Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1644/2021

-243

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

J. H.

1) České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj

, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, a

2) České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných

městské části Praha 6

, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 601/23, o zaplacení částky 260 235 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2020, č. j. , 330/2020-213, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2021, č. j. , 330/2020-233, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2020, č. j. , 330/2020-213, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2021, č. j. , 330/2020-233, v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2020, č. j. -146, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 8. 2020, č. j. -162, potvrzen ve výroku I ve vztahu k druhé žalované, ve výroku III a v závislém výroku o nákladech řízení V, a dále ve výroku II o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2020, č. j. -146, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 8. 2020, č. j. -162, a opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 3. 2021, č. j. -225, ve výroku I ve vztahu k druhé žalované a ve výrocích III a V, sezrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. -146, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 8. 2020, č. j. -162, a opravného usnesení ze dne 22. 3. 2021, č. j. -225, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal „konstatování porušení práva“ (výrok I) a dále zaplacení částek 110 000 Kč a 30 000 Kč s příslušenstvím vůči první žalované (výrok II) a částky 120 235 Kč s příslušenstvím vůči druhé žalované (výrok III). Zároveň s tím rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem, žalovanými i vedlejším účastníkem (výroky IV až VI).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, jejímž prostřednictvím se žalobce (po jejím upřesnění a částečném zpětvzetí) domáhal uvedených plnění z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena jednak nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o jeho žádosti na poskytnutí informace podle , o svobodném přístupu k informacím, které na základě jeho žádosti podané dne 9. 7. 2012 probíhalo u Úřadu městské části Praha 6, jednak nezákonným rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 29. 8. 2012, č. j. S-MHMP 1063024/2012/OST/Ja. Požadovaná částka konkrétně sestávala z částky 110 000 Kč, na níž žalobce vyčíslil zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu v žalobě specifikovanými průtahy ve zmíněném správním řízení, dále z částky 30 000 Kč, která odpovídala zadostiučinění za nemajetkovou újmu mající svůj původ ve zmíněném nezákonném rozhodnutí, a konečně z částky 120 235 Kč, jež připadala na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou soudního řízení, jež bylo k jeho žalobě podané proti zmíněnému rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 29. 8. 2012 vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. .

3. V souladu se skutkovým závěrem, který soud prvního stupně po provedeném dokazování a na podkladě shodných tvrzení účastníků řízení učinil, byla dne 9. 7. 2012 Úřadu městské části Praha 6 doručena žalobcova žádost o informace vycházející ze a týkající se kolaudačního souhlasu a rozhodnutí platného pro provozovnu baru La Fuente nacházející se na adrese Národní obrany 935/13, Praha 6, jakož i prováděných stavebních změn této provozovny a postupu, který se k oznámení těchto změn vztahoval. Dále soud prvního stupně popsal průběh řízení, jež bylo o této žalobcově žádosti vedeno, a v jehož rámci bylo dne 29. 8. 2012 vydáno rozhodnutí stavebního odboru Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 29. 8. 2012, č. j. S-MHMP 1063024/2012/OST/Ja, které s poukazem na absenci ohlášení údajných stavebních změn předmětné provozovny potvrdilo postup Úřadu městské části Praha 6 spočívající v nedodržení lhůty k poskytnutí požadované informace a současném nevydání rozhodnutí o odmítnutí žalobcovy žádosti. Dne 3. 11. 2012 podal žalobce proti uvedenému rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy žalobu k Městskému soudu v Praze, jež byla vedena pod sp. zn. . Toto řízení vyústilo ve vydání rozsudku ze dne 17. 6. 2016, č. j. -41, jímž bylo napadené rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy zrušeno a věc byla vrácena tomuto úřadu k dalšímu řízení. Magistrát hl. m. Prahy poté svým rozhodnutím ze dne 26. 7. 2016, č. j. S-MHMP 1274561/2016, přikázal Úřadu městské části Praha 6, aby do patnácti dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí žalobcovu žádost o poskytnutí informací ze dne 9. 7. 2012 vyřídil. Ten proto dne 9. 8. 2016 rozhodl, že se žalobcova žádost odmítá. Žalobce následně reagoval dne 14. 8. 2016 podáním opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí, načež stavební odbor Magistrátu hl. m. Prahy svým rozhodnutím ze dne 7. 9. 2016, č. j. MHMP 1526820/2016, žalobcovo odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Současně s tím zamítl i žalobcovu stížnost na postup Úřadu městské části Praha 6 při vyřizování jeho žádosti. Obě tato rozhodnutí nabyla právní moci dne 17. 9. 2016.

4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace , dále a , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jakož i Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobnímu požadavku nelze vyhovět. S poukazem na závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. , a ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. , přitom uvedl, že právo na informace není právem soukromoprávní povahy, pročež na něj Úmluvy nedopadá. Posuzované řízení proto není možné posuzovat ani jako jeden celek, nýbrž je třeba je rozdělit na řízení vedené před správními orgány, ve vztahu k němuž je za žalovanou Českou republiku povoláno v tomto řízení jednat Ministerstvo pro místní rozvoj jako příslušná organizační složka státu, a na řízení, které probíhalo před soudem, a kde jednání za stát v řízení o požadovaném odškodnění přísluší Ministerstvu spravedlnosti.

5. Soud prvního stupně poté nepřisvědčil námitce promlčení zažalovaného nároku, jež byla v řízení vznesena, když vyšel ze zjištění, že posuzované řízení pravomocně skončilo dne 17. 9. 2016, načež žalobce svůj nároku předběžně uplatnil u Ministerstva pro místní rozvoj dne 6. 1. 2017 a žalobu v této věci podal dne 5. 9. 2017. Odškodnění ve výši 30 000 Kč, jež je odvozováno od nezákonného rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 29. 8. 2012, č. j. S-MHMP 1063024/2012/OST/Ja, však žalobci přiznat nelze, neboť mu žádná nemajetková újma v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím nevznikla. Žalobce, který vede desítky správních řízení týkajících se dotčené provozovny, totiž požadovanou informací týkající se příslušného kolaudačního souhlasu již v rozhodné době fakticky disponoval. Nedůvodný je dle soudu prvního stupně i žalobní požadavek vyčíslený na částku 110 000 Kč, který se váže k průtahům v řízení před správními orgány, neboť v tomto případě se správní orgány tvrzeného nesprávného úředního postupu nedopustily. Žalobce totiž žádné průtahy v řízení konkrétně nespecifikoval ani neprokazoval, a nadto délka správního řízení byla po odečtení doby, po kterou trvalo řízení před soudem, velmi krátká. Řízení před soudem, na které připadá požadavek na zaplacení zadostiučinění ve výši 120 235 Kč, pak dle soudu prvního stupně sice dílčími průtahy postiženo bylo, přičemž se současně jednalo i o řízení nepřiměřeně dlouhé, ani tento nesprávný úřední postup však žalobci žádnou nemajetkovou újmu nezpůsobil, neboť toto řízení pro něj nemělo praktický význam.

6. K odvolání žalobce ve věci následně rozhodoval Městský soud v Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve vztahu k první žalované, jakož i ve výroku II v části týkající se částky 110 000 Kč s příslušenstvím a v nákladových výrocích IV a VI zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, zatímco ve zbývajícím rozsahu tento rozsudek potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

7. Odvolací soud předně přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně vztahujícím se k posouzení žalobcova nároku dovozovaného z existence nezákonného rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 29. 8. 2012, č. j. S-MHMP 1063024/2012/OST/Ja, přičemž uvedl, že toto rozhodnutí sice představuje rozhodnutí, jež bylo pro svou nezákonnost zrušeno, jak vyžaduje , vznik tohoto žalobcova nároku však „okolnosti daného případu vylučují“.

8. Dále se odvolací soud ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého na správní řízení o poskytnutí informace podle , v němž mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu, nelze aplikovat Úmluvy ani d (dále jen „“), neboť jeho předmět neměl civilní (soukromoprávní) povahu. Nelze se proto zabývat otázkou přiměřenosti celkové délky tohoto řízení ani na toto řízení aplikovat závěry vyslovené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), nýbrž případné odškodnění za nemajetkovou újmu zde přichází v úvahu pouze za nesprávný úřední postup ve smyslu věty druhé , tj. za jednotlivé průtahy, jež se v tomto řízení vyskytly. Zároveň se jedná o samostatný nárok, který je třeba odlišit od nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení, které ve věci rovněž proběhlo, a ve vztahu k němuž se již zmíněná ustanovení Úmluvy ay, stejně jako uvedené Stanovisko, uplatní. Potud tedy odvolací soud hodnotil závěry soudu prvního stupně jako správné, přičemž přisvědčil též postupu soudu prvního stupně, který s ohledem na zmíněnou samostatnou povahu obou nároků jednal v řízení za žalovaný stát se dvěma různými úřady.

9. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud uzavřel, že žalobcův nárok odvozovaný od nepřiměřené délky soudního řízení je promlčen. Má-li se totiž jednat o nárok samostatný, je třeba počátek běhu subjektivní šestiměsíční promlčecí doby stanovené v vztáhnout již k okamžiku, kdy žalobce zjistil, že toto řízení ve vztahu k němu skončilo, nikoliv až k okamžiku, kdy skončilo i navazující řízení správní. O skončení soudního řízení se přitom žalobce dozvěděl dne 18. 7. 2016, kdy mu byl doručen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2016, č. j. -41. Za situace, kdy žalobce tento nárok u žalované předběžně uplatnil dne 6. 1. 2017, tak zmíněná promlčecí doba přede dnem 5. 9. 2017, kdy žalobce podal v této věci žalobu, již marně uplynula. Na správnosti zamítnutí žaloby i ve vztahu k tomuto nároku však dle odvolacího soudu tento jeho odlišný závěr nic nezměnil.

10. Při posuzování nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nesprávným úředním postupem v řízení před správními orgány však soud prvního stupně dle odvolacího soudu procesně pochybil. Předtím, než žalobu i v této části zamítl, a to s odůvodněním, že žalobce netvrdil ani neprokázal, že by v posuzovaném řízení došlo ke konkrétním průtahům, totiž v rozporu s a 3 žalobce k řádnému splnění jeho procesních povinností nevyzval a zároveň jej nepoučil ani o možných procesních následcích, jež jsou s nesplněním těchto procesních povinností spojeny.

II. Dovolání a vyjádření k němu

11. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, a to v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, jakož i ve výroku II o nákladech odvolacího řízení.

12. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně je napadené rozhodnutí v rozporu s rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. , jakož i s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. . Zatímco odvolací soud dospěl k závěru, že řízení o poskytnutí informace podle nespadá pod Úmluvy, pročež se u něj neposuzuje přiměřenost jeho celkové délky, nýbrž se odškodňují pouze jednotlivé dílčí průtahy, totiž uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyslovila závěr opačný.

13. Totéž pak dle názoru žalobce platí i o závěru odvolacího soudu, podle něhož správní řízení a řízení před soudem představovala v daném případě dvě rozdílná řízení, ke kterým se váží dva samostatné nároky na odškodnění. Ústavní soud totiž ve zmíněném nálezu uvedl, že správní řízení, jehož předmětem bylo základní právo na informace podle y, a případné navazující soudní řízení, je třeba považovat za jeden celek. Odvolací soud pak v návaznosti na uvedený závěr nesprávně právně posoudil jak vznesenou námitku promlčení, tak i otázku pasivní věcné legitimace žalované. Promlčecí doba totiž při respektování zmíněného závěru Ústavního soudu nemohla začít běžet již dne 18. 7. 2016, jak odvolací soud konstatoval, a důvod nebyl ani pro to, aby Česká republika v řízení vystupovala jako dva samostatné subjekty.

14. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil, a to za současného zrušení příslušné části rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, a aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

15. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobcovu dovolání podaném prostřednictvím Ministerstva pro místní rozvoj navrhla, aby Nejvyšší soud toto dovolání zamítl, popřípadě odmítl. Závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. , a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. , jež však dopadají pouze na tu část vznesených nároků, které se vztahují k náhradě nemajetkové újmy způsobené žalobci nepřiměřenou délkou řízení, totiž nemohou mít na napadené rozhodnutí odvolacího soudu vliv, když žalobci žádná újma v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem nevznikla.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), dále jen „“.

17. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle a 4 Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.

18. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

19. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

20. Předmět dovolacího řízení je představován jednak nárokem, který žalobce vznesl v souvislosti s délkou řízení před soudem ve výši 120 235 Kč s příslušenstvím, jednak nárokem spjatým s nezákonným rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy a odpovídajícím částce 30 000 Kč s příslušenstvím.

21. Podle dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží,

22. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. ). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. ). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení provedené s účinností od 30. 9. 2017 , a to již proto, že cílem uvedené novely nebylo dle důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení této přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. ).

23. Jak již bylo zmíněno, kromě nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou měl žalobci způsobit nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení o jeho žádosti na poskytnutí informace podle , je předmětem dovolacího řízení rovněž nárok, jehož vznik žalobce odvozoval od existence nezákonného rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 29. 8. 2012, č. j. S-MHMP 1063024/2012/OST/Ja, a který byl vyčíslen na částku 30 000 Kč. Dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k tomuto samostatnému nároku (zahrnutému do výroku II rozsudku prvostupňového soudu) potvrzen, tudíž není v souladu s citovaným přípustné, neboť výše tohoto nároku nepřevyšuje částku 50 000 Kč, přičemž se v daném případě nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv ani o pracovněprávní vztahy. Dovolací soud proto podané dovolání v této části podle odmítl.

24. Nepřípustné je podané dovolání i v části směřující proti výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení, neboť tak stanoví

25. Ve zbývajícím rozsahu, který zahrnuje otázky promlčení nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou té části posuzovaného řízení, které probíhalo před soudem, a totožnosti organizační složky státu, která je za žalovaný stát oprávněna v řízení jednat, však dovolání přípustné je, neboť při jejich řešení se odvolací soud od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlil, byť k jejímu ustálení došlo až po vydání napadeného rozhodnutí.

IV. Důvodnost dovolání

26. Dovolání je důvodné.

27. Podle stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

28. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. , uvedl, že „z ústavního pořádku vyplývá, že každý má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle y. Při porušení tohoto práva - nepřiměřenou délkou takového řízení - pak dotčenému jednotlivci svědčí právo na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem podle y. Při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem nelze odhlížet od toho, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, a proto je povinností obecných soudů zohlednit celkovou délku řízení, jež teprve ve svém souhrnu vedlo k realizaci základního práva; jinak se obecné soudy dopustí nepřípustného snížení procesní ochrany dotčeného jednotlivce. Na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení, je tedy třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s y domněnka vzniku nemajetkové újmy. Přitom není třeba zkoumat, zda předmětem řízení bylo "občanské právo nebo závazek" ve smyslu Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Samotné posouzení existence podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem v konkrétním případě je pak v pravomoci obecných soudů“ (viz bod 66 odůvodnění uvedeného nálezu). „Otázku, zda řízení bylo skončeno bez zbytečných průtahů (v přiměřené lhůtě) ve smyslu y, přitom nelze zodpovědět pouhým posouzením toho, zda v daném řízení byly dodrženy zákonné lhůty. Ustanovení y nepatří mezi ta ustanovení o základních právech, jichž se lze dle y domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Zákonodárce stanovením lhůt nevymezuje rozsah práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, a proto z ústavněprávního hlediska není samo o sobě zásadní dodržení zákonných lhůt, ale autonomní vyhodnocení, zda řízení bylo skončeno bez zbytečných průtahů (v přiměřené lhůtě)“ (viz bod 38 odůvodnění nálezu).

29. Nejvyšší soud na citovaný nález Ústavního soudu posléze reagoval rozsudkem velkého senátu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. , v němž mimo jiné uvedl, že „nevidí jinou možnost, než se odchýlit i od závěrů uvedených v rozsudku sp. zn. a v judikatuře Nejvyššího soudu vícekrát opakovaných o tom, že na ta správní řízení, která věcně nespadají pod Úmluvy a jejichž předmětem je základní právo či svoboda, nelze aplikovat větu třetí a posuzovat tak přiměřenost jejich délky“, přičemž uzavřel, že: „právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu y, mají účastníci správních řízení, na něž dopadá Úmluvy, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum“.

30. Výše uvedený závěr přitom Ústavní soud přijal právě na podkladě řízení o poskytnutí informace podle , k němuž se vztahuje i nyní posuzovaný nárok dovolatele. V bodě 60 odůvodnění tohoto nálezu k tomu Ústavní soud konkrétně uvedl: „Předmětem správních řízení zahájeným žádostmi stěžovatelů bylo jejich základní právo na informace dle y. V tomto správním řízení, jakož i v navazujících řízeních před správními soudy, měli stěžovatelé právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, plynoucí z y. Na tato řízení je přitom třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na jediné řízení od okamžiku podání žádosti až do okamžiku poskytnutí informace.“

31. Vzhledem k výše uvedeným závěrům tedy odvolací soud, který při posuzování žalobcových nároků vycházel nikoliv z této, nýbrž z předchozí ustálené judikatury Nejvyššího soudu, rozhodl nesprávně, pokud na posuzované řízení nenahlížel jako na jeden celek zahrnující jak řízení vedené před správními orgány, tak i řízení vedené před soudem. Tato skutečnost se pak přímo negativně odrazila v jeho řešení vztahujícím se k otázce promlčení nároku na zadostiučinění, který žalobce spojil s délkou soudního řízení a vyčíslil na částku 120 235 Kč.

32. Podle nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle věty druhé a třetí nebo věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

33. Pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu nemajetkové újmy je třeba určit, kdy nemajetková újma vznikla, a kdy se o ní poškozený dozvěděl. Nemajetková újma je přitom čistě subjektivní kategorií, která spočívá ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. bod V Stanoviska). Nemajetková újma poškozenému v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikne v okamžiku, kdy poškozený začne délku řízení jako nepřiměřenou pociťovat, tedy zpravidla již v průběhu samotného řízení a okamžik vzniku nemajetkové újmy je tak shodný s okamžikem, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl. Poškozený proto může v odůvodněných případech požadovat odškodnění vzniklé nemajetkové újmy již v průběhu řízení, ve kterém k tomuto nesprávnému úřednímu postupu dochází. Z důvodu přednosti pohledu na řízení jako na jeden celek však ustanovení ve větě druhé stanoví, že promlčecí doba neskončí dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. V případě nepřiměřené délky řízení je stěží myslitelné, že by se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě a jejím rozsahu dozvěděl později, než okamžikem skončení řízení, neboť nemajetková újma spočívá právě v nejistotě ohledně výsledku řízení a skončením řízení je tato nejistota odstraněna a újma dovršena (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. ).

34. Při nahlížení na posuzované řízení jako na jeden celek je okamžik jeho skončení třeba vztáhnout až k datu 17. 9. 2016, kdy bylo dle skutkových zjištění soudu prvního stupně žalobci doručeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 7. 9. 2016, č. j. MHMP 1526820/2016. Toto datum je pak rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby vztahující se ke vznesenému nároku na odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou tohoto řízení, a to bez ohledu na to, zda jej žalobce vyčíslil na dobu vedení řízení před správními orgány, nebo za řízení před soudem. Bylo-li tedy dále na podkladě provedeného dokazování soudem prvního stupně zjištěno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil u Ministerstva pro místní rozvoj dne 6. 1. 2017, odkdy v souladu s promlčecí doba po dobu nejdéle šesti měsíců neběžela, načež zmíněné ministerstvo jeho požadavek dne 4. 7. 2017 odmítlo a žalobce pak dne 5. 9. 2017 podal žalobu, závěr odvolacího soudu o promlčecí příslušné části tohoto nároku neobstojí.

35. Otázkou, která organizační složka má jednat za stát za situace, kdy řízení probíhalo částečně před správními orgány a částečně před soudy se Nejvyšší soud zabýval například v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. , v němž uvedl: „Je-li žalobou proti státu uplatňován pouze jediný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy, a to i v případě, že ke škodě (respektive újmě) došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu, může stát zastupovat jen jedna organizační složka státu. Pokud by skutkové okolnosti ohledně jednoho nároku měly vést k určení příslušnosti různých organizačních složek, je třeba s ohledem na výše uvedené zvolit pouze jednu organizační složku, která bude žalovanou zastupovat. Nelze současně upřednostnit některou jinak příslušnou organizační složku na úkor druhé, a proto bude za stát v souladu s ustanovením jednat Ministerstvo financí, neboť to je ústředním orgánem státní správy pro hospodaření s majetkem státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. ).“

36. Promítnutí uvedeného juditatorního závěru do podmínek nyní řešené věci, kdy, jak bylo uvedeno výše, je na žalobcův nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou posuzované řízení nutno pohlížet jako na nárok jediný, znamená, že soudy nižších stupňů tím, že v řízení jednaly zároveň s Ministerstvem pro místní rozvoj a s Ministerstvem spravedlnosti, procesně pochybily. V souladu s , ve znění účinném do 31. 3. 2020 (srov. přechodné ustanovení čl. III ), a s totiž příslušnou organizační složkou, jež má za stát v tomto řízení vystupovat, je Ministerstvo financí.

37. Vzhledem k tomu, že právní posouzení věci odvolacím soudem je ve shora popsaném směru nesprávné, a nadto řízení bylo zatíženo procesní vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval Nejvyšší soud podle a rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části týkající se nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v podobě konstatování porušení práva a požadavku na zaplacení částky 120 235 Kč s příslušenstvím, jakož i v navazujícím výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil. Protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí částečně zrušeno, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle rovněž i příslušnou část tohoto rozsudku a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

38. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu části první věty za středníkem , ve spojení s , vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. Vzhledem k závěru o nedílnosti nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení jako celku, se přitom závěry dovolacího soudu o aplikovatelnosti Úmluvy a na něj navazující judikatury Nejvyššího soudu nutně projeví také při dalším rozhodování o té části žalobního požadavku, kterou žalobce spojil s délkou řízení vedeného před správními orgány a vyčíslil na částku 110 000 Kč, pročež se v tomto smyslu bude nezbytné odchýlit od pokynů, které odvolací soud formuloval v bodě 24 odůvodnění napadeného rozsudku.

39. Soudy nižších stupňů rovněž nepřehlédnou, že dle aktuálního znění žalobního petitu, které je obsaženo v žalobcově podání ze dne 16. 10. 2019 (viz č. l. 98 až 101 spisu), není konstatování porušení žalobcova (blíže nespecifikovaného) práva, o němž soud prvního stupně rozhodl výrokem I svého rozsudku, součástí žalobních žádání. Tento požadavek proto nebylo namístě ve výroku rozsudku zamítat. Na druhou stranu to však nebrání tomu, aby soud, shledá-li žalobcův nárok opodstatněným, toto konstatování žalobci přiznal, uzná-li tuto formu zadostiučinění, na rozdíl od vznesených finančních požadavků, za přiměřenou a odpovídající (k tomu v podrobnostech srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. , a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. ).

40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 8. 2021

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu