Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1534/2021

21 Cdo 1534/2021-334

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova č. 201/17, proti žalované České dráhy, a. s. se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody č. 1222, IČO 70994226, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 č. j. -314, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2020 č. j. -314 není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Uvádí-li dovolatel, že odvolací soud je vázán zprávou Drážní inspekce o výsledcích šetření příčin a okolností vzniku mimořádné události ve smyslu a že by z ní měl vycházet, pak přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na popření závěrů této zprávy [která zcela jistě nepodávala, a z povahy věci ani podat nemohla, odpověď na otázku příčiny škody ve smyslu ustanovení ]. Rozhodnutí odvolacího soudu naopak závisí na tom, jaký význam přiložil jednotlivým závěrům této zprávy při hodnocení důkazů (jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti – viz ) při hledání příčinné souvislosti mezi jednotlivými událostmi (jež jsou ve zprávě označeny jako „zásadní příčiny“, „příčiny v systému bezpečnosti“ a „přispívající faktory“) a mimořádnou událostí. Nelze souhlasit ani s tím, že by přípustnost dovolání měla být založena odchýlením se odvolacího soudu od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2004 sp. zn. , neboť uvedené rozhodnutí řeší podle tehdy účinné právní úpravy možnost zaměstnavatele prokázat jinými důkazy příčinu vzniku nemoci odlišně od rozhodnutí o uznání nemoci z povolání; taková otázka v předmětném řízení nastolena nebyla. Měl-li odkaz na toto rozhodnutí sloužit žalobci k tomu, aby podpořil své tvrzení, že zpráva Drážní inspekce ukládá „konkrétní povinnosti konkrétně uvedeným osobám“, pak ani tento argument (že ve zprávě vydané po předmětných událostech byly „žalované a Správě železnic, s. o.“ uloženy povinnosti) není z hlediska toho, na čem závisí rozhodnutí odvolacího soudu – totiž na hledání příčinné souvislosti – významný.

Namítá-li dovolatel, že odvolací soud v rozporu „s rozhodnutími ve věcech sp. zn. a sp. zn. “ nezohlednil, že „liberace žalované jako zaměstnavatele je zcela vyloučena bez ohledu na to, zda zaměstnanec porušil své pracovní povinnosti“, pak pomíjí, že v daných věcech šlo o řešení zcela jiných právních otázek. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1975 sp. zn. , uveřejněném pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1978, stejně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007 sp. zn. bylo shledáno porušení základních předpisů o bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v tom, že k pracovnímu úrazu zaměstnance došlo při práci se strojem, který pro své nedostatky po stránce bezpečnosti práce vůbec neměl být v provozu. Jde tak o stav kvalitativně odlišný od posuzované věci, kde nebylo nijak předmětem posuzování, zda dráha měla či neměla být pro nedostatky po stránce bezpečnosti práce vůbec v provozu (na okraj lze v této souvislosti připomenout závěr odvolacího soudu, jež má oporu v provedeném dokazování, že „trať nebyla bez zabezpečení“ a že skutečnost, že zabezpečení tratě bylo funkční, se odrazilo i ve výsledku trestního stíhání, kdy žalobce byl zproštěn obžaloby). Rozhodnutí odvolacího soudu naopak spočívá na závěru, že příčiny spočívající v nepřijetí bezpečnostních doporučení Drážní inspekce nebo neupozornění žalobce na zpoždění vlaku „byly přetrženy v okamžiku, kdy žalobce porušil své povinnosti a nezastavil před návěstí L1 a nedovoleně pokračoval v jízdě“. Odvolací soud se tak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž k přerušení příčinné souvislosti dochází (jen) za situace, kdy nová okolnost působila jako rozhodující příčina, která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012 sp. zn. ). Výtka dovolatele, že „mezi závěrem, že porušení povinností na straně zaměstnavatele nebylo prokázáno, a skutkovým zjištěním, že dle konstatování Drážní inspekce, že příčinou pracovního úrazu bylo mj. nepřijetí povinných bezpečnostních doporučení, je zcela zjevný rozpor“, neodpovídá obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nejenže nebyl odvolacím soudem učiněn závěr, že by Drážní inspekce řešila otázku příčin pracovního úrazu, ale hlavně je rozhodnutí odvolacího soudu, jak bylo uvedeno výše, založeno na závěru o přetržení příčinné souvislosti.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, v nichž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 7. 2021

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu