Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2126/2021

22 Cdo 2126/2021-443

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce L. F., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Markem Janstou, LL. M., advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Náměstí Míru 14, proti žalovanému V. H., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Ladislavem Tolnayem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Jaselská 66, o stanovení povinnosti zdržet se zásahů do výkonu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020, č. j. -409, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění ( )

Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 10. 2019, č. j. -312, změnil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) ze dne 3. 4. 2019, č. j. -144, tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti zdržet se sesuvu sněhu ze střechy stodoly a žalobu na zdržení se rušení zápachem, hmyzem a hlodavci; šlo jen o formulační změnu v souvislosti s upřesněním žalobního návrhu.

Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. -341, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V dalším řízení Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2020, č. j. -409, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že a) zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zdržet se šíření zápachu, hmyzu a hlodavců ze stodoly, která je součástí pozemku st. par. č. XY v katastrálním území XY, na pozemky par. č. XY a XY v obci a katastrálním území XY, a b) žalovanému uložil povinnost zdržet se sesuvu sněhu ze střechy stodoly, která je součástí pozemku st. par. č. XY, na pozemky par. č. XY a Y v obci a katastrálním území XY (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II - V).

Také proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opírá o , , ve znění pozdějších předpisů („ “), a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ).

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje ( ). Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání není přípustné.

Předmětem dovolacího řízení je nárok žalobce na obranu proti imisím z pozemku žalovaného podle , („o. z.“). Odvolací soud v novém rozhodnutí uvedl, že ani nové výpovědi svědků nic nezměnily na jeho dřívějších skutkových zjištěních, že zápach z chovaných zvířat na pozemku žalovaného se šíří občas, a jen v určitém místě (poblíž stodoly žalovaného), a jen velmi slabě. S ohledem na uvedené má odvolací soud za to, že zápach není nepřiměřený místním poměrům a neomezuje podstatně užívání nemovitostí žalobce; žalobu proto zamítl.

Přípustnost dovolání spatřuje žalobce v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena (zda šíření zápachu může být přímou imisí) a na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zda je soud povinen hodnotit důkazy ve vzájemné souvislosti).

Co se týká otázky šíření zápachu jako přímé imise, dovolatel s takovou námitkou přichází až nyní v dovolacím řízení. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. ).

Na okraj lze navíc poznamenat, že nejde o otázku neřešenou; k rozlišování přímých a nepřímých imisí se Nejvyšší soud vyjádřil právě v předchozím rozhodnutí v této věci ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. ; z něj vyplývá, že imise (tedy i pachové) mohou být jak nepřímé, tak i přímé, vždy bude záležet na konkrétních okolnostech věci. Z obsahu dovolání je navíc zřejmé, že žalobce ve skutečnosti zpochybňuje pouze skutková zjištění, na kterých je právní závěr o povaze imisí založen; ta nicméně dovolací soud není oprávněn přezkoumávat (k tomu viz další odstavec).

Ve zbylé části dovolání žalobce napadá množství dílčích hodnotících závěrů odvolacího soudu, jedná se však výhradně o polemiku se zjištěným skutkovým stavem, kterým je dovolací soud vázán. již neobsahuje dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; dovolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. ). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. ).

Je skutečností, že v usnesení ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. , na které dovolání odkazuje, se dovolací soud k hodnocení důkazů vyjádřil, učinil tak však s odkazem na rozhodnutí týkající se dřívější úpravy, která obsahovala dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; tehdy byl přezkum hodnocení důkazů v omezené míře možný (k tomuto omezení viz např. zásadu přímosti občanského soudního řízení). Za současné úpravy však nelze hodnocení důkazů v zásadě přezkoumávat.

Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 11. 2021

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu