Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1368/2021

22 Cdo 1368/2021-472

USNESENÍ

T. K.

F. R.

, narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, nám. Míru 9, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 12. 2020, č. j. -434, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2020, č. j. -379, výrokem I zamítl žalobu na určení, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem budovy č. p. XY postavené na pozemku p. č. XY, k. ú. XY, v obci XY (dále též jen „rodinný dům“), se spoluvlastnickým podílem o velikosti ½ vzhledem k celku. Výrokem II rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 1. 12. 2020, č. j. -434, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o /Sb., , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce originárního nabytí vlastnického práva k nově zhotovované stavbě rodinného domu. Je přesvědčen, že ze zjištěného skutkového stavu vyplynula existence dohody o společné výstavbě uzavřená mezi ním a jeho bývalou manželkou. Na základě toho dovozuje své spoluvlastnické právo k rodinnému domu. Dále napadá okolnosti, ze kterých soudy dovodily skutkový závěr o tom, že byl dán úmysl stavět a mít stavbu pro sebe jen u jeho bývalé manželky (dcery žalovaného). Uvádí, že v řízení byly extrémní rozpory v dokazování, soudy hodnotily provedené důkazy jednostranně a některé žalobcem navržené důkazy ani neprovedly. Tvrdí, že soudy řádně nehodnotily ani účastnické či svědecké výpovědi bývalé manželky žalobce z jiných řízení, v nichž vypovídala k otázkám řešeným v tomto řízení zcela nebo zčásti odlišně. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

K otázce nabytí vlastnictví k rodinnému domu při jeho výstavbě:

Mezi účastníky byla sporná otázka vlastnictví rodinného domu. Nalézací soudy dospěly k závěru, že vlastnické právo k němu nabyla originárně bývalá manželka žalobce J. K. (dříve R.), která stavbu rodinného domu na svých pozemcích uskutečnila s jasně projeveným úmyslem mít ji pro sebe, a která následně převedla vlastnické právo k rodinnému domu na žalovaného (jejího otce). Žalobce tento závěr napadá s tím, že ze skutkových zjištění naopak vyplývá, že mezi ním a J. K. byla uzavřena dohoda o společné výstavbě a užívání rodinného domu.

Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť žalobce ve skutečnosti nepředkládá soudu k řešení otázku hmotného práva, ale nepřípustně napadá skutkové závěry nalézacích soudů.

Poměrně rozsáhlé dovolání žalobce obsahuje ve skutečnosti pouze polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Žalobce na základě vlastních závěrů o skutkovém stavu formuluje odlišné právní závěry o existenci dohody o společné výstavbě a užívání rodinného domu.

Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , toto i další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. ). K námitkám skutkového charakteru tak dovolací soud nemohl přihlížet.

K dalším otázkám dovolatele týkajícím se dokazování, věrohodnosti a nezaujatosti svědkyně J. K.:

Dovolatel zpochybňuje věrohodnost svědkyně J. K. a poukazuje na její zaujatost, jelikož má poměr k účastníkům (bývalá manželka žalobce, dcera žalovaného) i k věci (bydlí v předmětné nemovitosti).

Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Tato zásada je vyjádřena v , podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení až 135 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod č. C 8835).

„Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod č. C 8836). Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. ).

Hodnocení výpovědi svědka i účastníka z hlediska její věrohodnosti je věcí soudu, který provádí dokazování; ke způsobu tohoto hodnocení by dovolací soud mohl přihlédnout jen v případě, že by věrohodnost výpovědi byla hodnocena na základě skutečností, které se podle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod č. C 4244). Rovněž zjistí-li soud okolnosti, které mohou ovlivnit svědkovu věrohodnost (např. v dovolání namítaný poměr k účastníkům), neznamená to nezpůsobilost svědčit; tyto okolnosti vezme soud v úvahu při hodnocení svědkovy výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu C. H. Beck pod č. C 8616).

Samotná skutečnost, že svědek má k věci vztah, však nevylučuje posouzení jeho výpovědi jako věrohodné. „Při důkazu výpovědí svědka soud vyhodnocuje věrohodnost výpovědi nejen z toho, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci, ale též s přihlédnutím k tomu, jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, ke způsobu reprodukce skutečností, o nichž vypovídá, a k chování při výslechu, tj. zda je svědek přesvědčivý, zda vypovídá s jistotou, plynule a zda je ochoten odpovídat na otázky. Oproti tomu u jiných důkazních prostředků, například u listin ( ), písemného znaleckého posudku ( ) nebo protokolu o výslechu účastníka řízení či svědka, je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen. Z uvedeného vyplývá, že závěr o věrohodnosti svědka může soud učinit jen poté, kdy tohoto svědka sám vyslechne a posoudí, jaký má vztah k účastníkům, k věci, zda vypovídá přesvědčivě, s jistotou, nebo naopak zmateně, váhavě apod.“ (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. , ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. , a řadu dalších).

Z odůvodnění napadeného rozsudku (bod 16) a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů. Žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc, nepominul a v jeho hodnocení důkazů není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, logický rozpor, resp. hodnocení důkazů neodporuje až Jelikož soudu nelze v tomto směru vytknout žádné pochybení, nelze ani uzavřít, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné. Proto ani tato námitka přípustnost dovolání podle nezakládá – rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Je třeba zdůraznit, že četná judikatura ohledně posuzované otázky řeší věci, které zpravidla nejsou skutkově zcela totožné, a to, co v jedné věci významné není, může být vzhledem k dalším okolnostem významné v jiné věci, a naopak. Nelze tedy bez dalšího vytrhovat z komplexu relevantních skutečností jednu či několik a činit z nich závěry o odklonu od dosavadní judikatury.

K neprovedení všech žalobcem navrhovaných důkazů.

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, též zdůraznil, že důvodem k tomu, aby soud odmítl provedení účastníkem navrženého důkazu, je vztah nabízeného důkazu k projednávané věci. Může jít například o to, že navržený důkaz nemůže žádným způsobem přispět k objasnění skutkového stavu věci, že jeho provedení by bylo nadbytečné, jelikož skutkový stav byl již úplně zjištěn dříve provedenými důkazy, nebo že nejde o důkaz potřebný pro rozhodnutí (ačkoliv může osvětlit skutkový stav věci) se zřetelem k soudem zaujatému právnímu názoru. Důvodem k odmítnutí důkazu však nemůže být jeho nevěrohodnost. Závěr o věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení ve smyslu , přičemž nelze regulérně hodnotit důkaz, kterým soud neprovedl dokazování. K tomuto principu se Nejvyšší soud přihlásil i v dovolatelem označeném rozsudku ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. .

Jinými slovy rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. , ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. ). Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. , či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. ).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. , dále vyslovil závěr, že soud především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor. Z toho vyplývá, že při objasňování skutkového stavu věci (tj. při zjišťování skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy) by soud měl dbát na to, aby byly provedeny takové z navržených důkazů, které jsou v daném případě k prokázání sporných skutečností nejvhodnější. Je-li k prokázání sporné skutečnosti navrhováno více důkazů, může vhodnost důkazu (z hlediska jeho schopnosti prokázat danou spornou skutečnost) určovat také jeho povaha.

Odvolací soud jasně a srozumitelně vysvětlil, jak hodnotil veškeré provedené důkazy a proč neprovedl další navržené důkazy.

V projednávané věci odvolací soud řádně vysvětlil, proč dospěl k závěru, že mezi žalobcem a jeho tehdejší manželkou spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem nevzniklo. Dovolací soud nepovažuje tuto úvahu za zjevně nepřiměřenou, a jeho rozhodnutí je tedy založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto není dovolání podle přípustné.

Nejvyšší soud tedy dovolání podle odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 8. 2021

Mgr. David Havlík předseda senátu