Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2828/2021

23 Cdo 2828/2021-237

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně společnosti PURA-KOMERC DOO BEOGRAD, se sídlem ve Bělehradě, Lole Ribara 2, PSČ 110 00, Srbská republika, registrační číslo 06202616, zastoupené JUDr. Pavlem Srbem, advokátem se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, proti žalované LOSL s.r.o., se sídlem v Rakovníku, Dukelských hrdinů 2585, PSČ 269 01, identifikační číslo osoby 25103245, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Jablonského 640/2, o zaplacení částky 20 500 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2021, č. j. -198, takto:

Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění:( )

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. IV a XII , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), [dále jen „ “].

Změní-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje, pak oproti názoru žalobkyně, prezentovanému v jejím vyjádření k dovolání, nejde o rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu , pročež by mělo být dovolání objektivně nepřípustným. Toto ustanovení vylučuje z dovolacího přezkumu výslovně jen takové rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, ve zde souzené věci je však dovoláním napadeno rozhodnutí měnící, nikoliv kasační (srov. např. usnesení ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud řešil tuto otázku implicite).

Dovolání žalované, jež může být přípustné jen podle , Nejvyšší soud přípustným neshledal.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Rozhodnutí odvolacího soudu je kumulativně založeno na těchto právních závěrech:

1) Podpis smluv obsahujících rozhodčí doložku J. K. nelze vyhodnotit jako projev vůle dohody o daném obsahu jménem žalobkyně uzavřít, i kdyby byl J. K. k takovému jednání zmocněn, a k uzavření dohod tak nedošlo, protože J. K. textu listin psaných v českém jazyce, které podepsal, nerozuměl, neboť jako cizinec nebyl nadán dostatečnými znalostmi českého jazyka, a zjištěné okolnosti neumožňují učinit závěr, že byl s obsahem listin seznámen (že mu byl řádně vysvětlen jejich obsah), přičemž v minulosti dohody o tomto obsahu mezi účastnicemi uzavírány nebyly.2) Účinnost smluv, jejichž součástí byla rozhodčí doložka, byla vázána na zaplacení sjednaných závdavků, žalobkyně však plnění v celkové výši 20 500 Euro (4 500 Euro za každé vozidlo) žalované poskytla na základě proforma faktur účtujících zálohy na kupní ceny vozidel. Zaplacení zálohy ve výši celé kupní ceny bylo přitom zavedenou praxí smluvních stran, žalobkyně tak mohla důvodně předpokládat, že hradí zálohu na kupní cenu. Nedošlo tedy k úhradě závdavku a smlouvy obsahující rozhodčí doložku tak nemohly nabýt účinnosti, i kdyby byly uzavřeny.3) K uzavření rozhodčí doložky nebyl J. K. zmocněn, neboť rozhodčí doložka může být platně uzavřena jen písemně, a pro její uzavření zmocněncem je tudíž třeba, aby písemná byla též plná moc.

Dovolatelka zpochybňuje všechny tyto závěry, nikoliv však způsobem, který by založil přípustnost dovolání.

V obecné poloze dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dlouhodobě zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle , je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, též na webových stránkách dovolacího soudu).

V usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. , pak Nejvyšší soud zformuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil v celé řadě rozhodnutí, v poslední době např. v usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. , a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. , a v rozsudku ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. .

Dovolatelka příslušné právní otázky výslovně neformuluje, z její polemiky se správností právního posouzení odvolacího soudu lze však na ně usoudit.

K prvnímu ze závěrů odvolacího soudu se vztahuje otázka, zda má jít k tíži žalované a platnosti závazku žalobkyně případná jazyková neobratnost (popř. „slabší pochopení smyslu a podstaty ujednání“) zmocněnce žalobkyně.

Ustálenou rozhodovací praxi, kde by daná otázka byla řešena (jinak, než ji řešil odvolací soud), dovolatelka neoznačuje. Avizovanou judikaturu dovolacího soudu, jímž je Nejvyšší soud (srov. ), neoznačuje vůbec. V souvislosti s obecnou výtkou, že odvolací soud rozhodoval přepjatě formalisticky a v rozporu s jejím legitimním očekáváním, odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 64/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž uvedená otázka hmotného práva řešena není. Dovolatelka z něho cituje závěr, podle něhož není ústavně konformní taková praxe obecných soudů, která preferuje formalistický výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím. Rozpor s tímto nálezem být dán nemůže již proto, že ve zde souzené věci se neřeší otázka výkladu právního jednání a jeho platnosti či neplatnosti, nýbrž otázka, zda byla vůbec projevena vůle kvalifikovatelná jako právní jednání.

Konkretizaci rozhodovací praxe, s níž má být řešení uvedené otázky v rozporu, nepředstavuje ani odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2016, č. j. -34. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vysvětluje, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích (srov. např. usnesení ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. , ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. , či ze dne 21. 1. 2019, sp. zn.26 Cdo 4256/2018). Ostatně dovolatelka ve skutečnosti necituje právní závěry Nejvyššího správního soudu, nýbrž tímto soudem reprodukovanou a soudem nepřevzatou argumentaci účastníka řízení.

Ani pouhé tvrzení dovolatelky, že závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. , o něž se odvolací soud opřel, nejsou v dané věci přiléhavé, nijak neozřejmuje, s jakou rozhodovací praxí má být právní závěr odvolacího soudu v kolizi. Dovolatelka se ostatně v tomto argumentu zásadně mýlí. Otázkou platnosti právního úkonu v režimu se Nejvyšší soud nezabýval v usnesení sp. zn. , nýbrž v rozsudku ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. , na který uvedené usnesení navazuje a výslovně dovozuje, že závěry přijaté v tomto rozsudku se uplatní mutatis mutandis též v obchodních závazkových vztazích.

V usnesení sp. zn. Nejvyšší soud vyšel ze zjištění, že cizinec pan S. smlouvu podepsal, aniž s ohledem na neznalost českého jazyka rozuměl jejímu obsahu, a uzavřel, že za těchto okolností by bylo právní posouzení, že nejde o případ relativní nesrozumitelnosti smlouvy a tudíž její absolutní neplatnosti podle , , v intencích závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. opodstatněno pouze za předpokladu, že zjištěné okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena, umožňují spolehlivý závěr, že pan S. byl i přes neznalost českého jazyka s obsahem podepisované smlouvy seznámen a lze tedy skutečnost, že smlouvu podepsal, vyhodnotit jako projev jeho vůle smlouvu o tomto obsahu jménem žalované uzavřít.

Ve zde souzené věci, v níž jde o obdobný (srovnatelný) skutek, tedy odvolací soud ustálenou judikaturu dovolacího soudu naopak respektoval, a výtka přepjatého formalismu je ryze účelová; o tom, že by odvolací soud postupoval formalisticky, nemůže být ani řeči.

Pro úplnost se sluší dodat, že oproti závěru dovozenému v judikatuře vztažené k předchozím právním předpisům, podle nichž jde o otázku tzv. relativní nesrozumitelnosti právního úkonu, jež má za následek absolutní neplatnost právního úkonu podle , , zrušeného k 1. 1. 2014, odvolací soud dospěl k názoru, že smlouva nebyla uzavřena, neboť aplikoval jiný, pozdější právní předpis, totiž ustanovení § 553 odst. 1 zákona č. 89/2020 Sb., , účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“), podle něhož o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. V tomto ohledu také dovolatelka právní posouzení odvolacího soudu nezpochybňuje.

Oproti třetímu závěru odvolacího soudu dovolatelka prosazuje názor, že „ve zkoumané situaci bylo zmocnění k uzavření rozhodčích doložek adekvátní“, a vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. , podle nichž chtějí-li obecné soudy dovozovat zákaz soukromoprávního jednání, který není výslovně stanoven zákony (zde souběh pracovního poměru a funkce statutárního orgánu obchodní společnosti), musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, neboť jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob.

Jde tu o odkaz nepřípadný. Ve zde souzené věci přeci odvolací soud nedovodil výkladem právního předpisu zákaz soukromoprávního jednání, který není výslovně stanoven zákonem, nýbrž aplikoval ustanovení odst. l věty první , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož rozhodčí smlouva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná, a ustanovení věty třetí o. z., podle něhož vyžaduje-li se pro určité jednání zvláštní forma, udělí se v téže formě i plná moc. Uzavřel-li na základě toho, že pro sjednání rozhodčí doložky zmocněncem je třeba, aby písemná byla též plná moc, dovodil požadavek na formu průkazu zmocnění k zastoupení při soukromoprávním jednání, nikoliv zákaz soukromoprávního jednání, a učinil tak cestou interpretace právních předpisů, nikoliv metodou soudcovského dotváření práva (praeter legem).

Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného, tak jak je tomu též ve zde souzené věci, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se totiž při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. ). V projednávané věci by tedy byl pro posouzení dovolání jako nepřípustného postačující sám o sobě kterýkoliv ze tří shora uvedených závěrů dovolacího soudu. Zabývat se též polemikou dovolatelky s právním závěrem v pořadí druhým by proto bylo nadbytečné, neboť přípustnost dovolání by v žádném případě založit nemohla.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle jako nepřípustné odmítl.

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.

O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí ( věta první, a ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 10. 2021

JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu