Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2529/2021

22 Cdo 2529/2021-172

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) J. T., narozeného XY, a b) M. T., narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 22/24, proti žalované M. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Reném Huškem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 1022/19, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 8. dubna 2021, č. j. -154, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Žalobkyně b) je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 2 057 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Reného Huška, advokáta se sídlem v Brně, Smetanova 1022/19.

Odůvodnění:

Podle věty první , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první ) – (dále jen „ “), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2020, č. j. -123, určil, že žalobci jsou spoluvlastníky nemovité věci náležející do jejich společného jmění manželů, a to pozemku parc. č. XY, trvalý travní porost o výměře 71 m2, který se nachází v obci XY a katastrálním území XY a je zapsán na LV č. XY pro obec XY a katastrální území XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětná nemovitost“) – (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

K odvolání žalované Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2021, č. j. -154, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že jsou spoluvlastníky předmětné nemovitosti náležející do jejich společného jmění manželů, zamítl (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost shledávají v přesvědčení, že splňují alespoň některou z podmínek podle Jako důvod uvádějí nesprávné právní posouzení věci a skutečnost, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Shledávají, že je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými důkazy, resp. v jejich následném hodnocení a že odvolací soud nesprávně aplikoval judikaturu, kterou napadené rozhodnutí odůvodnil (tj. rozhodnutí sp. zn. ). Žalobci jsou přesvědčeni, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se hodnocení dobré víry a poměru výměry vydrženého pozemku a pozemků na něj navazujících ve vlastnictví žalobců (příkladmo uvádí rozhodnutí sp. zn. či rozhodnutí sp. zn. ). Podle dovolatelů odvolací soud nevzal v úvahu, že předmětná nemovitost je zaplocena s pozemky ve vlastnictví žalobců a tvoří s nimi jeden funkční a z historického hlediska nedělitelný celek, přičemž přístup na předmětnou nemovitost je možný pouze z pozemku ve vlastnictví žalobců. Nadto v samotném terénu nelze hranice pozemků přesně určit. Za významnou považují tu skutečnost, že právní předchůdci žalované po celou dobu držby nedali najevo svůj nesouhlas a nijak nebránili své vlastnické právo (rozhodnutí sp. zn. ). Odkazují na účel institutu vydržení uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. spočívající v uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním a uzavírají, že žalovaná jednala v rozporu s dobrými mravy, protože koupila pozemek, o němž věděla, že je připlocen k pozemku žalobců. Dovolání dále obsahuje polemiku se skutkovými závěry nalézacích soudů. Žalobci navrhují, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, nebo napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále navrhují, aby žalovaná byla povinna nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení k rukám jejich zástupce.

Žalovaná ve vyjádření konstatuje, že žalobci v dovolání pouze opakují námitky, které již uváděli v průběhu dosavadního řízení a se kterými se odvolací soud řádně vypořádal. Samo dlouhodobé užívání předmětného pozemku podle jejího názoru k naplnění podmínek vydržení nepostačuje. Dovolání vytýká, že z něj není patrno, v čem spočívá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Co se týče posouzení dobré víry žalobců, ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu, jehož zdůvodnění považuje za dostatečné. Dovozuje, že z neaktivity předchozích vlastníků předmětného pozemku není možné existenci dobré víry žalobců dovozovat. Nadto zdůrazňuje, že pokud by k vydržení přeci jen došlo, byly naplněny podmínky nabytí pozemku od neoprávněného podle , (dále jen „o. z.“). Navrhuje, aby dovolání žalobců bylo zamítnuto a žalobcům uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. ).

Žalobci v dovolání neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jednak výslovně nespecifikovali, který z důvodů přípustnosti dovolání podle shledávají v projednávané věci za naplněný, a jednak nevymezili otázku přípustnosti dovolání. Přestože by z obsahu dovolání bylo snad možné dovodit, že žalobci shledávají přípustnost dovolaní v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je třeba trvat na tom, že dovolací soud si není oprávněn sám vymezit otázku přípustnosti dovolání, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ve věci tak není možné posoudit, zda se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil, není-li mu známa právní otázka, v níž se odchýlit měl. Jestliže tedy v dovolaní není vymezena otázka přípustnosti dovolání, která by korespondovala s otázkou, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, dovolání trpí vadou bránící dovolacímu soudu v řízení pokračovat, a je proto nepřípustné.

Nadto dovolací soud pro úplnost dodává, že neshledal rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné s rozhodnutími citovanými žalobci v dovolání. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. ). Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. ). Dovolací soud přitom opakovaně konstatoval, že otázku dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, lze v dovolacím řízení přezkoumat v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. ).

Odvolací soud v dané věci v souladu s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu zkoumal, zda v projednávaném případě byla dána objektivní dobrá víra žalobců o tom, že předmětný pozemek užívají jako vlastní, a uzavřel, že se zřetelem ke všem okolnostem je taková dobrá víra žalobců vyloučena. Na základě skutkových zjištění dospěl k závěru, že žalobcům muselo být při vynaložení toliko běžné obezřetnosti a péče ve vztahu k získání povědomí o tom, jaké pozemky jsou (resp. mohou být) žalobci skutečně užívány, případně jaké pozemky byly (mohly být) předmětem převodu v roce 1991, z geometrických plánů, které měli k dispozici a které byly vypracovány v souvislosti s právními úkony učiněnými jimi v minulosti, a zjevně i z terénních dispozic zřejmé, že předmětný pozemek náleží jinému vlastníku. Takové úvahy dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené. S těmito závěry pak dovolání ani konkrétní věcnou polemiku nevede.

V situaci, kdy odvolací soud na základě svých skutkových zjištění vyloučil dobrou víru žalobců o užívání předmětného pozemku jako vlastního, nemohou právní posouzení držby změnit ani námitky dovolatelů týkající se zanedbatelnosti výměry předmětného pozemku v porovnání s pozemkem ve vlastnictví žalobců, k němuž byl předmětný pozemek připlocen, existence ohrazeného uceleného funkčního celku či postoje nezájmu dosavadního skutečného vlastníka předmětného pozemku. I pokud by totiž uvedené okolnosti byly dány, lze dobrou víru držitele vyloučit právě v případě, že jsou tu okolnosti, ze kterých vyplývá, že držitel věděl nebo musel vědět, že drží cizí pozemek (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. ), jako tomu je v projednávané věci. Jinými slovy není možné domáhat se okolností nasvědčujících dobré víře držitele, jestliže žalobci na základě skutkových zjištění nalézacích soudů alespoň museli vědět, že předmětný pozemek neužívají jako vlastní.

Nadto odvolací soud dospěl k závěru, že i kdyby podmínky pro vydržení vlastnického práva byly splněny, nebyly by v současné době žalobci vlastníky předmětného pozemku z toho důvodu, že žalovaná ho nabyla v roce 2015 kupní smlouvou od K. T. za splnění podmínek § 984 odst. 1 o. z., tj. nabyla ho na základě tzv. dobrověrného nabyvatelství a materiální publicity.

S tímto závěrem a konkrétním naplněním předpokladů podle § 984 odst. 1 o. z. pak dovolání věcně nepolemizuje vůbec.

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě je pro výsledné rozhodnutí určující, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srovnej větu první a např. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , či ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. ).

V dané věci je zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dvou důvodech (nesplnění podmínek vydržení, nabytí vlastnického práva žalovanou od tzv. neoprávněného). Žalobci by proto, pro případnou úspěšnost jejich dovolání, museli v dovolání relevantně napadnout a zpochybnit oba tyto důvody. To se ovšem v dané věci nestalo, neboť s druhým uvedeným důvodem dovolání žádným způsobem nepolemizuje.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 26. 10. 2021

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu