Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2250/2021

21 Cdo 2250/2021-91

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. N., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Vladimírou Feistauerovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Čechova č. 1267, proti žalované D., v likvidaci, se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Ladislavem Zvolským, advokátem se sídlem v Praze 10, Křeslická č. 301/1, o neplatnost rozvázání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2021, č. j. -63, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2021, č. j. -63, není přípustné podle ustanovení , podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozsudek je při řešení pro přípustnost dovolání (dovolatelkou namítané) stěžejní právní otázky, zda „bylo možno ve věci uzavřít soudní smír“, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a není důvod (dovolatelka neuvádí), aby byla řešena jinak.

Ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 1986, sp. zn. , plyne, že „obsahem přípustného smíru je dohoda, kterou se upravují hmotněprávní vztahy, jež jsou předmětem řízení; nelze vyloučit, aby byly upraveny i jiné vztahy, než ty, které jsou vymezeny předmětem řízení, neboť je tu podmínkou přípustnosti smíru, aby povaha věci uzavření smíru připouštěla. Jestliže smír svým obsahem upravuje vztahy nad rámec dosavadního předmětu řízení, jde o smír přípustný, neboť tu jde o disposici návrhem a schválením smíru připouští soud i tuto disposici. Smír jako dohoda účastníků, u níž se předpokládá existence nejistých, neurčitých nebo sporných práv, je narovnáním (§ 92 o. z.), popřípadě dohodou o vzdání se práva (§ 91 o. z.) apod. Smír se však může týkat i části nároku, zejména je-li tu přípustný mezitímní rozsudek. Protože např. podle ustanovení § 90 o. z. se může dlužník s věřitelem dohodnout, že mu místo toho, co byl povinen plnit, poskytne plnění jiné, přičemž původní dluh zanikne je třeba, aby bylo také procesně jasné, zda se uzavřeným smírem řeší celý zažalovaný nárok nebo jen jeho část; v druhém z těchto případů je třeba o zbývající části rozhodnout.“. V usnesení ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl, že „hmotněprávním podkladem soudního smíru může být jakákoliv dohoda účastníků, která má význam pro jeho uzavření; nejčastěji to bývá narovnání ( až 587 obč. zák., ), privativní novace ( až 572 obč. zák., ), započtení ( až 582 obč. zák. až 364 obch. zák. a ) nebo vzdání se práva nebo dluhu ( obč. zák.). Lze jej uzavřít o celém předmětu řízení, o jeho části nebo jen o jeho základu, tedy všude tam, kde by jinak mohl být vydán částečný nebo mezitímní rozsudek. Smír může svým obsahem překročit rámec předmětu řízení (může se týkat právního vztahu, který nebyl předmětem řízení); vždy však z něho musí být patrno, jak byly vypořádány nároky, které byly předmětem řízení. Schválením smíru se řízení končí, ledaže účastníci při jeho uzavření o části nebo základu nároku nebo o nároku, který nebyl předmětem řízení, dali jednoznačně najevo, že požadují, aby se v rozsahu, v jakém nebyl vyřešen smírem, dále o předmětu řízení jednalo, a aby o něm bylo rozhodnuto (viz Drápal, L., Bureš, J., I, II, C. H. BECK, 2009, str. 642 a násl.).“

V rozsudku ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl, že „okamžité zrušení pracovního poměru může ztratit své účinky (tj. nemít za následek skončení pracovního poměru) jedině tehdy, kdyby se účastníci v průběhu soudního řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru (tj. v době od jeho zahájení do jeho pravomocného skončení) dohodli o narovnání mezi nimi sporného nároku (nároku z žalobou u soudu uplatněné neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru) tak, že jejich pracovní poměr po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru trval a že bude trvat i nadále. Právní názor vyjádřený ve výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněném pod č. 114 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, vycházel - jak uvedeno výše - z předešlé právní úpravy, podle které účastníci pracovněprávního vztahu mohli upravit nároky mezi nimi sporné dohodou, která musela být učiněna písemně, jinak byla neplatná (srov. , , ve znění účinném do 31. 12. 2006). Tato dohoda se označovala jako „dohoda o sporných nárocích“ a upravovala pro oblast pracovněprávních vztahů tzv. narovnání. Podle nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2007 již tento institut neupravují přímo pracovněprávní předpisy, nýbrž na základě principu subsidiarity (srov. , ) se pracovněprávní vztahy účastníků při narovnání řídí ustanoveními § -587 , (ve znění účinném do 31. 12. 2013), a od 1. 1. 2014 ustanoveními § -1906 , .“

Z uvedeného přehledu vyplývá, že povaha řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru nebrání účastníkům uzavřít dohodu o narovnání, která má (procesní) povahu soudního smíru; řešení uvedené právní otázky odvolacím soudem je tak v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Odkaz dovolatelky na „rozhodnutí “ (správně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. – pozn. dovolacího soudu) není případný, neboť tento otázku „podmínek vydání usnesení podle “ vůbec neřeší a jeho závěry o důvodnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vychází z odlišného skutkového stavu, než je (pouze) tvrzen ve věci této.

V části, v níž dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a předestírá vlastní skutkové závěry [že soud (při posouzení možnosti uzavření smíru) „… nepřihlédl k tomu, že jednatelka ..by se uzavřením dohody stala účastníkem na dokonaném trestném činu…“, že „…pouhé pozdní vrácení služebního automobilu je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru…“ )], uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení , a dovolání v tomto rozsahu trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

Z obsahu dovolání lze dovodit, že žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu „v obou výrocích“ (tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení); dovolací soud v této části dovolání podle ustanovení odmítl, protože směřuje proti výroku, proti němuž není dovolání přípustné [ ].

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

Dovolatelka v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení ( ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval, bez ohledu na to, že tento návrh nebyl nijak zdůvodněn.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 9. 2021

JUDr. Pavel Malý předseda senátu