Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 141/2019-256

KSOS 25 INS XY25 ICm XY29 ICdo 141/2019-256

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobců a) VISTA BONA, a. s., se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 589/14, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27943577, a b) O., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, obou zastoupených Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, PSČ 702 00, proti žalovaným 1)J. K., narozenému XY, bytem XY a 2) JUDr. Pavlu Kortovi, se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, PSČ 702 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka J. K., zastoupenému JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci prvního žalovaného, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. XY, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. července 2019, č. j. 25 ICm XY, 14 VSOL XY ( XY), takto:

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 29. srpna 2018, č. j. 25 ICm XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):

[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce a) [VISTA BONA, a. s.] domáhal vůči žalovaným (1/ dlužníku J. K. a 2/ JUDr. Pavlu Kortovi, insolvenčnímu správci dlužníka) určení, že jeho pohledávky ve výši 2.024.418,53 Kč a ve výši 404.883,51 Kč přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jsou po právu (výroky I. a II.).

[2] Zamítl žalobu, kterou se žalobce b) [O.) domáhal vůči žalovaným určení, že jeho pohledávka ve výši 323.906,40 Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka je po právu (výrok III.).

[3] Uložil oběma žalobcům zaplatit společně a nerozdílně druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 28.798 Kč (výrok IV.).

[4] Rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.)

2. Insolvenční soud při posuzování důvodnosti žalobami uplatněných nároků vyšel zejména z toho, že:

[1] Žalobce a) přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nevykonatelné pohledávky v celkové výši 2.024.418,53 Kč a 404.883,51 Kč. Jako důvod vzniku první pohledávky v přihlášce uvedl směnku znějící na směnečný peníz ve výši 2.000.000 Kč, vystavenou dlužníkem ve prospěch žalobce a) dne 24. září 2012, důvodem vzniku druhé pohledávky pak měla být směnka znějící na směnečný peníz ve výši 400.000 Kč, vystavená dlužníkem ve prospěch žalobce a) dne 18. září 2012. Obě směnky byly splatné 31. prosince 2012.

[2] Žalobce b) přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nevykonatelnou pohledávku v celkové výši 323.906,40 Kč. Jako důvod vzniku pohledávky v přihlášce uvedl směnku znějící na směnečný peníz ve výši 320.000 Kč, vystavenou dlužníkem ve prospěch žalobce b) dne 19. září 2012, se splatností 31. prosince 2012 (všechny výše označené směnky dále též jen „sporné směnky“).

[3] Při přezkumném jednání konaném dne 25. dubna 2013 popřeli dlužník i insolvenční správce pravost přihlášených pohledávek s odůvodněním, že pohledávky nevznikly a sporné směnky zajišťují neexistující pohledávky.

[4] Dlužník byl v době podpisu sporných směnek zaměstnancem společnosti A. (dále jen „společnost A“), pro kterou vykonával práci provozního herny hracích automatů. Dne 30. dubna 2012 dlužník uzavřel se společností A rovněž dohodu o hmotné odpovědnosti, na jejímž základě převzal hmotnou odpovědnost za hodnoty svěřené mu k vyúčtování. Hrací automaty byly ve vlastnictví žalobce b), který je přenechal k užívání žalobci a). Společnost A (dlužníkův zaměstnavatel) zajišťovala pro žalobce a) na základě uzavřené smlouvy obsluhu sázkových zařízení a dozor v jím provozované herně.

[5] Sporné směnky dlužník vystavil poté, co jej žalobci obvinili z toho, že jako provozní pracovník herny vykazoval nesprávné stavy počitadel herních automatů a přisvojil si rozdíl mezi vykázanou a skutečnou tržbou, čímž žalobcům způsobil škodu ve výši odpovídající částkám uvedeným na sporných směnkách. Dlužník namítal, že 1/ směnky podepsal pod nátlakem, 2/ směnky měly (nepřípustně) zajišťovat pracovněprávní závazek dlužníka a 3/ žádnou škodu žalobcům nezpůsobil.

3. Na tomto základě dospěl insolvenční soud k následujícím závěrům:

[1] Dlužník sporné směnky vystavil svobodně, tvrzení žalovaných o podpisu směnek pod nátlakem nebylo v řízení prokázáno.

[2] Obstát nemohla ani námitka žalovaných, podle níž sporné směnky měly (nedovoleně) zajišťovat závazek dlužníka jako zaměstnance z pracovněprávního vztahu. Jakkoli obecně platí, že pohledávku zaměstnavatele vůči zaměstnanci z pracovněprávního vztahu (pohledávku zaměstnavatele vůči zaměstnanci z důvodu náhrady škody) nelze zajistit směnkou (potud insolvenční soud odkázal též na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2017, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 140/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 140/2018“), v projednávané věci námitka nepřípustného důvodu sporných směnek nemohla být důvodná již proto, že směnky nebyly vystaveny ve prospěch zaměstnavatele dlužníka (společnosti A), nýbrž ve prospěch žalobců, tedy subjektů od zaměstnavatele dlužníka odlišných.

[3] Důvodnou naopak insolvenční soud shledal námitku neexistence kauzy sporných směnek. V řízení bylo prokázáno, že dlužník směnky vystavil na základě požadavku žalobců, kteří vůči němu uplatňovali nárok na náhradu škody údajně vzniklé v souvislosti s provozem herních automatů. Taková kauza sporných směnek však ve skutečnosti nikdy nevznikla, neboť dlužník žalobcům v souvislosti s provozem herních automatů žádnou škodu nezpůsobil.

4. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobců potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných na základě provedeného dokazování insolvenčním soudem a přitakal rovněž jeho závěrům o absenci důvodu vystavení sporných směnek dlužníkem. K odvolací námitce ohledně přípustnosti kauzálních námitek dlužníka odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. února 2014, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 112/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 112/2014“), z nichž plyne, že v poměrech dané věci nejsou kauzální námitky dlužníka vyloučeny bez zřetele k tomu, zda šlo o směnky zajišťovací, či o směnky platební.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle a 2 , (dále též jen „ “), jako nepřípustná. Učinil tak proto, že dovolání nesměřují proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v a nejsou přípustná ani podle

7. Výhradou, podle níž odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, dovolatelé otevírají otázku (ne)přezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (zda odůvodnění napadeného usnesení vyhovuje požadavkům kladeným na něj ustanovením ). Potud je však napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.

8. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, podle kterého vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. , včetně tam obsaženého poukazu na usnesení ze dne 4. května 2004, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

9. Poměřováno těmito závěry, dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nebylo nepřezkoumatelné, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud přitakal závěru insolvenčního soudu, že přihlášené pohledávky žalobců nejsou po právu.

10. Podle dovolatelů se odvolací soud dále odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2004“), a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2001, sp. zn. , uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2001, pod číslem 97] při řešení otázky přípustnosti kauzálních námitek směnečného dlužníka, když pominul abstraktní povahu směnečného závazku, jakož i dovolateli tvrzený platební charakter sporných směnek.

11. Ani v tomto směru však právní posouzení věci odvolacím soudem neshledává Nejvyšší soud rozporným s jeho judikaturou (z níž napadené rozhodnutí naopak v řešení předestřené otázky výslovně vychází).

12. Nejvyšší soud již v (odvolacím soudem přiléhavě zmíněném) R 112/2014 – navazuje potud mimo jiné také na závěry formulované v R 59/2004 – vysvětlil, že pro vymezení okruhu kauzálních námitek, jež eventuálně může dlužník použít na svou obranu proti povinnosti směnku zaplatit, je určující především sjednaný účel směnky (to, v jakém funkčním vztahu ke kauzálnímu poměru směnka podle ujednání účastníků směnečného vztahu vystupuje). Přitom ani skutečnost, že případně jde o platební směnku (směnku „pro soluto“), bez dalšího nevylučuje, aby se směnečný dlužník, jemuž svědčí ve vztahu k majiteli směnky kauzální námitky, ubránil povinnosti zaplatit směnku (prokázanou) námitkou, že pohledávka věřitele, která měla předáním směnky zaniknout, nikdy nevznikla, popřípadě (jinak) zanikla. Jde o námitku vycházející z vlastních vztahů dlužníka a věřitele, mající základ v právním poměru účastníků, jenž byl podkladem (důvodem) pro vystavení (a předání) směnky, přičemž uplatnění takové námitky (obecně vzato) nic nebrání.

13. K otázce přípustnosti námitky neexistence kauzy směnky pak srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sp. zn. (jakož i judikaturu tam dále označenou).

14. Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání podle jsou konečně právně bezvýznamné ty výhrady dovolatelů, jejichž prostřednictvím zpochybňují pouze hodnocení provedených důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů a polemizují s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se ve skutkovém závěru, podle něhož v řízení bylo prokázáno, že sporné směnky žádnou kauzu nemají.

15. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

16. Nad rámec výše uvedeného a bez jakéhokoliv vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud dále poznamenává, že ostatně nemá (na rozdíl od soudů nižších stupňů) žádné pochybnosti o tom, že vystavil-li dlužník sporné směnky vskutku (jak bylo prokázáno) v souvislosti se svým (byť jen domnělým) závazkem, který mu měl vzniknout jako zaměstnanci z pracovněprávního vztahu (z důvodu náhrady škody), uplatní se v poměrech dané věci beze zbytku též závěry formulované Nejvyšším soudem v R 140/2018. Pro závěr o důvodnosti námitky nepřípustného důvodu (kauzy) sporných směnek (pro závěr, že vystavení směnek představuje nedovolený způsob zajištění pracovněprávního závazku zaměstnance) přitom není významné, že remitentem směnek nebyl přímo zaměstnavatel dlužníka. Jestliže Nejvyšší soud v R 140/2018 argumentoval ve prospěch závěru o nemožnosti zajistit pohledávku vůči zaměstnanci z pracovněprávního vztahu směnkou (mimo jiné) tím, že uvedeným způsobem by se mohlo plnění takového závazku, jehož důvod (kauza) vyplývá z pracovněprávních vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, dostat mimo sféru pracovněprávního vztahu a do postavení zaměstnavatele by (byť nepřímo) mohl vstoupit (respektive k postavení zaměstnavatele jako věřitele pohledávky z pracovněprávního vztahu, který tuto svou pohledávku nesmí platně postoupit jiné osobě, by mohl v případě převodu směnky indosamentem přistoupit) třetí subjekt – nový majitel směnky, jenž by mohl namísto zaměstnavatele (popřípadě „paralelně“ s ním) požadovat po zaměstnanci peněžité plnění, pak tím více nelze připustit, aby k takovému stavu (k vyvedení pohledávky vůči zaměstnanci mimo sféru jeho pracovněprávního vztahu) došlo již při samotném vystavení směnky tím, že jejím remitentem bude dokonce osoba od zaměstnavatele odlišná.

17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

18. Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení:Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 10. 2021

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu