Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2690/2021

30 Cdo 2690/2021-126

USNESENÍ

R. P.,

České republice –

Ministerstvu spravedlnosti,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2021, č. j. -107, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 12. 1. 2021, č. j. -78, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 71 467 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení částky 1 128 533 Kč s příslušenstvím (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 14 342 Kč (výrok III).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII ), dále jen „ “, odmítl.

K námitce dovolatele, zda lze „nevyvinutí aktivity žalobce směrem k pokračování trestního řízení“ přičítat k tíži žalobce v rámci kritéria významu řízení pro poškozeného, čímž se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu přisuzující trestnímu řízení zvýšený význam, Nejvyšší soud odkazuje na rozsudek ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. , v němž dospěl k závěru, že ani typově zvýšený význam předmětu řízení bez dalšího nevylučuje, aby byl tento předpoklad, a to zejména ve vztahu k utrpěné újmě, umenšen, případně i vyloučen (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. , ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. , a ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. ).

Nejvyšší soud dospěl již v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , k závěru, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Nejvyšší soud současně připomíná, že význam předmětu řízení není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. , nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Význam předmětu řízení se potom do značné míry promítá i do pociťované nemajetkové újmy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. , nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. ).

Dospěl-li tak odvolací soud s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu (včetně sdělení samotného žalobce, který po 15 letech trvání trestního řízení uvedl, že již považoval posuzované řízení za skončené) k závěru, že význam řízení byl pro poškozeného snížený, není tento jeho závěr v rozporu s výše zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud se tím ani neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že v případě, kdy si osoba považující se za poškozeného není vědoma toho, že se nějaké řízení, jehož účastníkem je nebo by měla být, vede, a že tedy nevyčkává jeho skončení (konečného rozhodnutí), nemůže jí vznikat újma nemajetkové povahy pramenící z nejistoty ohledně výsledku řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. ). Ze zjištění odvolacího soudu přitom vyplývá, že žalobce po velmi dlouhou dobu považoval posuzované řízení za ukončené. Již proto nemohla u něj subjektivně přetrvávat obava a nejistota ohledně jeho výsledku. Daná otázka tak proto nemůže založit přípustnost dovolání podle V kontextu výše uvedeného je zřejmé, že závěry dovolatelem namítaného nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. , nelze na posuzované řízení aplikovat.

Bezpředmětná je i námitka dovolatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se závěrem nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. , který dovodil, že sebenáročnější spor nesmí trvat v právním státě takovou dobu, která představuje extrémní délku řízení, jež oslabuje důvěryhodnost justice. V daném případě totiž odvolací soud celkovou délku namítaného řízení posoudil jako nepřiměřenou a své rozhodnutí založil na závěru o nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobce (za dobu 15 let, kdy žalobce považoval řízení za skončené), příp. významu sníženém (za dobu 5 let, kdy se jen řešilo, zda již trestní stíhání zastaveno bylo nebo teprve bude).

K námitce žalobce, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku, zda je konstatování porušení práva nad rámec zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie dostatečnou a účinnou satisfakcí za extrémní délku trestního řízení, Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ). V usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. (proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. ), Nejvyšší soud dovodil, že „samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce.“ K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudcích ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. , či ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. . Kladl-li proto odvolací soud důraz na kritérium významu posuzovaného řízení pro poškozeného, které je vnímáno jako nejvýznamnější kritérium , neocitá se jeho posouzení v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. . I ve vztahu k v dovolání zpochybňovanému posouzení kritérií uvedených v až e) samostatně a v jejich vzájemném poměru postupoval v dané věci odvolací soud tak, jak to předvídá rozhodovací činnost dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. ), pokud kladl největší důraz na kritérium významu řízení pro poškozeného a jeho výsledné závěry nelze považovat za excesivní, zasluhující si zásah Nejvyššího soudu.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle objektivně přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 11. 2021

Mgr. Vít Bičák předseda senátu