Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1575/2021

22 Cdo 1575/2021-318

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně T. S., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 581/28, proti žalovanému L. R., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Petrou Macounovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Tovaryšský vrch 1358/3, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. ledna 2021, č. j. -282, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Podle věty první , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první ) – (dále jen „ “), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. -199, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k „pozemkové parcele st. parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jejíž součástí je stavba XY, č. p. XY, a pozemkové parcele parc. č. XY – zahrada, zapsané u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, Katastrálního pracoviště XY, v katastrálním území XY, obec XY na LV č. XY“ (dále také „předmětné nemovitosti“) – (výrok I), přikázal tyto nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II) a uložil jí povinnost zaplatit žalovanému vypořádací podíl ve výši 460 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 1. 2021, č. j. -282, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil a ve výroku III změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému vypořádací podíl ve výši 691 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu. Pokládá právní otázku, jakým způsobem má být rozhodováno v případě vypořádání spoluvlastnictví, pokud oba spoluvlastníci mají stejný spoluvlastnický podíl a jsou natolik solventní, aby mohli druhému spoluvlastníku uhradit vypořádací podíl, a dále jak má být v tomto ohledu následně rozhodováno o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá podle žalovaného na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný předně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že ve prospěch žalobkyně hovoří skutečnosti jako funkční spjatost s dalším pozemkem, setrvalý stav a osobní zájem o užívání i okamžitá připravenost k vyplacení vypořádacího podílu. S výjimkou funkční spjatosti s dalším pozemkem se domnívá, že rovněž naplňuje rozhodná kritéria. Závěry uvedené ve znaleckém posudku považuje za nesprávné. Nesouhlasí s právním hodnocením jím provedených prací na předmětných nemovitostech jakožto bezvýznamných prací a poukazuje na nedůvěryhodnost svědků navržených žalobkyní. Dále namítá, že soudy nesprávně posoudily kritérium historických rodinných vazeb a zájmu jednotlivých účastníků na zachování a zhodnocení předmětných nemovitostí, kritérium solventnosti žalovaného a kritérium možnosti spoluvlastníků hodnotu předmětných nemovitostí zachovat nebo uvést do potřebného stavu. Je také přesvědčen o nesprávném právním posouzení nároku na náhradu nákladů řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení nebo aby jeho rozhodnutí změnil tak, že se předmětné nemovitosti přikazují do výlučného vlastnictví žalovaného a že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 691 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále navrhuje, aby žalobkyně byla povinna uhradit náklady na vypracování znaleckých posudků a žádný z účastníků neměl nárok na náhradu nákladů řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaný pouze polemizuje nad svými tvrzeními, s nimiž se již soudy nižších stupňů vypořádaly, přičemž sama je považuje za nepravdivá. Svůj zájem o užívání nemovitosti staví nad tentýž zájem členů rodiny žalovaného. Poukazuje na skutečnost, že žalovaný neměl peníze k výplatě vypořádacího podílu bezprostředně k dispozici. Polemiku žalovaného o znaleckém posudku považuje za účelovou. Zdůrazňuje, že předmětné nemovitosti tvoří s dalšími nemovitostmi, které vlastní žalobkyně ve společném jmění manželů, funkční celek a jejich rozdělením by došlo k jejich znehodnocení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a uložil žalovanému povinnost uhradit náklady dovolacího řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele závisí na vyřešení právní otázky, jakým způsobem má být rozhodováno v případě vypořádání spoluvlastnictví, pokud oba spoluvlastníci mají stejný spoluvlastnický podíl a jsou natolik solventní, aby mohli druhému spoluvlastníku uhradit vypořádací podíl.

Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, jelikož se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi vychází z toho, že spoluvlastník, kterému má být věc přikázána, musí disponovat s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Jestliže oba podíloví spoluvlastníci prokáží schopnost náhradu zaplatit, svědčí kritérium solventnosti tomu, kdo tak může učinit bez ohledu na to, zda mu bude v budoucnu poskytnuta třetí osobou půjčka (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. ).

V dané věci soudy nižších stupňů porovnaly na straně žalobkyně bezprostřední připravenost k vyplacení vypořádacího podílu z vlastních prostředků a na straně žalovaného příslib třetí osoby poskytnout finanční částku odpovídající vypořádacímu podílu. Nikterak přitom nezpochybnily solventnost žalovaného, neboť relevantně prokázal, že je schopen si finanční prostředky opatřit. Zcela správně však uzavřely, že kritérium solventnosti v tomto konkrétním případě svědčí žalobkyni, neboť tato je bezprostředně připravena vypořádací podíl žalovanému vyplatit, a je tudíž lépe solventní.

Při úvaze o přikázání věci některému ze spoluvlastníků lze zohlednit hledisko účelného využití věci, hledisko velikosti spoluvlastnických podílů i např. skutečnost, že spoluvlastník společnou věc udržoval, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. ). Významnou okolností v konkrétním případě může být také skutečnost, že společná nemovitost, která je předmětem řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, tvoří funkční celek s nemovitostí ve výlučném vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. ). V rámci úvah, kdo z podílových spoluvlastníků by účelněji využíval jemu přikázanou věc, je třeba upřednostnit její využití podílovým spoluvlastníkem před využitím osobou mu blízkou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. ).

Dovolací soud nicméně opakovaně zdůrazňuje, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. ].

Zejména soud prvního stupně se v projednávaném případě relevantními kritérii pro přikázání předmětných nemovitostí jednomu z účastníků podrobně zabýval a zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vymezil rozhodná kritéria pro posouzení toho, komu společnou věc přikázat, přičemž tato kritéria posoudil ve vzájemné souvislosti. Oba soudy nižších stupňů zohlednily především místní uspořádání a funkční užití předmětných nemovitostí, které tvoří funkční celek s nemovitostí ve společném jmění manželů žalobkyně. Přihlédly také k setrvalému stavu výhradní péče o předmětné nemovitosti ze strany žalobkyně již od roku 2007. A konečně také upřednostnily osobní zájem na užívání předmětných nemovitostí žalobkyně nad tvrzeným zájmem na jejich užívání ze strany osob blízkých žalovanému.

Co se týče námitky dovolatele, že soudy nižších stupňů nevzaly v potaz kritérium, kdo ze spoluvlastníků hodnotu předmětných nemovitostí spíše zachová nebo uvede do potřebného stavu, je třeba připomenout, že uvedené je možné vzít v úvahu při zohledňování kritéria účelnosti využití společné věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. ). Nalézací soudy se předmětným kritériem zabývaly, když posuzovaly míru využití předmětných nemovitostí oběma účastníky, péči o předmětné nemovitosti a také do nich provedené investice, přičemž jejich úvahy nelze považovat za zjevně nepřiměřené.

Namítá-li dovolatel, že soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně posoudily kritérium historických rodinných vazeb, je třeba zdůraznit, že uvedené kritérium je pouze doplňkové. Tato jeho povaha vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Historická rodinná vazba na předmět spoluvlastnictví, resp. náprava přerušených vlastnických vazeb k historickému majetku rodiny podílového spoluvlastníka, může být v poměrech konkrétního případu rozhodnou okolností zejména tehdy, jsou-li podíly spoluvlastníků stejné, oba spoluvlastníci disponují prostředky k vyplacení přiměřené náhrady a ostatní kritéria pro účelné využití společné věci vyznívají rovnocenně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. ). V dané věci nejenže ostatní kritéria nevyznívají podle úvahy nalézacích soudů rovnocenně, ale především kritérium historických rodinných vazeb zde není vůbec aplikovatelné. Jestliže dovolatel tvrdí, že účastníci řízení jakožto sourozenci nabyli předmětné nemovitosti do spoluvlastnictví darem od svých rodičů, tak nelze shledat, že v minulosti došlo k přerušení vlastnických vazeb k historickému majetku rodiny, a logicky pak nelze ani uvažovat o jejich nápravě.

Námitkami dovolatele ohledně hodnocení důkazů odvolacím soudem se dovolací soud nezabýval, neboť je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz a contrario). Proto jsou pro dovolací přezkum bezpředmětné ty části dovolání, ve kterých dovolatel zpochybňuje skutková zjištění nalézacích soudů.

Na základě uvedeného je dovolací soud toho názoru, že úvahy odvolacího soudu nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřené. Závěry napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jsou zcela v mezích ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věcech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a odvolací soud se od této rozhodovací praxe v napadeném rozhodnutí neodchýlil.

Právní otázkou týkající se náhrady nákladů řízení se dovolací soud nezabýval, neboť dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není podle přípustné.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 20. 10. 2021

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu