Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2292/2021

23 Cdo 2292/2021-650

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně DME, a.s., se sídlem v Praze 9, V Soudním 774/8, identifikační číslo osoby 25099825, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalovanému M. H., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, o zaplacení částky 220.627,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, č. j. -607, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:(dle )

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2019, č. j. -573, zamítl žalobu o zaplacení v části 122.446,40 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2021, č. j. -607, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v I. výroku ve znění, že žaloba se v části o zaplacení 122.446,40 Kč s příslušenstvím zamítá (první výrok), potvrdil II. výrok rozsudku soudu prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu , (dále jen „ “), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V konkrétnosti dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí stojí na nesprávném právním posouzení hmotněprávní (a) otázky okamžiku splatnosti pohledávky z porušení dvoustranného hmotněprávního jednání a (b) otázky přechodu práva na vydání zásilky a jeho účinků. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že dovolání považuje na nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Prvním okruhem dovolacích námitek dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že pohledávka žalobkyně za žalovaným ze stojného ke dni uplatnění zadržovacího práva k zásilce (tj. ke dni 12. 7. 2002) nebyla splatná. Tyto dovolací námitky však přípustnost dovolání nezakládají.

Pro závěr odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), dle kterého pohledávka žalobkyně nebyla v rozhodné době pro uplatnění zadržovacího práva splatná, bylo určující zjištění o obsahu přípisu (dopisu) žalobkyně žalovanému ze dne 8. 7. 2002. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěly k závěru, že bylo prokázáno, že obsahem přípisu je specifikace celkové částky stojného ve výši 1.200 USD podle počtu dnů prostojů, a tímto tak došlo k akceptaci návrhu žalovaného a tedy k dohodě o výši stojného mezi účastníky za jeden den prostojů, aniž by však zde byla ujednána splatnost tohoto peněžitého dluhu. Dovozuje-li dále v této souvislosti dovolatelka, že přípisem ze dne 8. 7. 2002 byla pohledávka zesplatněna, nemůže tato námitka zakládat přípustnost dovolání, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Přitom samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu viz např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Obdobně závěr odvolacího soudu o okamžiku splatnosti pohledávky nemůže být dovolatelkou zpochybněn ani tvrzením o tom, že ke vzniku pohledávky ze stojného, stejně jako k výzvě k její úhradě, došlo již ke dni 19. 6. 2002, resp. 21. 6. 2002, neboť takovýto závěr nemá oporu v provedeném dokazování soudu prvního stupně. V tomto případě dovolací soud připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. též např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. ). Ostatně jestliže sama dovolatelka v dovolání uvádí, že 8. 7. 2002 byla konkretizována částka nákladů za stojné, lze těžko předpokládat, že by k jejich zesplatnění výzvou věřitele ve smyslu , obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), došlo již ke dni 19. 6. 2002.

Na tomto základě tak pro projednávanou věc není přiléhavý odkaz dovolatelky na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. , neboť od závěrů zde vyslovených se odvolací soud neodchýlil. Naopak dovolatelka přehlíží, že odkazované rozhodnutí akcentuje, že jako každý jiný právní úkon, musí i výzva k plnění podle ustanovení obch. zák., pod sankcí absolutní neplatnosti, splňovat požadavek určitosti ( , ), jež se projevuje i v požadavku vyčíslení požadovaných nároků. V procesní souvislosti zde projednávané je však zřejmé, že přinejmenším do 8. 7. 2002 nebyla požadovaná výše stojného mezi stranami určena.

Pro přípustnost dovolání není rozhodující ani odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sen. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. , který vymezuje obsah pojmu „bez zbytečného odkladu“ (byť v kontextu § 345 odst. 1 obch. zák.). Je tomu tak proto, že otázka posouzení délky trvání lhůty „bez zbytečného odkladu“ pro projednávanou věc nebyla určující, neboť odvolací soud vycházel ze zjištění, že projevem vůle ze dne 8. 7. 2002 dovolatelka žalovaného k úhradě dlužné částky nevyzvala, a na tomto základě správně dovodil, že úvaha o délce lhůty (kterou učinil soud prvního stupně) je sice správná, avšak přijatý závěr je nevýznamný. Zpochybňuje-li v další části dovolatelka délku trvání této lhůty, nemohla ani tato otázka založit přípustnost dovolání, a to proto, že dovolatelka formulovala otázku, která není pro napadené rozhodnutí relevantní (k nutnosti vymezení relevantní právní otázky v dovolání viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. ).

V druhé části dovolání dovolatelka formuluje právní otázku (shora označenou písm. b/), zda je dopravce za situace, kdy je příjemcem zásilky požádán o její vydání po dojití na místo určení, oprávněn uplatnit zadržovací právo k této zásilce z titulu splatné pohledávky za odesílatelem. Tato otázka však sama o sobě, vzhledem k shora probíranému závěru o nedostatku splatnosti pohledávky ze stojného v době zadržení přepravované zásilky žalobkyní, nemůže zakládat přípustnost dovolání. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi ke způsobilému vymezení dovolacího důvodu uvádí závěr, dle kterého spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. ).

Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s věta druhá neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 10. 2021

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu