Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1628/2021

30 Cdo 1628/2021-268

USNESENÍ

a)

R. G.

, nar. XY, bytem XY,

b) K. G.

, nar. XY, bytem XY, a

c) O. G.

, nar. XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Alicjou Adamusovou Rzymanovou,

advokátkou se sídlem v Karviné, Kirovova 1430/11, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 2 225 958,43 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, č. j. -217, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. -217, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 27. 11. 2019, č. j. -186, kterým byla zamítnuta žaloba, prostřednictvím níž se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 1 545 958,43 Kč s příslušenstvím a žalobci b) a c) zaplacení částky 340 000 Kč s příslušenstvím pro každého z nich.

Rozsudek odvolacího soudu napadla toliko žalobkyně a) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 ), dále jen „ “.

Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , neboť žalobkyně a) nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně a) v dovolání pouze uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a potažmo také Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva) a dále otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, aniž by však pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , ze dne 7. 1. 2015, č. j. , nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ).

K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se rovněž vyjádřil Ústavní soud, a to především ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 87, ročník 2017, str. 905) v němž uvedl, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou […] v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“

V nálezu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. , se pak Ústavní soud ztotožnil s přístupem Nejvyššího soudu stran konkretizace předpokladu přípustnosti ve vztahu ke každému dovolacímu důvodu, když uvedl, že „dovolatel je povinen se způsobilým dovolacím důvodem ( ), vymezeným (konkretizovaným) způsobem uvedeným v , vždy uvést, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v považuje za splněný (a v závislosti na konkrétním předpokladu toto své stanovisko eventuálně i zdůvodnit příslušnými judikaturními odkazy); uplatní-li dovolatel více námitek, respektive dovolacímu soudu předloží k řešení více právních otázek, je nezbytné, aby tak učinil jednotlivě, tj. vždy ve vztahu ke každé z těchto otázek. Je třeba přisvědčit Nejvyššímu soudu, že této své povinnosti pak nemůže – bez dalšího – dostát tím, že dovolacímu soudu dá na výběr, aby sám některou z variant uvedených v zvolil; není přitom podstatné, zda možnost výběru z variant dovolatel sám zúží, a to třeba jen na varianty dvě, jako tomu bylo v posuzované věci“ (shodně též výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ).

V právě citovaném nálezu Ústavní soud ovšem také upozornil, že „klade-li se důraz jen na určité systematické, logické či formulační nedostatky, ač s ohledem na celkový obsah dovolání lze považovat příslušnou procesní povinnost za splněnou (tzv. přepjatý formalizmus), je ukončení soudního řízení bez meritorního projednání věci porušením základního práva na přístup k soudu zakotveného v a 4 d. Obsah dovolání proto musí být důsledně posouzen ve všech jeho částech a jejich vzájemných souvislostech, a vyložen tak, aby toto základní právo (a současně povinnost soudu) mohlo být realizováno v souladu s procesními předpisy, kterými je konkretizováno.“

V daném případě se však ani z celého obsahu dovolání nepodává, ohledně kterých konkrétních (procesních) otázek, na nichž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, je posouzení provedené odvolacím soudem v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu či která taková otázka procesního práva nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní a) v zákonné lhůtě odstraněny ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 7. 2021

JUDr. Jan Kolba pověřený člen senátu