Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2721/2020

-121

USNESENÍ

J. S.,

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, č. j. -100, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 342 739 Kč s příslušenstvím, jež mu měla vzniknout v důsledku tvrzené nepřiměřené délky trestního stíhání vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , když usneseními Policie České republiky ze dne 25. 10. 2005 a ze dne 14. 2. 2006 bylo zahájeno proti žalobci trestní stíhání pro trestný čin účasti na zločinném spolčení dle § 163a odst. 1 alinea první a druhá trestního zákona, jež skončilo nabytím právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. , kterým byl žalobce shledán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu pěti let.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2019, č. j. -78, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 342 739 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se konstatuje, že v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. došlo k porušení žalobcova práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, jinak jej potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy (výroky II).

Odvolací soud konstatoval, že se žalobce domáhal odškodnění za dobu trestního stíhání končící nabytím právní moci rozsudku odvolacího soudu, ale současně v žalobě uvedl, že proti pro něj nepříznivému (odsuzujícímu) rozsudku Vrchního soudu v Praze podal dovolání k Nejvyššímu soudu, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Odvolací soud dovodil, že uvedené tvrzení žalobce sice „dodal pro úplnost“, a to zjevně zejména proto, že s ním spojil návrh na přerušení řízení podle , , dále též „“ (soudem prvního stupně zamítnutý), přesto ho však podle odvolacího soudu nebylo při stanovení celkové délky řízení možné přehlédnout. Žalobce sice může žádat odškodnění i jen za část dosud neskončeného řízení (což ostatně ve výsledku v nyní souzené věci činil), z toho však podle odvolacího soudu nelze uzavřít, že řízení skončilo, podává-li se z učiněných skutkových zjištění zjevný opak.

Odvolací soud tedy konstatoval, že ke dni vyhlášení jeho rozsudku, jakožto rozhodnému skutkovému okamžiku pro jeho rozhodnutí ( a ), tak činí celková délka dosud neskončeného namítaného řízení již 14 let a 4 měsíce. Odvolací soud sice sdílel úsudek soudu prvního stupně, že složitost namítaného řízení (zejména procesní a skutková) byla vskutku maximální. To však nemělo být důvodem pro jeho závěr o přiměřenosti délky řízení, lze-li ji označit již za extrémní (tím spíše v době rozhodování odvolacího soudu), jedná-li se o trestní řízení, mající pro obviněné (obžalované) zásadně typově zvýšený význam, a nebyl-li zjištěn podíl žalobce na jeho délce. Odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že v dotčeném trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jež spočíval v jeho nepřiměřené délce.

V dalším postupu odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. (a tam citovanou další judikaturu), a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 60/2013, dále též „R 60/2013“), z nichž vyplývá, že v případě nepřiměřené délky trestního stíhání je primárním a plnohodnotným odškodněním nemajetkové újmu vzniklé odsouzenému z tohoto důvodu zmírnění ukládaného trestu. Uvedené je dle něj zdůrazněno závěrem, že žaloba o odškodnění podaná v době dosud neskončeného trestního stíhání, v němž o vině a trestu poškozeného dosud nebylo rozhodnuto, je (zásadně) předčasná. Odvolací soud uvedl, že „to však není případ souzené věci, v níž bylo o žalobcově vině a trestu již pravomocně rozhodnuto. Zmírnění uloženého trestu z důvodu nepřiměřené délky trestního stíhání se přitom žalobci podle obsahu odsuzujících rozhodnutí vydaných v namítaném řízení nedostalo. V odsuzujícím trestním rozsudku městského soudu akcentovaná délka doby, která uplynula od spáchání trestného činu … satisfakci nepředstavuje… Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení úvahy městského soudu vedoucí ho k uložení druhu a výše trestu nijak nepřehodnotil či nedoplnil“.

Odvolací soud uzavřel, že žalobce byl v namítaném řízení pravomocně odsouzen za spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu. Adekvátním odškodněním jemu nepřiměřenou délkou namítaného řízení vzniklé nemajetkové újmy je tudíž konstatování porušení práva, a to jako subsidiární, přesto však plnohodnotná satisfakce. Odvolací soud s odkazy na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. , a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. , uvedl, že „jistě“ nepřehlédl, že závěr o žalobci jako pachateli trestného činu, pro nějž byl stíhán, nemusí být s ohledem na jím podané dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze závěrem zcela definitivním. Pak ale bylo na žalobci, aby vyčkal s uplatněním nároku na odškodnění až na definitivní skončení řízení. Tím spíše to platí v jeho situaci, kdy není osobou vysokého věku (nar. 1967), netrpí závažným onemocněním (z obsahu spisu se alespoň nic takového nepodává), a tudíž zde není reálná obava, že by se skončení řízení o dovolání (resp. pokračujícího trestního řízení, pro případ kasačního zásahu dovolacího soudu) nemusel dožít.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupen advokátem, včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle , 2 , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), odmítl jako nepřípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Dovolání není dle přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení před oběma soudy.

Dovolání není přípustné v rozsahu otázky, zda může soud rozhodující v občanském soudním řízení spravedlivě určit vhodnou formu nápravy podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), v případě, že trestní řízení dosud nebylo skončeno. Dovolatelův odkaz na rozhodnutí R 60/2013 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), od nichž se měl odvolací soud odchýlit, není přiléhavý, neboť dovolatel vychází z nesprávného předpokladu (pro svůj poukaz na uvedená rozhodnutí), že v jeho věci dosud nebylo rozhodnuto o formě zadostiučinění v trestním řízení. Odvolací soud však své rozhodnutí založil na skutkovém zjištění, že otázka kompenzace v samotném trestním řízení byla k okamžiku vyhlášení rozhodnutí (pravomocně) vyřešena, přestože reflektoval, že trestní řízení ve formě mimořádného opravného prostředku pokračovalo. Dovolací soud tak oproti mínění dovolatele v řešení uvedené otázky odvolacím soudem ve smyslu neshledává rozpor se svojí ustálenou rozhodovací praxí. V právě zmíněném rozhodnutí R 60/2013 bylo totiž konstatováno, že vzhledem k nutnosti posuzovat přiměřenost odškodnění jako celek komplexně a integrovaně je třeba trvat na tom, aby byl kompenzační prostředek nápravy uplatněn nejprve v dosud probíhajícím trestním řízení, a teprve poté, nebyla-li by újma poškozeného odškodněna vůbec nebo nedostatečně (což odpovídá nyní rozhodným skutkovým zjištěním odvolacího soudu; pozn. dovolacího soudu), lze uvažovat o odškodnění cestou žaloby na náhradu újmy. Nad rámec již řečeného dovolací soud dodává, že zásadně nic nebrání dovolateli „dožalovat“ nepřiměřenou délku dále probíhajícího řízení.

Dovolání také není přípustné v rozsahu otázky, zda lze přihlížet v případě odškodnění průtažného trestního řízení k výsledku takového řízení. Dovolatel uvádí, že má jít o otázku rozhodovanou dovolacím soudem rozdílně, a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. , v kontrastu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. . Avšak dovolatelem tvrzený „rozpor“ (srov. bod 26 dále uvedeného rozhodnutí) byl vysvětlen právě v odkazovaném rozsudku sp. zn. , a to tak, že je třeba zohlednit odlišnost ve vznikající újmě u odsouzené osoby za úmyslný trestný čin a k výsledku trestního řízení přihlédnout (ústavní stížnost v dané věci byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. ). Nejde tedy o Nejvyšším soudem rozdílné posuzování totožné otázky ve smyslu , ale o vyjasnění dalších dílčích otázek sledujících smysl dosavadní judikatury dovolacího soudu (srov. bod 28 rozhodnutí sp. zn. ). Jestliže tedy odvolací soud přihlédl k výsledku trestního řízení vedeného proti žalobci, neodchýlil se tím o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolání též není přípustné pro otázku existence určité hraniční délky trestního řízení, pro kterou je již zapotřebí průtažné řízení odškodňovat zásadně v penězích, jež je podle dovolatele otázkou dovolacím soudem dosud neřešenou. Dovolací soud konstatuje, že hypotetický závěr o „hraniční délce trestního řízení“ skutečně v rozhodovací praxi nebyl, a ani nemohl být, konstatován. Je tomu tak proto, že při stanovování formy výše přiměřeného zadostiučinění se přihlíží k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, tj. k individuálním okolnostem. To z povahy věci neumožňuje učinit o takové otázce obecný závěr. Nejvyšší soud již ve svém stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011, ohledně posouzení přiměřenosti délky řízení ozřejmil, že „není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.“ Tento závěr lze obdobně vztáhnout na posouzení toho, při jaké nepřiměřené délce je již na místě poskytnout zadostiučinění v penězích. Z téhož důvodu tedy nemohlo ani rozhodnutí odvolacího soudu záviset ve smyslu na vyřešení této hypotetické otázky.

Již jen nad rámec řečeného lze poukázat opět na rozhodnutí sp. zn. , ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že případy, kdy postačí konstatování porušení práva při nepřiměřené délce řízení, je možno vysledovat i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) - ve věci Szeloch proti Polsku (rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 5. 2001, stížnost č. 33079/96) nebo ve věci Berlin proti Lucembursku (rozsudek senátu čtvrté sekce ze dne 15. 7. 2003, stížnost č. 44978/98. Nejvyšší soud tuto rozhodovací praxi ESLP též dlouhodobě zohledňuje.

Konečně dovolací soud neshledává za přiléhavou námitku dovolatele o nepřezkoumatelnosti právního závěru odvolacího soudu o formě zadostiučinění (čímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces), odkazující přitom již pouze na shrnující závěr odvolacího soudu v bodě 29 odůvodnění napadeného rozhodnutí a zcela pomíjející jeho úvahu uvedenou v bodě 28 zohledňující judikaturu Nejvyššího soudu (jež k tomuto závěru vedla). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že i kdyby rozhodnutí nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ). Dovolací soud uzavírá, že nic nebránilo dovolateli zákonným postupem brojit proti závěru odvolacího soudu o formě zadostiučinění založeném na rozhodnutí sp. zn. a uvedeném v bodě 28 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tato námitka tak přípustnost dovolání rovněž založit nemůže.

K doplnění dovolací soud poukazuje též na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. , uveřejněného pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. ).

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 9. 2021

Mgr. Vít Bičák předseda senátu