Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2422/2021

21 Cdo 2422/2021-173

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce S. S., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská č. 58/8, proti žalované Univerzitě Karlově se sídlem v Praze 1, Staré Město, Ovocný Trh č. 560/5, IČO 00216208, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2020, č. j. -139, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, č. j. -139, není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho právní závěr o tom, že žalobce se stal pro žalovanou nadbytečným následkem provedené organizační změny ze dne 7. 6. 2018, kterou bylo od 1. 9. 2018 zrušeno pracovní místo akademického pracovníka na XY a která představovala rozhodnutí o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, a byl proto naplněn výpovědní důvod podle ] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Ke splnění předpokladů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení , zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. , uveřejněný pod č. 57/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. , uveřejněný pod č. 54/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. , uveřejněného pod č. 11/2004 v časopisu Soudní judikatura, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015 sp. zn. , a v nich vyslovený právní závěr, že pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. Jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení , to platí i tehdy, nebyl-li organizační změnou sledovaný efekt později dosažen nebo ukázala-li se přijatá organizační změna posléze jako neúčinná. Při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval svým opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti a logické návaznosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat, rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost zaměstnance není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců a může k němu dojít i při zvyšování počtu zaměstnanců (a to tehdy, bylo-li organizační opatření zaměřeno na změnu ve složení zaměstnanců z hlediska jejich profesí a kvalifikace), neboť zákon zaměstnavatelům umožňuje, aby regulovali nejen počet svých zaměstnanců, ale i jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. , nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 50/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K otázce příčinné souvislosti mezi organizační změnou u zaměstnavatele spočívající ve zrušení pracovního místa zaměstnance a nadbytečností zaměstnance srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. , anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 24/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nichž plyne, že bylo-li zaměstnavatelem (příslušným orgánem) přijato rozhodnutí o organizační změně, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatou organizační změnou.

Pakliže bylo v projednávané věci zjištěno (a správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení a věty první – nepodléhá), že děkan XY (dále jen „XY“) přijal dne 7. 6. 2018 rozhodnutí o „organizační změně“, kterým zrušil pracovní místo akademického pracovníka, že toto rozhodnutí skutečně přijato bylo (tedy není fiktivní, resp. předstírané), neboť po odchodu žalobce nadále jeho práci vykonávali dosavadní zaměstnanci žalované – výuku žalobcových předmětů převzali jeho bývalí kolegové (srov. bod 23. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a že sice byli v únoru 2018 přijati tři noví zaměstnanci, avšak tito byli přijati na vyučování předmětů mimo odbornou specializaci žalobce, tedy měli vykonávat jiný druh práce než žalobce (srov. bod 24. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), je závěr odvolacího soudu, že „…žalobce se stal pro žalovanou nadbytečným následkem provedené organizační změny ze dne 7. 6. 2018, kterou bylo od 1. 9. 2018 zrušeno pracovní místo akademického pracovníka na XY“, a že „…byl proto naplněn výpovědní důvod podle …“, zcela v souladu s judikaturní praxí Nejvyššího soudu, uvedenou v předchozím odstavci a stěžejní námitky dovolatele tak přípustnost dovolání založit nemohou.

V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení (zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a předestírá-li opačné skutkové závěry, „že žalovaná nezdůvodňuje provedení organizační změny primárně zvýšením efektivnosti práce, nýbrž zlepšením kvalitativních ukazatelů a zkvalitnění pracoviště“ a že „žalovaná sama vysvětluje rozvázání pracovního poměru tím, že jí nevyhovovala žalobcova kvalifikace a odborné zaměření a připouští, že jej de fakto nahradila jinými zaměstnanci“, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, že „žalovaná neprokázala, že byla provedena organizační změna za účelem zvýšení efektivnosti práce“, že „jednání žalované bylo od počátku zaměřeno jiným směrem – k výměně žalobce za jiné akademické pracovníky s odlišným odborným zaměřením“, a že „na pracoviště, ze kterého byl žalobce propuštěn, byli přijati jiní zaměstnanci za účelem výkonu téže práce“), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Námitky, snažící se předložit vlastní skutkovou verzi posuzovaného případu, pak zásadně přípustnost dovolání založit nemohou. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud při řešení otázky neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení odchýlil od judikatury dovolacího soudu (přičemž odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. , ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. , ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. , a ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. ), přikládá – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – skutkovým zjištěním jiný význam než odvolací soud a zároveň přehlíží, že soudy v jím uváděné věci aplikovaly stejné obecné závěry, avšak vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci. Ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 10. 2021

JUDr. Pavel Malý předseda senátu