Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2278/2021

22 Cdo 2278/2021-203

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Z. Č., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Matoušem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Říční 456/10, proti žalovaným: 1) J. T., narozenému XY, a 2) D. T., narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, J. M. Marků 92, o určení práva věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 10. 2020, č. j. -164, takto:

Stručné odůvodnění ( ):

Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 5. 3. 2020, č. j. -133, výrokem I zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že povinné pozemky st. par. č. XY a st. par. č. XY v katastrálním území XY, jsou zatíženy věcným břemenem spočívajícím v právu žalobkyně a každého dalšího vlastníka pozemku st. par. č. XY tamtéž odvádět srážkovou vodu ze střechy domu č. p. XY, který je součástí oprávněného pozemku st. par. č. XY, a to v potrubí a šachtě, uložených v povinných pozemcích, a dále v povinnosti žalovaných a každého dalšího vlastníka povinných pozemků trpět provozování a udržovat vlastním nákladem potrubí a šachty. Výrokem II zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že povinné pozemky st. par. č. XY a st. par. č. XY jsou zatíženy věcným břemenem spočívajícím v právu žalobkyně a každého dalšího vlastníka oprávněných pozemků par. č. XY, st. par. č. XY a par. č. XY odvádět z nich srážkovou vodu, přes povinné pozemky st. par. č. XY a par. č. XY, a to v potrubí a šachtě, uložených v povinných pozemcích, a dále v povinnosti žalovaných a každého dalšího vlastníka povinných pozemků trpět provozování a udržovat vlastním nákladem potrubí a šachty. Výrokem III rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Hradci Králové („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 10. 2020, č. j. -164, výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil, výrokem II změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Soudy vyšly z tohoto skutkového stavu: Žalobkyně uzavřela dne 13. 10. 1993 v postavení pronajímatelky ohledně pozemků, nyní údajně zatížených věcným břemenem, se žalovanými nájemní smlouvu – takto byla smlouva nazvána a nebyla vložena do katastru nemovitostí. Žalovaní se v této smlouvě zavázali na svůj náklad vybudovat a udržovat kanalizaci vedoucí částečně po pozemku žalobkyně, částečně po pozemcích XY a XY. Žalovaní a jejich právní předchůdci až dosud trpěli využívání kanalizace, která se nachází na jejich pozemcích k odvodu srážkových vod z pozemků a domu žalobkyně. Ta nyní tvrdí, že věcné břemeno vydržela; to soudy odmítly s tím, že smlouva, o kterou žalobkyně dobrou víru opírá, byla zjevně smlouvou nájemní (obligační). Žalobkyně nemohla být v dobré víře o tom, že jí smlouvou ze dne 13. 10. 1993 vzniklo právo odpovídající věcnému břemeni především proto, že si byla vědoma, že smlouva nebyla vložena do katastru nemovitostí. Předpoklady nabytí práva vydržením posoudil odvolací soud podle , .

Proti rozsudku podává žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, které opírá o , („ “), neboť, jak tvrdí, napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jedná se o tyto otázky: „1) Může být v dobré víře a vydržet právo odpovídající věcnému břemeni v krajním případě i osoba, jejíž právo odpovídající věcnému břemeni nebylo vloženo do katastru nemovitostí? 2) Může být smlouvou označenou jako „nájemní“ zřízeno věcné břemeno? 3) Může být věcné břemeno zřízeno za poskytnutí protiplnění?“ Dovolatelka dále dodává, že dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci ( ).

K první otázce dovolatelka tvrdí rozpor napadeného rozsudku s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. , resp. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. , podle kterého vydržet věcné břemeno může v krajním případě i ten, kdo je v právním omylu o nutnosti vkladu do katastru nemovitostí. U druhé otázky dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. , a dodává, že rozhodný je obsah smlouvy, nikoliv její název. K třetí otázce uvádí, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. , lze věcné břemeno zřídit i za protiplnění. Navrhuje zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení, resp. zrušit i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit k prvostupňovému soudu k dalšímu projednání.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost ( ) odkazuje.

Dovolání není přípustné; tvrzené předpoklady jeho přípustnosti nejsou dány.

Dovolatelka polemizuje se závěrem, že nebyla – se zřetelem ke všem okolnostem – v dobré víře, že jí tvrzené věcné právo náleží.

Dovolací soud zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporné právo patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a vyjít z kritérií v judikatuře konstantně uznávaných.

Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Samotný závěr o tom, že držitel není v dobré víře, pokud ví, že právo odpovídající věcnému břemeni vykonává na základě smlouvy, která nebyla vložena do katastru nemovitosti, je tak správný.

Dovolatelka však odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu, ve kterých se připouští i výjimečné vydržení práva na základě právního omylu.

V rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. , stejně jako rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. , jejichž obsah je dovolatelce, která na ně odkazuje, znám a jsou přístupné – stejně jako další rozhodnutí zde uvedená - veřejnosti na www.nsoud.cz, šlo o souběh mimořádných a výjimečných okolností. Takové (a ostatně ani jiné) mimořádné okolnosti v této věci dovolatelka netvrdí. Proto není napadené rozhodnutí s uvedeným právním názorem dovolacího soudu v rozporu.

Obě uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, na která dovolatelka poukazuje, zdůrazňují nutnost komplexního posouzení věci. Přitom platí, že dobrá víra je dána tehdy, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. ). Jestliže dovolatelka věděla či musela vědět, že smlouva, od které své právo odvozuje, byla označena jako smlouva nájemní a že nedošlo k jejímu vkladu do katastru nemovitostí, není závěr o tom, že musela mít (přinejmenším) pochybnosti o (údajném) věcném právu a tedy i o nedostatku její objektivní dobré víry, zjevně nepřiměřený.

Smlouva označená jako „nájemní“ může být posouzena jako smlouva o založení věcného břemene, pokud z jejího obsahu bude nepochybně vyplývat, že o takovou smlouvu jde, že účastníci chtěli takové břemeno zřídit a že je chybné jen její označení. (Jiná otázka je, zda by takovou smlouvu vložil katastrální úřad do katastru nemovitostí, tato otázka však není předmětem dovolacího řízení). Dovolatelka nicméně k této otázce neuvádí žádná další tvrzení a ani ze skutkových zjištění se nepodává, že by takovou vůli účastníci ve smlouvě projevili. Již proto tu tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu nemůže být dán.

K úplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene: Dovolatelka zjevně nesprávně interpretuje rozhodnutí odvolacího soudu, to rozhodně nespočívá na závěru o tom, zda věcné břemeno bylo či nebylo zřízeno za „protiplnění“. Proto ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Ostatně, i kdyby snad námitka, kterou dovolatelka v této souvislosti vznáší, byla důvodná (a to není), neměnilo by to nic na věcné správnosti zamítavého rozhodnutí.

S dalšími výtkami, uvedenými pod bodem III dovolání, nepojí dovolatelka žádný předpoklad přípustnosti dovolání, a proto nebylo možné se jimi zabývat.

Odvolací soud se tak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; tvrzený důvod přípustnosti dovolání není dán a dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu je Nejvyšší soud podle věty první odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 11. 2021

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu