Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2276/2021

23 Cdo 2276/2021-437

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce Statutárního města Hradec Králové, Československé armády 408/51, 502 00 Hradec Králové, IČO 002268810, proti žalované LINDOR TRADING s.r.o. se sídlem Revoluční 1082/8, Nové Město, 110 00 Praha 1, IČO 28294475, zastoupené JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem Purkyňova 2121/3, 110 00 Praha, o zaplacení 15 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 1. 2. 2021, č. j. -412, takto:

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 2. 2021, č. j. -412, výrokem I. změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 2. 2020, č. j. -223, tak, že žalobu zamítl; výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení, které je žalobce povinen zaplatit žalované a výrokem IV. rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit náklady řízení, které vznikly státu.

Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel z nesporného tvrzení účastníků, že dne 26. 6. 2009 uzavřeli smlouvu o budoucí smlouvě kupní č. 135/2009, v níž se žalovaná v čl. I. odst. 2 (ve znění dodatku o opravě chyby) zavázala, jako budoucí kupující, na pozemku p. č. 313/83 v k. ú. Věkoše vybudovat v souladu s regulačním plánem zóny Aldis stavbu Polyfunkční soubor s tím, že stavbu zahájí nejpozději ve lhůtě do 31. 12. 2011. V čl. V. odst. 1 této smlouvy bylo mezi účastníky dohodnuto, že v případě, že budoucí kupující (žalovaná) nesplní ujednání uvedené v čl. I. odst. 2, zaplatí budoucímu prodávajícímu (žalobci) smluvní pokutu ve výši 10 000 000 Kč. Mezi účastníky byl dne 30. 12. 2011 k předmětné smlouvě uzavřen dodatek č. 1, v němž byla v čl. 2 posunuta lhůta zahájení stavby Polyfunkčního souboru z 31. 12. 2011 na 31. 12. 2014 a smluvní pokuta zvýšena z 10 000 000 Kč na 15 000 000 Kč. Odvolací soud se však neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že smluvní pokuta byla v dané věci sjednána platně a žalobce má právo na její zaplacení, jak odůvodnil soud prvního stupně s tím, že z dikce smlouvy a navazujících jednání je zřejmé, že závazek zahájit stavbu se vázal k osobě žalované, která měla stavební práce na předmětném objektu v dané lhůtě zahájit, a to bez ohledu na to, že v předchozí době (před r. 2009) jiná společnost nějaké práce na stavbě prováděla. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je neurčité a tudíž neplatné podle , , platného v rozhodné době (dále jen „obč. zák.“), neboť není jisté, co bylo míněno závazkem žalované zahájit stavbu do 31. 12. 2011, resp. do 30. 12. 2014 pod sankcí smluvní pokuty, je-li nepochybné, že stavba Polyfunkčního souboru byla zahájena již před uzavřením cit. smlouvy (před 26. 6. 2009). Co bylo účastníky míněno závazkem žalované „zahájit stavbu“ nelze podle odvolacího soudu vyložit ani podle obč. zák. (poukázal v této souvislosti na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. a ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. ) a přihlédl zejména k tvrzení žalované, že neví, co bylo cit. závazkem v čl. I. odst. 2 předmětné smlouvy míněno, když stavba byla již zahájena. Odvolací soud konstatoval, že určitost závazku nelze posuzovat podle následných dopisů či korespondence mezi účastníky, neboť zajišťovací závazek zaplatit smluvní pokutu za nesplnění hlavního závazku v čl. I. odst. 2 předmětné smlouvy musel být uzavřen písemně a tudíž je třeba platnost závazku zaplatit smluvní pokutu posuzovat k datu 26. 6. 2009, kdy byla uzavřena smlouva č. 135/2009, resp. k datu 30. 12. 2011, kdy byl uzavřen dodatek č. 1 smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. ). Odvolací soud proto uzavřel, že z neplatného závazku nelze přiznat požadovanou smluvní pokutu ve výši 15 000 000 Kč.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle , (dále jen „ “), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a odvolací soud se při řešení otázek hmotného práva spočívající v podřazení závazkového vztahu do působnosti obchodního zákoníku a v postupu při výkladu projevu vůle stran odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Žalobce má za to, že odvolací soud nesprávně a rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu vyložil projev vůle účastníků s ohledem na ustanovení obč. zák., a nikoliv podle ustanovení , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), týkal-li se vztah mezi účastníky zabezpečování veřejných potřeb a byl uzavřen mezi územním samosprávným celkem a podnikatelem ( obch. zák.). Odvolací soud se tak podle názoru dovolatele odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23Cdo4260/2011, ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. a ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. , řešící vztah mezi územní samosprávnou jednotkou a podnikatelem při zabezpečování veřejných potřeb. Dovolatel je přesvědčen, že vztah mezi účastníky se řídí obchodním zákoníkem a bylo namístě sporné ustanovení smlouvy vyložit podle obch. zák. Odvolací soud však nezkoumal skutečnou vůli (úmysl) smluvních stran ve smyslu obch. zák., nepřihlížel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy, a též okolnosti praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následné chování stran. Postupoval tak v rozporu s ustanovením obch. zák. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. , a ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. ). Podle dovolatele závěr odvolacího soudu nepodporují odvolacím soudem odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. a ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. .

Dovolatel pro navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhla odmítnutí podaného dovolání, které považuje za neopodstatněné a nedůvodné, neboť odvolací soud věc posoudil podle jejího názoru právně správně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Má za to, že závazek z předmětné smlouvy ze dne 26. 6. 2009 - uzavřít budoucí smlouvu, týkající se nemovitosti, nesplňuje kritéria podle ustanovení § 261 odst. 2 obch. zák. a není tak důvod vykládat smlouvu podle § 266 obch. zák. Podle žalované soud pečlivě zkoumal vůli smluvních stran při uzavření smlouvy a poukázala též na to, že mezi stranami neexistovala žádná praxe, kterou by strany při uzavírání smluv zavedly. Domnívá se, že závazek „zahájit stavbu“ byl plněním od počátku nemožným, byla-li stavba v době sjednání tohoto závazku již objektivně zahájena.

Nevyšší soud, jako soud dovolací ( ), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, tedy účastníkem řízení ( ), který je řádně zastoupen ( a 4 ), se zabýval přípustností podaného dovolání.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je podle přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je i důvodné, neboť odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení věci, jestliže v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nevyložil mezi účastníky sporné ujednání o smluvní pokutě ve smyslu ustanovení obch. zák. za situace, kdy se jednalo o závazkový vztah mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelkou při její podnikatelské činnosti, přičemž právní vztah se týkal zabezpečování veřejných potřeb ( obch. zák.), jak důvodně poukázal dovolatel s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Nejvyšší soud setrvale judikuje, že v případě, že soudy dospějí k určitému závěru o nároku vyplývajícím z právního úkonu, o jehož obsahu jsou pochybnosti, které je třeba odstranit jeho výkladem, a z odůvodnění jejich rozhodnutí není zřejmé, zda výklad provedly (tj. zda použily výkladová pravidla podle § 35 odst. 2 obč. zák. a v obchodních vztazích podle § 266 obch. zák.) a zda zkoumaly vůli jednajících osob, je jejich právní posouzení věci neúplné, tudíž i nesprávné (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. , či ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. – dostupných na www.nsoud.cz). Závěr o určitosti smluvního ujednání v obchodních vztazích a na něj navazující závěr o jejich platnosti může být totiž učiněn pouze po předcházejícím výkladu sporného smluvního ujednání za použití interpretačních pravidel zakotvených v § 266 obch. zák., potažmo § 35 obč. zák. (srov. např. usnesení ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. , anebo ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. , či ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. – dostupných na www.nsoud.cz). K takovému výkladu však odvolací soud nepřistoupil.

K výkladovým pravidlům o obsahu právních úkonů se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již v rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. (dostupný na www.nsoud.cz), kdy judikoval, že ustanovení a obchodního zákoníku formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob a musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. , nebo ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. – dostupných na www.nsoud.cz).

Z písemného projevu ve smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 26. 6. 2009 je zřetelné, že stavbu měla ve sjednaném termínu zahájit žalovaná, jakožto subjekt (smluvní strana) smlouvy. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že je namístě posuzovat určitost a platnost ujednání o smluvní pokutě k okamžiku uzavření smlouvy, tudíž skutečnost, že před uzavřením smlouvy mezi účastníky, tj. před rokem 2009, nějaký subjekt na stavbě něco činil, je pro právní posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě irelevantní. Skutečnost, že na stavbě předmětného objektu již prováděla nějaké práce třetí osoba před uzavřením smlouvy, nemůže bez dalšího založit právní závěr, že smlouva je neurčitá.

Podle lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady dovolatel nenamítá a dovolací soud ani žádné uvedené vady v napadeném rozhodnutí neshledal.

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že dovolání žalobce je podle přípustné a byl naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ) týkající se aplikace ustanovení obch. zák., proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle bez jednání ( ) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( dst. 1 ), vněmž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu ( , věta za středníkem ); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího ( , věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 9. 2021

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu