Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1881/2021

30 Cdo 1881/2021-181

USNESENÍ

P. R.

České republice

–

Ministerstvu financí

, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2020, č. j. -116, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 2. 2019, č. j. -44, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a dále žalobci uložil povinnost nahradit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok II).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a žalobce zavázal zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal finanční kompenzace nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Ústavního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. , jenž měl spočívat v tom, že uvedený soud se žalobcem nejednal jako s účastníkem dotčeného řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII ), dále jen „ “, odmítl.

Otázka, zda nesprávný úřední postup, jakožto samostatný odpovědnostní titul podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ “), může být aplikován v situaci, kdy Ústavní soud nejedná s konkrétní osobou jakožto s vedlejším účastníkem (kdy namísto vedlejšího účastníka jedná jakožto s vedlejším účastníkem s osobou zemřelou), a přitom ve věci vydá konečné rozhodnutí, nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.

Dovolací soud ve své judikatuře týkající se vzájemného vztahu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ( ) a nezákonným rozhodnutím ( a ) konstantně uvádí, že ačkoliv není vyloučeno, aby škoda byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Jinak řečeno, odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 147; k tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 1/2000, pod označením SJ 5/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. ).

Rovněž chybné posouzení účastenství se projevuje přímo v rozhodnutí samém. Okolnost, že byly chybně posouzeny podmínky účastenství a že s poškozeným nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, je nesprávností samotného rozhodnutí ve věci samé a soud v odškodňovacím řízení takový postup v posuzovaném řízení nemůže posuzovat z hlediska jeho správnosti jako je tomu v případě nesprávného úředního postupu ( ). I v takovém případě je podmínkou odpovědnosti státu za škodu, aby toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. , a rozsudek ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. ).

V poměrech projednávané věci uvedené znamená, že soud v odškodňovacím řízení nemůže posuzovat, zda žalobce, který tvrdí svoji újmu způsobenou vydaným rozhodnutím, měl či neměl být účastníkem řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, nýbrž je důsledně vázán tím, zda rozhodnutí bylo k tomu příslušným orgánem pro nezákonnost zrušeno a zda s žalobcem jako s účastníkem řízení bylo jednáno (v případě nároku podle ), případně zda pro nezákonnost spočívající v tom, že s žalobcem jako účastníkem jednáno nebylo, bylo napadené rozhodnutí k tomu příslušným orgánem zrušeno (v případě nároku podle ). Takovým zrušovacím rozhodnutím je pak soud rozhodující v odškodňovacím řízení podle vázán. V tomto smyslu je pak třeba vnímat i dovolatelem akcentované stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/1977.

Domáhal-li se žalobce prostřednictvím podaného dovolání toho, aby Nejvyšší soud výše nastíněnou judikaturu přehodnotil v situaci, kdy k tvrzenému nesprávnému posouzení jeho účastenství došlo (až) v řízení před Ústavním soudem, proti jehož rozhodnutí nebyl přípustný opravný prostředek, pak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Argumentace obsažená v dovolání nemá ve výsledku potenciál vést k tomu, aby daná otázka byla (postupem podle , o soudech a soudcích, tedy aktivací velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) posouzena jinak.

Nejvyšší soud se ve své judikatuře rovněž zabýval žalobcem v dovolání přednesenou otázkou posuzování zákonnosti rozhodnutí v odškodňovacím řízení, proti nimž již není přípustný opravný prostředek. V rozsudku ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl, že podmínka zakotvená v ustanovení brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků a docílila tak jeho zrušení. V případě rozhodnutí, u nichž zákonodárce dospěje k závěru, že jejich přezkum (nebo další přezkum) v opravném řízení není důvodný, by bylo proti smyslu zákonné úpravy, aby tato rozhodnutí byla přezkoumávána v řízení odškodňovacím.

I při využití veškerých prostředků nápravy je nutné připustit, že konečné rozhodnutí může být objektivně nesprávné. Za těchto okolností však stát za případnou škodu, způsobenou tímto rozhodnutím, odpovědnost nenese. Ze zákona nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž (fakticky) brojí, nebylo zrušeno či změněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. ).

Nadto dovolací soud setrvale považuje za nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly postup Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech a v ostatních speciálních řízeních svěřených k rozhodování Ústavnímu soudu (samozřejmě vyjma délky takového řízení). Pokud se proto poškozený domnívá, že došlo k jinému nesprávnému úřednímu postupu Ústavního soudu, kterým došlo např. k porušení jeho práva na soudní ochranu, bylo by na místě, aby se ochrany svého práva domáhal přímo u Evropského soudu pro lidská práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. ).

Uvedené závěry byly potvrzeny i Ústavním soudem, který v nálezu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. , konstatoval, že stanoví-li v článku 89 odst. 2, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, a na to navazující konstatuje, že proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat ( ), resp. že odvolání není přípustné ( ), pak tyto překážky přezkumu nelze obcházet ani cestou vznášení nároků dle Rozhodnutí Ústavního soudu na vnitrostátní úrovni nemohou podléhat přezkumu jiným orgánem veřejné moci, a to ani Ministerstvem financí, ani případně obecným soudem. Jak je uvedeno, dle nemůže vydané rozhodnutí Ústavního soudu přezkoumávat dokonce ani samotný Ústavní soud; jeho rozhodnutí jsou na vnitrostátní úrovni konečná a mohou být zpochybněna toliko v řízení před Evropským soudem pro lidská práva, ovšem bez možnosti přímé kasace ze strany tohoto mezinárodního soudu. Zvoleným postupem (tj. podáním žaloby podle ) tak poškozený obchází ustanovení upravující nepřípustnost přezkumu jeho rozhodnutí a vynucuje si přezkum ze strany orgánů, které k tomu nemohou být povolány. Je nepřípustné dokonce z ústavněprávních hledisek, aby rozhodnutí orgánu ochrany ústavnosti byla podrobována přezkumu ze strany orgánů moci výkonné, byť jen v rámci posuzování toho, zda jimi vznikla škoda či nemateriální újma. Ze shodného závěru pak vychází i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. , a též proto není důvodu k jakékoliv revizi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k možnosti přezkoumávání rozhodnutí Ústavního soudu ze strany soudů obecných.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle objektivně přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 7. 2021

JUDr. Pavel Simon předseda senátu