Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2729/2021

28 Cdo 2729/2021-306

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. N., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinou Vančurovou Borkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Palackého 592/19, proti žalované M.K., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Karlov 2392/6, o 67.423,77 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2021, č. j. -278, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaná je povinna zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalobci částku 18.682 Kč k rukám advokátky JUDr. Martiny Vančurové Borkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 7. 11. 2018, č. j. -150, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud vyšel ze zjištění, že žalobce žalované v době, kdy společně žili v družském poměru, poskytl předmětnou sumu ve třech splátkách, aniž by mezi nimi byla uzavřena jím tvrzená smlouva o půjčce, již neprokázaly ani výpovědi slyšených svědků. Důvod, pro nějž dal žalobce žalované dotčenou částku k dispozici, spatřoval soud v jejich blízkém vztahu a společném soužití, pročež vyloučil i bezdůvodné obohacení na straně žalované. Z řečených příčin uplatněný návrh zamítl.

K odvolání žalobce přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č. j. -184, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

K dovolání žalobce zrušil posledně uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 8. 2020, č. j. -215, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní posouzení sporu krajským soudem považoval Nejvyšší soud za vnitřně rozporné, nebylo-li možné seznat, v čem viděl odvolací soud důvod finančního plnění žalobce, jenž by vylučoval bezdůvodné obohacení žalované. Mělo-li jím být společné soužití účastníků, neodpovídal právní úsudek odvolacího soudu ustálené judikatuře. Za nedostatečné označil dovolací soud i úvahy o darovací smlouvě nesprávně ztotožňované s plněním nedluhu. Pro vytýkanou nekonzistentnost právních závěrů přistoupil Nejvyšší soud ke kasaci rozhodnutí.

Krajský soud v Brně následně rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. -278, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 67.423,77 EUR s příslušenstvím (výrok I.), odpovídajícím způsobem změnil i nákladový výrok II. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jejž pokládal za správný a úplný, kvalifikoval odvolací soud v intencích judikatury Nejvyššího soudu připomenuté i v jeho rozsudku sp. zn. jako bezdůvodné obohacení. Vznik neoprávněného prospěchu žalované spojoval s koncem společného soužití účastníků, během kterého si poskytovali vzájemná plnění, jedním z nichž byla i investice finančních prostředků žalobce do výlučného majetku žalované.

Proti naposled uvedenému rozsudku krajského soudu (všem jeho výrokům) brojí dovoláním žalovaná, považujíc je za přípustné ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Krajskému soudu vytýká, že toliko přijal jeden z možných právních závěrů zmíněných dovolacím soudem – konkrétně o vzniku bezdůvodném obohacení, aniž by takové právní kvalifikaci odpovídala skutková zjištění soudu prvního stupně. Dovolatelka se neztotožňuje s názorem, že se jedná o analogický případ jako v rozsudku Nejvyššího sudu sp. zn. . Pochybení odvolacího soudu spatřuje i ve změně rozhodnutí bez náležitého zopakování či doplnění dokazování. Napadené rozhodnutí má nadto za neúplné (respektive nedostávající závaznému právnímu názoru dovolacího soudu), a tím částečně nepřezkoumatelné, absentuje-li v něm pro tentokrát posouzení eventuálního darování, k jehož propracování byl odvolací soud v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu zavázán. S ohledem na dle jejího mínění nesprávné právní posouzení navrhuje žalovaná zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně žádá odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

K dovolání se prostřednictvím své právní zástupkyně negativně vyjádřil žalobce a navrhl jeho odmítnutí.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání za přípustné považovat nelze.

Obligatorní náležitostí dovolání ve smyslu je požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti mimořádného opravného prostředku, tedy vymezil, které z hledisek v má za naplněné. Dovolatelka v nynější kauze artikuluje jako důvod přípustnosti odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe, leč konkrétní rozhodnutí, od něhož se měl krajský soud při svém posouzení věci odchýlit, neuvádí (k náležitostem vymezení přípustnosti dovolání srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z jejího podání je možné seznat toliko, že rozhodnutí odvolacího soudu nepovažuje za patřičně dostávající závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu vyřčenému ve zrušujícím rozsudku sp. zn. . Ovšem ani v tomto směru jí nelze přitakat a shledat snad rozpor napadeného rozsudku s konstantní judikaturou.

Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a v intencích nejen závazného právního názoru Nejvyššího soudu, nýbrž i ustálené rozhodovací praxe (reprezentované již v předchozím rozhodnutí zmíněnými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. , a ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. , nebo usneseními téhož soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. , a ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. ), kvalifikoval vztah mezi žalobcem a žalovanou jako poměr z bezdůvodného obohacení ve smyslu , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), vzniklého odpadnutím právního důvodu. Za odpadnuvší právní důvod zcela korektně v souladu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu (kromě shora uvedených viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. , a ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. ) označil implicitní dohodu o společném soužití účastníků, během něhož a na jehož základě si tito poskytovali vzájemná plnění (včetně žalované sumy dané žalobcem žalované ve třech dílčích částkách za účelem nákupu nemovitosti v B.); tato dohoda přitom coby právní důvod odpadla k okamžiku rozpadu jejich vztahu. Připomenutý závěr pak úplně koresponduje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně (srov. zejména bod 16. v souvislosti s bodem 21. rozhodnutí okresního soudu v této věci).

V souvislosti s právě popsaným souladem mezi faktickými zjištěními okresního soudu a skutkovým stavem, na němž založil své rozhodnutí krajský soud, nemohou obstát ani námitky dovolatelky, podle nichž by právní posouzení odvolacího soudu neodpovídalo skutkovým závěrům soudu prvního stupně. K tomu se sluší vzpomenout, že líčí-li žalovaná v dovolání okolnosti projednávaného případu ze svého vlastního pohledu, a rozporuje-li skutková zjištění, popřípadě výsledky dokazovaní, neuplatňuje tím jediný možný dovolací důvod, jímž je ve smyslu nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí upozornil, že mu, jakožto přezkumné a nikoliv nalézací instanci, nepřísluší revidovat skutkové závěry soudů nižších stupňů, jimiž je vázán, a jež tedy nelze ani v rámci dovolacího řízení úspěšně zpochybnit (srov. Zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. , a ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. ).

K dovolatelkou namítaným vadám řízení – nedoplnění a nezopakování dokazování, nepřezkoumatelnosti, či neúplnosti rozhodnutí – jeví se vhodným připomenout, že ke zmatečnostním a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlédne dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. , větu druhou, a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. , a ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. ). Nadto lze uvést, že námitka dovolatelky stran nezbytnosti zopakování důkazů není případná. Povinnost podle tíží odvolací soud totiž pouze tehdy, dospívá-li na základě důkazů provedených soudem prvního stupně k odlišným skutkovým zjištěním (obdobně k řečenému srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. ), což evidentně není případ nynějšího řízení, v němž krajský soud skutkové závěry okresního soudu převzal, toliko dospěl k jiným konkluzím právním, jež mimoto odpovídají závaznému právnímu názoru artikulovanému ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu. Za pochybení dále nelze označit ani nedoplnění dokazování, uplatňovala-li žalovaná své návrhy na ně v rozporu s , jak zní dovolatelkou nerozporovaný závěr odvolacího soudu. Konečně spatřuje-li žalovaná vadu napadeného rozhodnutí v absenci právního rozboru eventuálního darování, není ani v tomto směru možné označit rozsudek odvolacího soudu za jakkoliv defektní. Závazný právní názor Nejvyššího soudu (jejž zde žalovaná považuje za nedodržený) požadoval zřetelnější (skutkovou a argumentační linií) podložení úsudku o darování samozřejmě toliko pro případ, bude-li na něm rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Nepřiklonil-li se ovšem krajský soud k této právní kvalifikaci, neboť přijal právní závěr o vzniku bezdůvodného obohacení, nelze mu vytýkat, nezabýval-li se již podrobněji prověřením naplnění kvalifikačních znaků darovací smlouvy. Obdobné lze vztáhnout i ke kvalifikaci plnění jako tzv. vědomého plnění nedluhu ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů, bylo-li na řešenou při v posledku nahlíženo dle ustanovení účinného do 31. 12. 2013 (aplikaci ve vztahu k dané věci dovolatelka opět nezpochybňuje).

Avizuje-li žalovaná, že dovoláním směřuje do všech výroků rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III. napadeného rozsudku) tak činí pouze jako výrokům akcesorickým, aniž by uplatňovala samostatnou argumentaci. Nehledě na to, že dovolání proti nim není podle objektivně přípustné.

Z vylíčeného je zjevné, že se napadené rozhodnutí konstantní judikatuře nikterak nepříčí. Nepředložila-li žalovaná ve svém podání jinou otázku, z níž by bylo možné na přípustnost dovolání usuzovat, nezbylo Nejvyššímu soudu než je ve smyslu jako nepřípustné odmítnout.

Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení,jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , bod 34).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l, , části věty před středníkem, a ; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobce, jenž se prostřednictvím své zástupkyně (advokátky) vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 15.140 Kč [srov. , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění pozdějších předpisů], vypočtená z tarifní hodnoty představované výší peněžitého plnění v době započetí úkonu právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 13. 9. 2021) v částce 1.709.192,57 Kč (při směnném kurzu CZK k EUR k 13. 9. 2021 v poměru 25,350 Kč/EUR). Spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč ( advokátního tarifu), a navýšením o 21 % DPH dle má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení celkem 18.682 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 11. 2021

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu