Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1193/2021

-125

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně České republiky – Správy státních hmotných rezerv, se sídlem v Praze 5, Šeříková 616/1, identifikační číslo osoby 48133990, proti žalované OSTAX, spol. s r. o., se sídlem v Jarcové, č. p. 71, identifikační číslo osoby 47150378, zastoupené JUDr. Igorem Zmydleným, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 94/27, o zaplacení částky 5 675 087,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 22. 1. 2020, č. j. -59, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2020, č. j. -97, takto:

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

V řízení se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 5 675 087,28 Kč s příslušenstvím (smluvní pokuty) a částky 328 077,24 Kč s příslušenstvím (náhrady škody) z důvodu porušení povinnosti žalované převzít ve stanovené lhůtě sjednané množství těžkého topného oleje podle kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou.

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 22. 1. 2020, č. j. -59, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 675 087,28 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (první výrok), zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení částky 328 077,24 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení (třetí a čtvrtý výrok).

Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též i proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné dovolání. Z obsahu dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je patrné, že jím žalovaná brojila toliko do té části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v prvním výroku. Co do přípustnosti dovolání žalovaná vymezila čtyři otázky hmotného práva, které považovala za dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a dále též otázku procesního práva, při jejímž řešení se podle ní měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla odklad vykonatelnosti prvního výroku rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s výrokem I rozsudku odvolacího soudu a dále navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v této části a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení v uvedeném rozsahu.

Žalobkyně považovala dovolání za nepřípustné.

Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. , , ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „“). Žalovaná však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně podle ve spojení s věty první zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).

Dovolací soud se dále zabýval dovoláním v části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz).

Žalovaná předložila k dovolacímu přezkumu otázky:

a) „zda není proti základním zásadám a účelu , o zadávání veřejných zakázek (dále jen „“), účast subjektu ve veřejné soutěži, který je smluvním partnerem zadavatele, když tento subjekt může v případě úspěchu konkurenta ve veřejné soutěži požadovat po výherci zaplatit jakoukoliv částku za vyskladnění předmětu soutěže, a tak se obohatit netržní cenou“,

b) „zda není proti základním zásadám a účelu , účast subjektu ve veřejné soutěži, který je smluvním partnerem zadavatele, když tento subjekt má nebo může mít zájem na tom, aby v případě jeho neúspěchu ve veřejné soutěži, byla veřejná soutěž zmařena či následná kontraktace prodloužena“,

c) „zda není ustanovení subjektu, který je sám soutěžitelem a má zájem na tom, aby veřejnou soutěž vyhrál, jako subjektu, který je následně klíčový pro splnění veřejné zakázky, porušením , kdy zadávací podmínky nesmí být stanoveny tak, aby určitým dodavatelům bezdůvodně přímo nebo nepřímo zaručovaly konkurenční výhodu nebo vytvářely bezdůvodné překážky hospodářské soutěže“ a

d) „zda není proti nebo dobrým mravům nebo veřejnému pořádku, aby zadavatel veřejné soutěže jednostranně určil, že realizace kupní smlouvy vyplývající z veřejné zakázky závisí na případném neúspěšném uchazeči veřejné soutěže“.

Na řešení žádné z těchto otázek vycházejících z předpokladu, že žalovaná i ochraňovatelka (smluvní partnerka žalobkyně) byly účastnicemi veřejné soutěže podle , jejíž zadavatelkou byla žalobkyně, však napadené rozhodnutí nezáviselo, neboť takové skutkové zjištění odvolací soud neučinil. Odvolací soud ve shodě se závěry soudu prvního stupně vyšel ze zjištění, že kupní smlouva mezi žalobkyní a žalovanou týkající se prodeje zásob státních hmotných rezerv (těžkého topného oleje) byla uzavřena na základě veřejné nabídky (výběrového řízení) žalobkyně uskutečněné podle , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedeného důvodu se nezabýval (neměl důvod zabývat) postupy při zadávání veřejných zakázek podle .

Prostřednictvím námitky, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. , uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2012, pokud žalované neposkytl potřebné poučení podle , ačkoli se tak mělo z objektivního hlediska stát, pak žalovaná vytýká odvolacímu soudu nesprávný procesní postup, vadu řízení nezahrnující otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil a na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezaložil své rozhodnutí na závěru, že žalovaná neunesla důkazní břemeno stran jí namítaných tvrzení, a tudíž se otázkou poučovací povinnosti nezabýval a nebyl ani povinován k poučení žalované ve smyslu

Námitky vad řízení, v jejichž rámci není předložena otázka procesního práva řešená odvolacím soudem, kritériím stanoveným v neodpovídají (vzhledem k nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem) a přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. ). Proto také věta druhá stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.Z uvedeného důvodu tedy nemůže založit přípustnost dovolání ani žalovanou uplatněná námitka vady řízení, jíž se měl odvolací soud dopustit tím, že nerozhodl o jí opětovně navrhovaných důkazech, jejichž provedení považoval soud prvního stupně za nadbytečné.

Závěr o nepřípustnosti dovolání konečně nemohou zvrátit ani prosté odkazy žalované na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. , a ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. , k nimž žalovaná nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání a označila je toliko pro účely doplnění své právní argumentace, která však nikterak nesouvisí s jednotlivými právními otázkami, na jejichž řešení založil své rozhodnutí odvolací soud.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalované směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu podle odmítl jako nepřípustné.

Se zřetelem k tomu, že bylo o dovolání v přiměřené době rozhodnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. 7. 2021

Mgr. Jiří Němec

předseda senátu