Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 612/2021

21 Cdo 612/2021-373

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. L., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně č. 168, proti žalovanému CASPER CONSULTING a. s. se sídlem v Praze 6, náměstí Borise Němcova č. 510/3, IČO 63980401, zastoupenému Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2020 č. j. -336, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle , a b) a .

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2020 č. j. -336 není podle ustanovení přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení , a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení

Přestože dovolatel namítá, že „soudy řešenou právní otázku, jaká osoba nabývá vlastnické právo k nové věci zhotovené výstavbou a jaké okolnosti jsou rozhodné pro takové posouzení, právně posoudily v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jak tato byla řešena zejména v rozsudcích sp. zn. ze dne 5. 11. 2002 či sp. zn. ze dne 31. 8. 2010“, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž soudy vycházely při posuzování otázky vlastnického práva k předmětné nemovitosti, a se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s tím, ke kterým důkazům soudy přihlížely a jak provedené důkazy hodnotily), vytýká-li soudům, že nesprávně „ve svém právním hodnocení“ přihlédly zejména k veřejnoprávní pozici V. L., že naopak „nepřihlédly k soukromoprávnímu postavení spol. L.“, že „nesprávně interpretovaly nepravdivé prohlášení V. L. ohledně existence jeho vlastnického práva k zastavované věci v zástavní smlouvě jako právně relevantní úmysl stavět pro sebe“ a že z obsahu zástavních smluv ze dne 7. 5. 1993 a ze dne 5. 8. 1993 „nesprávně dovozují projevený úmysl V. L. stavět pro sebe“, přestože z provedených důkazů podle dovolatele vyplývá „právně relevantně projevený úmysl stavět pro sebe“ společnosti L., která proto nabyla vlastnictví „originárně výstavbou … jakožto stavebník v občanskoprávním smyslu“. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021 sp. zn. ). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu ani znaky nepřípustné libovůle.

Namítá-li dovolatel, že „jak soud prvého stupně, tak soud odvolací v napadeném rozsudku v podstatě neprováděly vlastní posouzení věci (či toto prováděly pouze omezeně), když v podstatě odkázaly na správnost závěrů řízení vedeného Okresním soudem v Příbrami pod sp. zn. “, pak přehlíží, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil námitce žalovaného v tom směru, že otázka vlastnictví předmětné nemovitosti „je v tomto řízení otázkou předběžnou, a soud si ji tak musí pro posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně v tomto sporu posoudit samostatně, nikoliv pouze odkázat na závěry rozhodnutí soudů v jiných věcech“ (srov. bod 11 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu), a že podle ustanovení doplnil dokazování o žalovaným navržené důkazy (provedl důkazy listinami obsaženými ve spise Okresního soudu v Příbrami sp. zn. vztahujícími se k uvedené otázce), přičemž v odůvodnění svého rozsudku řádně uvedl, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce.

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud částečně změnil a částečně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 11. 2021

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu