konstatující jeho vlastnictví těchto nemovitostí (rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 8. 11. 2011, č. j. -328, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2012, č. j. -367). Tato rozhodnutí byla korigována až kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. .

Závěr odvolacího soudu, že se žalovaný v období od 1. 9. 2011 do 31. 8. 2012 užíváním předmětných nemovitostí bezdůvodně obohatil, je tak přinejmenším předčasný, neboť se soud dostatečně nevypořádal s otázkou oprávněnosti držby žalovaného. V dalším řízení přísluší krajskému soudu zkoumat, zda byl žalovaný v rozhodné době držitelem daných nemovitostí a zda byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je jejich vlastníkem (tj. byla-li jeho držba oprávněná).

Z dalších námitek dovolatele nelze prozatím žádnou posoudit jako opodstatněnou. Pokud dovolatel brojí proti posouzení nároku žalobkyně jakožto souladného s dobrými mravy, nezbývá v současné chvíli než uzavřít, že se jeho tvrzení stávají předčasnými, neboť v řízení bude nadále přezkoumáván samotný vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Tvrzení dovolatele o užívání nemovitostí v jiné intenzitě, než byla shledána nalézacími soudy, pak představuje polemiku se skutkovými úsudky soudů nižších stupňů, jimiž je však dovolací soud ze zákona vázán (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. , ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. , či ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. , a dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. ), a v poměrech od 1. 1. 2013 nemá dovolatel k dispozici žádný dovolací důvod, jímž by mohl brojit vůči hodnocení důkazů soudem (viz ) nebo zpochybnit právní posouzení věci, vycházeje z odlišného skutkového stavu než odvolací soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014); těmito námitkami se tedy Nejvyšší soud blíže nezabýval.

S ohledem na výše zmíněné nedostatky právního posouzení věci odvolacím soudem shledal Nejvyšší soud dovolání důvodným ( ) potud, pokud jím žalovaný brojil vůči rozsudku odvolacího soudu v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek okresního soudu v rozsahu, v němž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 186.671,50 Kč s 7,05% úrokem od 2. 6. 2013 do zaplacení. Dovolací soud tedy v tomto rozsahu, spolu s akcesorickým výrokem II. o nákladech řízení (který závisí na míře procesního úspěchu stran sporu), napadené rozhodnutí krajského soudu ve smyslu a 2 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud je podle , části věty první za středníkem, ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 11. 2021

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu