Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2087/2021

28 Cdo 2087/2021-663

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Společenství vlastníků jednotek Vřesová č. p. 681, 181 00 Praha 8 - Troja,IČ 26476894, se sídlem v Praze 8, Vřesová 681/17, zastoupené Mgr. Janem Pařenicou, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Dolní náměstí 1356, proti žalovaným: 1)M. B.,nar. XY, bytem XY, adresa pro doručování: XY, a 2) D. B., nar. XY, bytem XY, o zaplacení 90 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2019, č. j. -553, takto:

I. Dovolání seodmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2019, č. j. -553, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. 8. 2018, č. j. -431, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 7. 6. 2019, č. j. -467, jímž bylo právní předchůdkyni žalovaných uloženo zaplatit žalobci 90 000 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Předchůdkyně žalovaných podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Předestřela otázky: 1) která procesní strana nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně prokázání právního důvodu opravňujícího příjemce peněžitého plnění si je ponechat, respektive je plátci nevrátit, 2) jakými důkazními prostředky lze v řízení o vydání bezdůvodného obohacení prokázat zmenšení majetkového stavu ochuzeného a jakou váhu má důkaz zprávou kontrolní komise, coby účastníkem řízení (žalobcem) vyhotoveným interním dokumentem, a 3) jaké důsledky z hlediska zjišťování skutkového stavu přináší nesplnění ediční povinnosti účastníkem řízení (žalobcem), jenž nepředložil své účetnictví (jímž mělo být prokázáno, jak bylo se spornými peněžními prostředky skutečně naloženo). Měla za to, že odvolací soud vyřešil nastolené otázky v rozporu s ustálenou judikaturou, již citovala, případně, že jde o otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Konečně vytýkala nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku, neprovedení jí navrhovaných důkazů či nepřiměřený rozsah dokazování doplněného odvolacím soudem.

Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně je zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Přípustnost dovolání jest přitom poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Právní úprava tzv. důkazní povinnosti ukládá účastníku, aby k doložení svých tvrzení (povinnost tvrzení dle a ) označil důkazy. Nesplnění této povinnosti stíhá účastníka nepříznivým následkem v podobě neúspěchu ve sporu. Rozsah důkazníhobřemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazníhobřemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat. Posouzení, zda mezi účastníky jde o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty aplikované hmotněprávní normy (tj. a 2 , , účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, jímž se řídí práva a povinnosti účastníků projednávané věci vzhledem k tomu, že ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1. 1. 2014). Těmito znaky je jednak skutečnost, že obohacený získal majetkový prospěch, tj. že mu bylo plněno, a dále, že pro získání tohoto majetkového prospěchu chyběl na jeho straně právní důvod. Při naplnění obou těchto znaků vzniká obohacenému povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a ochuzenému (tomu, na jehož úkor k obohacení došlo) právo požadovat vydání tohoto plnění ( obč. zák.; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. ). Důkazníbřemeno ohledně určité právně významné skutečnosti pak leží na tom účastníku řízení, který z existence této skutečnosti vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Současně platí, že tzv. negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. ). Ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení tudíž důkazníbřemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného tíží ochuzeného, zatímco důkazní břemeno k prokázání právního důvodu získaného plnění (právního důvodu opravňujícího příjemce si plnění ponechat, respektive je plátci nevrátit) pak zatěžuje jeho příjemce – obohaceného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. ).

V projednávané věci bylo provedenými důkazy (včetně dokazování doplněného odvolacím soudem) prokázáno, že právní předchůdkyně žalovaných, coby předsedkyně výboru žalujícího společenství vlastníků jednotek, vykonávající pro žalobce za sjednanou odměnu 7 000 Kč měsíčně též účetní a administrativní činnosti, v době od 4. 8. 2009 do 18. 12. 2009 převedla z bankovního účtu žalobce na svůj účet u peněžního u částku 174 000 Kč, ze které byla oprávněna ponechat si jako odměnu za činnosti vykonávané v roce 2009 toliko 84 000 Kč (12 x 7 000 Kč). Stran zbývajících 90 000 Kč odvolací soud uzavřel, že tvrzení právní předchůdkyně žalovaných o použití uvedené částky na hotovostní úhradu jí specifikovaných dluhů žalobce bylo vyvráceno důkazy potvrzujícími, že tyto dluhy byly uhrazeny bezhotovostně přímo z žalobcova bankovního účtu; skutková verze právní předchůdkyně žalovaných o použití částek 15 739 Kč a 58 161 Kč na nákup drobného zboží a úhradu nákladů venkovního úklidu a údržby zeleně pak dle konkluzí odvolacího soudu postrádala potřebnou konkretizaci jednotlivých dílčích hotovostních plateb (umožňující jejich následné dokazování). Za dané důkazní situace, kdy ochuzený žalobce prokázal přesun peněžních prostředků ve výši 90 000 Kč do majetkové sféry právní předchůdkyně žalovaných, zatímco její tvrzení o použití těchto peněz na úhradu dluhů žalobce byla zčásti vyvrácena (zde odvolací soud rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu, a nikoliv za využití procesního institutu neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene) a zčásti pro svou neurčitost nebyla uznána způsobilými prokázat právní důvod ponechání si přijatého plnění, se tedy odvolací soud výše citované judikatuře řešící otázku rozložení důkazního břemene ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení (na níž není důvodu čehokoliv měnit) nikterak nezpronevěřil, dovodil-li, že po provedeném dokazování jest uzavřít, že se právní předchůdkyně žalovaných na úkor žalobce bezdůvodně obohatila o 90 000 Kč a uvedenou částku je tak žalovaná strana žalobci povinna vydat ( , obč. zák.). K jiným závěrům přitom nedospívá ani judikatura označená dovolateli, řešící nadto vztah jednatele a společnosti s ručením omezeným.

Další dovoláním předestírané otázky (jakými důkazními prostředky lze v řízení o vydání bezdůvodného obohacení prokázat zmenšení majetkového stavu ochuzeného, jakou důkazní hodnotu má zpráva kontrolní komise vyhotovená účastníkem řízení /žalobcem/ a jaké důsledky z hlediska zjišťování skutkového stavu přináší nesplnění ediční povinnosti účastníkem řízení – nepředložení žalobcova účetnictví), pak zjevně představují polemiku se skutkovými, a nikoliv právními, závěry soudů nižších stupňů. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Žalovaná strana v uvedených souvislostech nadto očividně pomíjí, že přesun peněžních prostředků žalobce do majetkové sféry právní předchůdkyně žalovaných byl nad veškerou pochybnost prokázán již důkazy potvrzujícími bezhotovostní převod těchto peněz na účet u peněžního u, jehož byla majitelkou. Pouze na okraj lze přitom doplnit, že ustálená rozhodovací praxe s nesplněním ediční povinnosti nespojuje následek obrácení důkazního břemene (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. ).

Vytýká-li žalovaná strana konečně nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, neprovedení označených důkazů či nepřiměřený rozsah dokazování doplněného odvolacím soudem, vystihuje tím případy vad řízení, které však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné ( ); tak tomu ovšem v projednávané věci není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ).

Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu navíc nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatele, což ostatně vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byly zformulovány dovolací důvody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. ). Odvolací soud nadto v odůvodnění svého rozsudku řádně vysvětlil, z jakých důkazů čerpal své skutkové závěry, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jak věc posoudil po právní stránce ( ).

Neprovedení v dovolání vzpomínaných důkazů – žalobcovo účetnictví, znalecký posudek z oboru účetnictví, výslechy osob podílejících se na vedení žalobcova účetnictví – pak v situaci, kdy tvrzení o použití přijatých peněžních prostředků na hotovostní úhradu právní předchůdkyní žalovaných prezentovaných dluhů žalobce byla provedeným dokazováním vyvrácena (důkaz bezhotovostní úhradou těchto dluhů z bankovního účtu žalobce), případně se nestala (pro neurčitost sdělených údajů, neumožňující identifikaci jednotlivých hotovostních plateb) vzdor poučení ve smyslu ustanovení , 3 způsobilým podkladem pro dokazování (rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit právně významné skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit), nemohlo mít vliv na správnost skutkových závěrů odvolacího soudu.

Rozsah dokazování realizovaného odvolacím soudem konečně neodporuje ustanovení , neboť šlo toliko o doplnění dokazování provedeného ohledně způsobu nakládání s peněžními prostředky svěřenými právní předchůdkyni žalovaných již soudem prvního stupně. Odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. , publikovaný pod č. 30/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pak otázku přípustného rozsahu dokazování odvolacího soudu ve smyslu zjevně neřeší, neboť uvedené procesní ustanovení bylo do inkorporováno až s účinností od 1. 4. 2005 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání odmítl ( ), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalované strany bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 4 700 Kč [srov. , , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky), a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ), dohromady ve výši 6 050 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. 9. 2021

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu