Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 966/2021

21 Cdo 966/2021-270

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. I. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Liborem Vincencem, advokátem se sídlem v Praze, Husinecká č. 808/5, proti žalovanému M. S., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova č. 614, o 50 292,50 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2020 č. j. -243, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle , a b) a

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2020 č. j. -243 není podle ustanovení přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení , a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení

Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu (na něž dovolatel odkazuje) tím, že „uzavřel na základě nepravdivého tvrzení žalovaného, že vykonával pozici manažera nákupu“, a nesouhlasí-li s tím, že by k uzavření pracovního poměru došlo za podmínek „konstatovaných“ napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je ve skutečnosti – přes odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterého se měl odvolací soud odchýlit – podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými závěry soudů, z nichž soudy vycházely při stanovení výše odměny za práci vykonanou žalovaným pro žalobce (zejména se závěrem o tom, jakou práci a v jakém rozsahu žalovaný pro žalobce vykonával), a se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým závěrům dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k němu dospěly). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021 sp. zn. ). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle.

Vytýká-li dovolatel, že „prvoinstanční soud dále zásadně pochybil, když zamítl návrhy na doplnění dokazování ze strany žalobkyně“, a poukazuje-li „konkrétně“ na „neprovedený výslech jednatele žalobkyně a neprovedení důkazu úředním záznamem o podaném vysvětlení žalovaného na Policii ČR ze dne 24. 04. 2012“, pak namítá tzv. jiné vady řízení, k nimž lze podle ustanovení věty druhé přihlédnout (za předpokladu jejich důvodnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Kromě toho dovolatel přehlíží, že soud není povinen – jak vyplývá z ustanovení – provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že neprovedl účastníkem navržené důkazy, nepředstavuje automaticky vadu řízení (srov. například usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972 sp. zn. , publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. , publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. ). Důkaz výslechem jednatele žalobkyně ostatně proveden byl, soud prvního stupně zamítl jen návrh na jeho „doplňující“ výslech.

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 10. 2021

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu