Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3554/2020

21 Cdo 3554/2020-179

USNESENÍ

J. G. J.

Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti

se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Sokolovská č. 42/217, IČO 00005886, zastoupenému Mgr. Veronikou Zavadilovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Kramářova č. 3379, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a o 11 112 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2020 č. j. -144, takto:

I. Dovolání žalovaného

se odmítá

.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jany Labanczové, advokátky se sídlem v Praze 5, Ostrovského č. 253/3.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2020 č. j. -144 není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr, že „soud I. stupně nepochybil ve svém právním závěru, že žalobkyně neporušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci závažným způsobem, a proto nejsou dány důvody pro výpověď z pracovního poměru podle “] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. , uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1995, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. , uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006 sp. zn. , uveřejněný pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, a přímo ve vztahu k současné právní úpravě například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. , uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. . Nejvyšší soud v nich dospěl k závěru, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.

Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. ). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. ).

Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001 sp. zn. nebo již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. ). Navíc, patří-li ustanovení k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, zda porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci dosahuje intenzity závažného porušení této povinnosti, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009 sp. zn. a ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011 sp. zn. , uveřejněné pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012). O takový případ se ale v dané věci nejedná a námitky dovolatele ohledně hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci (zejména ve vztahu k postupu žalobkyně při „převzetí plnění“ ze smluv o dílo za žalovaného jakožto jejího zaměstnavatele) ze strany odvolacího soudu proto nemohou obstát.

Dospěl-li odvolací soud v projednávané věci [vycházeje z toho, že „Směrnice č. 48-2010 neupravuje konkrétní způsob převzetí plnění“, že „běžný a jediný možný způsob převzetí plnění, s ohledem na rozsah práce žalobkyně, byl na základě fotodokumentace“, že M. L., který byl do 28. 2. 2017 nadřízeným žalobkyně, byl s takovýmto postupem žalobkyně „srozuměn a žalobkyni ho nevytýkal“, že žalobkyni nebyl „zavedený postup“ vytčen (až do podání výpovědi dne 7. 8. 2017) ani po nástupu „nové nadřízené Š.“, jejíž povinností bylo (mimo jiné) kontrolovat práci žalobkyně, a to i ve vztahu ke schvalování faktur, přičemž Š. „přišla na postup žalobkyně někdy v červnu či červenci 2017“, a že „povinnost přebírat provedené práce osobně na místě samém byla u žalovaného zavedena až od poloviny roku 2017“ (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení a věty první – nepodléhá)] k závěru, že žalobkyně neporušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci závažným způsobem, je tento jeho závěr v souladu s výše uvedenou konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.

Za těchto okolností nemohou otázky kladené dovolatelem v bodě II dovolání jako „dosud nevyřešené otázky hmotného práva“, jejichž podstatou je však jen nesouhlas dovolatele s hodnocením intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci ze strany soudů, založit přípustnost dovolání podle ustanovení

Ve vztahu k dovoláním rovněž napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v části, ve které bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni na „náhradě mzdy“ 11 112 Kč, dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a ani nevymezil důvod dovolání ( ); pro tyto vady nelze v dovolacím řízení pokračovat.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 7. 2021

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu