Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2855/2021

23 Cdo 2855/2021-101

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce S. P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované KOWA, s.r.o., se sídlem ve Lhotce č. p. 17, Hradčovice, identifikační číslo osoby 46343971, zastoupené JUDr. Romanem Brablecem, advokátem se sídlem v Prostějově, Havlíčkova 2923/18, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2021, č. j. -64, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Malého, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako odměny z příkazní smlouvy uzavřené s žalovanou dne 28. 1. 2016 s tvrzením, že nárok na odměnu měl žalobci vzniknout od března roku 2017, kdy žalovaná v rozporu se smlouvou přestala dojednávat obchody s odběrateli jeho prostřednictvím.

Rozsudkem pro uznání ze dne 26. 8. 2020, č. j. -27, Okresní soud v Uherském Hradišti jako soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna žalobci zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 21 516,50 Kč (výrok II).

Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 18 319 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání dle , , dále též „ “, když se žalovaná ve stanovené lhůtě nevyjádřila k výzvě soudu prvního stupně dle , v důsledku čehož nastoupila fikce uznání žalobcem uplatněného nároku. Odvolací soud současně nepřisvědčil námitce žalované, že nebyly splněny podmínky pro vydání výzvy dle z důvodu absence rozhodných tvrzení v žalobě a z důvodu, že žalobce vůči žalované již dříve uplatnil nárok na odměnu z téže smlouvy v řízení vedeném u téhož soudu prvního stupně pod sp. zn. , které bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby žalobcem. Dle odvolacího soudu žalobcem podaná žaloba obsahovala všechny rozhodné skutečnosti odůvodňující uplatněný nárok, jenž představoval odlišný nárok, než který byl uplatněn v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. .

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, ve kterém namítla, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro vydání výzvy dle , přestože žaloba byla dle žalované neurčitá, když neobsahovala tvrzení ohledně vyčíslení uplatněného nároku. Posouzení dané otázky odvolacím soudem je dle žalované v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. , a nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. , a usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. . Dále žalovaná odvolacímu soudu vytkla, že se nevypořádal s její odvolací námitkou, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání z důvodu zastavení řízení ve věci vedené pod sp. zn. zakládající ve vztahu k nyní projednávané věci překážku věci pravomocně rozhodnuté. Dle žalované je rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu nepřezkoumatelný. Uvedenou otázku žalovaná následně předložila k dovolacímu přezkumu, přičemž navrhla, aby se dovolací soud při jejím řešení vzhledem k jedinečnosti případu odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe. Společně s podáním dovolání žalovaná navrhla odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí s tvrzením, že by neprodlený výkon žalobou uplatněného nároku představoval závažný zásah do její „ekonomické situace“.

Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě jej zamítl. Podle žalobce není pochyb, z jakého důvodu byla žaloba podána a na jakém smluvním základě byl založen jeho nárok. Odvolací soud dle žalobce dospěl ke správnému závěru, že v dané věci byly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, a jeho rozhodnutí není v rozporu s žalovanou namítanou judikaturou.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ve vztahu k otázce naplnění podmínek pro vydání výzvy dle a rozsudku pro uznání podle uvedl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. 10. 2004. sp. zn. , že „soud může rozhodnout ve věci samé (tedy i rozsudkem pro uznání a rozsudkem pro zmeškání), pokud mu v tom nebrání nedostatek podmínky řízení, pro který musí být řízení zastaveno, nebo takové vady žaloby, pro které nelze pokračovat v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. ). Proto i usnesení podle soud může vydat za předpokladu, jestliže žaloba netrpí vadami, které by bránily pokračování v řízení. Je-li žaloba bez vad, resp. její vady nebrání pokračovat v řízení (a není-li tu takový nedostatek podmínky řízení, pro který by muselo být řízení zastaveno), nic nebrání soudu v postupu podle a Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení ( ), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15. 10. 2002, sp. zn. ). Protože z hlediska předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání zákon žádné další požadavky na žalobní tvrzení ani v ustanovení neklade, je z pohledu žalobních tvrzení dostatečným podkladem pro vydání rozsudku pro uznání takové vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu , které činí žalobu projednatelnou“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z novější judikatury srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2020, sp. zn. ).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je rovněž ustálena v závěru, že formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu a jsou toliko zákonné podmínky, za nichž tato fikce nastává; jsou-li tyto předpoklady splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, případně o jinou věc, v níž zákon vydání kvalifikované výzvy vylučuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. , ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. , ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. , a ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. ).

V nyní projednávané věci podaná žaloba shora uvedeným požadavkům vyhovuje, když v ní žalobce uvedl, na základě jaké smlouvy a jakých konkrétních smluvních ustanovení mu vznikl jím uplatněný nárok, vyčíslil plnění, které mu mělo být rozsudkem přiznáno, a společně s tím specifikoval i období v jakém měla žalovaná bez jeho přičinění sjednávat obchody s konkrétně označenými odběrateli. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že žaloba obsahovala veškeré rozhodné skutečnosti pro přiznání uplatněného nároku, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; námitka žalované tak v tomto směru přípustnost dovolání ve smyslu nemůže založit. Žalovanou uvedený odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. , na uvedeném závěru ničeho nemění, neboť v tamním řízení žalobce uplatnil několik nároků se samostatným skutkovým základem, což není případ projednávané věci. Obdobně nepřípadný je i odkaz žalované na nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. , který se týkal splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání v řízení o zvýšení výživného na zletilé dítě. S naposledy žalovanou odkazovaným usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. , je pak dovoláním napadený závěr odvolacího soudu zcela v souladu, když žaloba, jak již uvedeno výše, obsahovala veškeré rozhodné skutečnosti.

Pokud se jedná o námitku žalované, že vydání rozsudku pro uznání bránilo usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo pro zpětvzetí žaloby pravomocně zastaveno řízení ve věci uněj vedené pod sp. zn. , ani ta není způsobilá přípustnost dovolání podle založit. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že usnesení soudu o zastavení řízení není (byť jde o rozhodnutí, jímž se řízení končí) rozhodnutím soudu ve věci samé, neboť se jím nerozhoduje o nároku uplatněném žalobou (o předmětu řízení), a nezakládá se jím proto ani překážka věci pravomocně rozhodnuté podle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. , a na něj navazující judikaturu představovanou například usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. ). Na tomto závěru nemá Nejvyšší soud důvod ničeho měnit ani v projednávané věci. Závěr odvolacího soudu, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, mezi něž náleží i absence překážky věci pravomocně rozsouzené, byly splněny, tudíž není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Vady řízení namítané žalovanou (nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu), nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzovaném případě není.

Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení odmítl.

V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu taktéž ve výroku II, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem. Takové dovolání je však podle nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl.

O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku již Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo bezodkladně odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. 10. 2021

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu