Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2577/2016

30 Cdo 2577/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně I. M., zastoupené Mgr. Janem Faltejskem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 101/25, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2016, č. j. -58, takto:

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se žalobou domáhá proti České republice (dále též „žalovaná“) zaplacení částky 269 480 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.

, o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), která představuje nevyplacené dávky pěstounské péče za období od září roku 2001 do ledna roku 2012, na něž by, nebýt vadného postupu soudu a orgánu sociálně právní ochrany dětí, měla žalobkyně dle svých tvrzení nárok.

2. Žalobkyně tvrdí, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 9. 1998, č. j. -13, jí byl její vnuk P. M., svěřen do výchovy. Rozsudkem téhož soudu ze dne 21. 6. 2001, č. j. -56, byla dcera žalobkyně (matka P. M.) zbavena rodičovské zodpovědnosti, přičemž otec P. M. je neznámý. V roce 2011 vyšlo najevo, že vnuk žalobkyně nemá zákonného zástupce, přestože jej podle zákona mít musí. Podle přesvědčení žalobkyně Okresní soud v Ústí nad Labem pochybil, neboť nezahájil z úřední povinnosti řízení o ustanovení poručníka vnukovi žalobkyně. Žalobkyně navíc nebyla po zbavení rodičovské zodpovědnosti její dcery příslušným orgánem sociálně právní ochrany dětí (původně Okresním úřadem v Ústí nad Labem, od 1. 1. 2003 pak Magistrátem města Ústí nad Labem) až do srpna roku 2011 nijak kontaktována. Žalobkyni jako poručnici jejího vnuka by podle , o státní sociální podpoře, v rozhodném znění, náležely dávky pěstounské péče, konkrétně pak odměna pěstouna. V důsledku nečinnosti Okresního soudu v Ústí nad Labem a Magistrátu města Ústí nad Labem však bylo žalobkyni znemožněno pobírat dávky pěstounské péče, ačkoli by na ně měla nárok, a proto byla i se svým vnukem v rozporu se zákonem zanechána bez jakékoliv podpory. Po zjištění, že vnuk žalobkyně nemá poručníka, byla žalobkyně ke svému návrhu rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 1. 2012, č. j. -79, který nabyl právní moci dne 3. 4. 2012, ustanovena poručnicí P. M.. Na základě tohoto rozsudku byla žalobkyni Úřadem práce České republiky – krajskou pobočkou v Ústí nad Labem přiznána uvedená dávka pěstounské péče.

3. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně dne 26. 10. 2012 uplatnila své nároky na náhradu škody proti České republice u Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva práce a sociálních věcí. Taktéž v žalobě označila jako věcně příslušné obě uvedené organizační složky státu, které mají jednat za žalovanou.

4. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně v usnesení ze dne 30. 9. 2015, č. j. -44, vyslovil svoji místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 8. 1. 2016, č. j. -58, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

5. Soud prvního stupně věc posoudil tak, že soud není vázán označením organizační složky, jak je vymezila žalobkyně, a sám je povinen příslušnou organizační složku určit na základě skutkových tvrzení, jimiž je nárok vymezen. Předmětem řízení je podle soudu prvního stupně jediný nárok žalobkyně na náhradu škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudu a orgánu sociálně právní ochrany dětí, z čehož je zřejmé, že posuzovaný nárok spadá do kompetence více úřadů, když ke vzniku škody mělo dojít v resortu více organizačních složek žalované, konkrétně Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva práce a sociálních věcí. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. , soud prvního stupně shledal, že ohledně jednoho nároku může za stát jednat pouze jedna organizační složka státu, a to i tehdy, pokud se na vzniku škody podílelo více organizačních složek státu. Není-li tedy možné za příslušný úřad určit pouze jednu organizační složku státu, pak za stát bude podle § 6 odst. 3 OdpŠk jednat Ministerstvo financí. Následně uzavřel, že v této věci má za žalovanou vystupovat Ministerstvo financí, a proto v tomto sporu není dána místní příslušnost soudu prvního stupně. Místně příslušným soudem k projednání věci je podle soudu prvního stupně Obvodní soud pro Prahu 1, v jehož obvodu má Ministerstvo financí své sídlo.

6. Odvolací soud zhodnotil, že soud prvního stupně správně kvalifikoval předmět řízení jako jeden nárok žalobkyně na náhradu škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem více organizačních složek žalované. Dále odvolací soud shledal, že soud prvního stupně postupoval plně v souladu se sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu, kterou citoval, a pro stručnost na jeho závěry odkázal, když „odvolací námitky žalované nebyly s touto ustálenou rozhodovací praxí v rozporu“.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu dovoláním. V něm uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

8. Žalovaná považuje za vážnou procesní chybu předmětného soudního řízení, když není jednáno se správnou organizační složkou státu. Výklad podaný Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. , o nějž se odvolací soud opírá, podle žalované vychází z nesprávné aplikace OdpŠk a obecné úpravy , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a nerespektuje též koncepci dělené subjektivity státu, která vylučuje, aby na stát bylo v právních vztazích, jichž se svým specifickým způsobem účastní, nahlíženo jako na kompaktní a vnitřně splývající celek. Požadavek, aby za stát podle věty druhé v souvislosti s ustanovením jednala „jediná osoba“, nemíří (a s ohledem na nedostatek právní subjektivity pro takové jednání ani nemůže mířit) na organizační složky státu a v tomto smyslu sám o sobě také nijak nepředurčuje, že by za stát před soudem nemohlo vystupovat více organizačních složek státu. Ustanovení OdpŠk podle žalované nezakládá příslušnost Ministerstva financí vystupovat před soudy ve věci náhrady škody, je-li škoda způsobena v odvětvích, která spadají pod různé věcně příslušné ústřední správní úřady. Ani určení „téže věci“, respektive „jednoho nároku“ se neodvíjí od státu obecně, ale od konkrétní organizační složky státu. Zahrnuje-li skutkový stav množství nesprávných úředních postupů či vydání více nezákonných rozhodnutí nastalých nikoli pouze v odvětví jedné organizační složky státu, jež jsou dle a b) OdpŠk stanoveny jako příslušné k vypořádání nároku na náhradu škody, ale ve dvou a případně více takových odvětvích zastřešených různými organizačními složkami státu, pak jde pro účely vypořádání podle o samostatné nároky na náhradu škody, které lze proti státu uplatnit jedině prostřednictvím příslušných organizačních složek státu. Zbytkovou příslušností Ministerstva financí podle OdpŠk je zajištěno projednání pouze těch nároků na náhradu škody, které vycházejí z činnosti správních úřadů stojících mimo soustavu ústředních správních úřadů vymezených v zákoně č. , o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, anebo z okolností, které zcela neumožňují identifikaci řízení či odvětví státní správy, v němž měla škoda vzniknout.

9. Uvedené důvody žalovaná považuje za zásadní pro závěr, že Ministerstvo financí není příslušnou organizační složkou, která by měla před soudem v projednávané věci vystupovat za žalovanou, a proto ani Obvodní soud pro Prahu 1 nemůže být ve věci místně příslušným soudem. Jelikož napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když řešená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. ), žalovaná navrhuje, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

10. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

III. Formální náležitosti dovolání

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “

12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

IV. Přípustnost dovolání

13. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

14. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Dovolání je přípustné pro řešení otázky procesního práva, zda je k projednání nároků na náhradu škody, jež vznikly v působnosti různých organizačních složek státu, a k jednání za žalovanou v předmětném soudním řízení, příslušná pouze jedna či více organizačních složek státu, neboť napadené usnesení odvolacího soudu řeší uvedenou otázku v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

16. Podle soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

17. Podle soud místní příslušnost zkoumá jen do skončení přípravného jednání podle Neprovedl-li tuto přípravu jednání, zkoumá soud místní příslušnost jen před tím, než začne jednat o věci samé, nebo rozhodl-li o věci samé bez jednání, jen před vydáním rozhodnutí; to neplatí, jde-li o platební rozkaz, elektronický platební rozkaz nebo evropský platební rozkaz. Později ji soud zkoumá pouze tehdy, nebyla-li provedena příprava jednání podle , a jen k námitce účastníka, která byla uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší. Při zkoumání místní příslušnosti se nepřihlíží k přípravě jednání, jednáním a jiným úkonům provedeným před věcně nepříslušným soudem a k rozhodnutím vydaným věcně nepříslušným soudem.

18. Podle vysloví-li soud, že není příslušný, postoupí věc po právní moci tohoto usnesení příslušnému soudu nebo ji za podmínek předloží Nejvyššímu soudu.

19. Podle se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.

20. Podle je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich.

21. Podle je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.

22. Podle obecným soudem státu je okresní soud, v jehož obvodu má sídlo organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, a nelze-li takto místně příslušný soud určit, soud, v jehož obvodu nastala skutečnost, která zakládá uplatněné právo.

23. Podle § 6 odst. 1 OdpŠk ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen „úřad“).

24. Ustanovení § 6 odst. 2 OdpŠk stanoví, že úřadem podle odstavce 1 je:

a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem,

b) příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu.

25. Není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2, pak podle § 6 odst. 3 OdpŠk jedná za stát Ministerstvo financí.

26. Podle § 6 odst. 6 OdpŠk úřad určený podle odstavců 1 až 5 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

27. Podle za stát před soudem vystupuje:

a) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu,

b) organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech.

28. Vystupuje-li před soudem za stát organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, pak podle jedná před soudem jménem státu vedoucí organizační složky státu nebo jím pověřený zaměstnanec působící u této nebo jiné organizační složky státu. Podle přitom ustanovení a 5 platí obdobně.

29. Podle věty druhé může v téže věci za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba.

30. Ustálená judikatura dovolacího soudu je vystavěna na názoru, že za stát může před soudem v téže věci jednat jen jedna jeho organizační složka (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní rozhledy 6/2005 pod č. 72, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. ). Důvodem požadavku na vystupování pouze jedné organizační složky za stát v téže věci je především zájem na kvalifikovaném zastupování a prevence vzniku rozporů v právním jednání za stát. Pokud by v téže věci zastupovalo žalovanou naráz více organizačních složek, za každou z nichž musí před soudem jednat fyzická osoba dle , jednání ve shodě za žalovanou by bylo ohroženo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2011, sp. zn. ).

31. Jinak řečeno nelze připustit situaci, kdy by za stát ohledně jediného nároku jednaly dvě fyzické osoby s rizikem rozporů v jejich procesních úkonech (jedna by například proti státu uplatněný nárok uznala a druhá by jej popřela). Taková situace by byla v rozporu se základním pravidlem procesního práva, kterým je požadavek jednoznačnosti procesních úkonů (srov. Dvořák, B. K . In: Lavický, P. a kol. ( až 250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů.Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016).

32. Výklad věty druhé , ve spojení s , jak jej předkládá žalovaná, z výše uvedených důvodů nemůže být správný. Žalovaná totiž přehlíží, že i za organizační složky státu jednají v konečném důsledku fyzické osoby a přijetí jejího názoru by právě vedlo k nepřípustnému jednání za stát několika fyzickými osobami tam, kde je proti státu uplatněn jediný nárok.

33. Pojem „téže věci“ ve výše zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu je přitom třeba chápat tak, že se týká jednoho nároku. Totožný předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání, a to ve všech jeho jevových formách, a v následku, který jím byl způsoben (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. , a v nich citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu). „Táž věc“ je tedy určena jediným skutkově ohraničeným nárokem a žalobním žádáním.

34. Je-li žalobou proti státu uplatňován pouze jediný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy, a to i v případě, že ke škodě (respektive újmě) došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu, může stát zastupovat jen jedna organizační složka státu. Pokud by skutkové okolnosti ohledně jednoho nároku měly vést k určení příslušnosti různých organizačních složek, je třeba s ohledem na výše uvedené zvolit pouze jednu organizační složku, která bude žalovanou zastupovat. Nelze současně upřednostnit některou jinak příslušnou organizační složku na úkor druhé, a proto bude za stát v souladu s ustanovením § 6 odst. 3 OdpŠk jednat Ministerstvo financí, neboť to je ústředním orgánem státní správy pro hospodaření s majetkem státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. ).

35. Pokud je žalobou uplatňováno více samostatně vymezených nároků vůči státu najednou (objektivní kumulace nároků), příslušnost více různých organizačních složek státu vyloučena není, bude-li každá z těchto složek jednat ohledně toho nároku, jenž vznikl v jejím resortu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. ). I v takové situaci je žalovanou pouze jeden subjekt, a to Česká republika, za niž jedná ve vztahu k jednotlivým uplatněným nárokům více příslušných organizačních složek (Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 81). Jestliže by nebylo možné ohledně některého z žalovaných nároků určit příslušnou organizační složku jednající za žalovanou, bude se postupovat shodně jako v předchozím odstavci.

36. K namítané nejednotnosti rozhodovací praxe dovolacího soudu, ke které žalovaná výslovně poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. (jež se zabývalo otázkou, zda má soud určit příslušnou organizační složku státu jednající za žalovanou bez ohledu na správnost jejího označení žalobcem), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. (který řešil též otázku jednání více organizačních složek státu v případě uplatnění jediného nároku), Nejvyšší soud podotýká, že uvedená rozhodnutí nepředstavují rozdílné řešení oproti shora uvedeným závěrům ustálené judikatury dovolacího soudu.

37. V posuzovaném sporu z žalobních vylíčení plyne, že se žalobkyně domáhá náhrady škody z titulu nevyplacených dávek pěstounské péče, která měla vzniknout jak nečinností Okresního soudu v Ústí nad Labem tak i Magistrátu města Ústí nad Labem. Je tvrzeno, že Okresní soud v Ústí nad Labem nezahájil z úřední povinnosti řízení o ustanovení poručníka vnukovi žalobkyně a Magistrát města Ústí nad Labem neuvědomil žalobkyni o tom, že její dcera byla zbavena rodičovské odpovědnosti ve vztahu k nezletilému vnukovi žalobkyně, který byl žalobkyni svěřen do výchovy. I v případě, že by pochybil jen některý ze škůdců, došlo by ke vzniku stejné škody v totožném rozsahu.

38. Odvolací soud proto pochybil, dospěl-li k závěru, že se jedná o jediný nárok, který žalobkyně uplatňuje, neboť ke vzniku škody došlo působením různých skutkových okolností, jak vyplývá z tvrzení žalobkyně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. ). Jde tudíž o dva rozdílné procesní nároky proti žalované, byť spojované jediným žalobním požadavkem spočívajícím v náhradě jediné vzniklé škody (lze si ostatně představit uplatnění daných nároků samostatnými žalobami, přičemž i v situaci, kdy by jim bylo samostatně vyhověno v plném rozsahu, byla by výše plnění ze strany státu limitována skutečně vzniklou škodou). V této situaci za žalovanou přísluší jednat dvěma odlišným organizačním složkám státu, neboť jednání jménem státu ve věci tvrzené škody vzniklé pochybením Okresního soudu v Ústí nad Labem spadá do působnosti Ministerstva spravedlnosti a ve věci tvrzené škody vzniklé pochybením Magistrátu města Ústí nad Labem do gesce Ministerstva práce a sociálních věcí.

39. Obecným soudem žalované podle je Obvodní soud pro Prahu 2, neboť Ministerstvo spravedlnosti stejně jako Ministerstvo práce a sociálních věcí mají svá sídla v obvodu tohoto soudu. Místně příslušným soudem k projednání posuzovaného sporu je proto Obvodní soud pro Prahu 2. V situaci, kdy by žalobou bylo uplatněno několik samostatných nároků proti žalované, k jejichž projednání by byly příslušné organizační složky státu se sídly v obvodech různých okresních soudů, pak by podle bylo možné za místně příslušný soud zvolit kterýkoliv z těchto obecných soudů žalované. Pro určení místní příslušnosti by přitom bylo rozhodné, u kterého z těchto soudů by byl návrh na zahájení řízení podán nejdříve.

40. Vzhledem k výše uvedenému se Nejvyšší soud pro nadbytečnost nezabýval dalšími námitkami žalované, a to rozporem mezi vystupováním organizačních složek státu před soudy podle OdpŠk a popřením vyplácení náhrady škody na základě odvětvového principu, které tak nemůže reflektovat zásady hospodaření s prostředky státního rozpočtu podle , o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), a tudíž nerespektováním dělené subjektivity státu, a dále nemožností uplatnění práva na regresní úhradu a prokázání zaviněné právní povinnosti Ministerstvem financí z důvodu nedostatku věcné působnosti.

VI. Závěr

41. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení zrušil. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení i usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

42. Soudy jsou ve smyslu , části první věty za středníkem, ve spojení s vázány právními názory dovolacího soudu v tomto usnesení vyslovenými.

43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci ( ).

44. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. září 2016JUDr. Pavel Simonpředseda senátu