Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 150/2019-82

KSCB 25 INS XY42 ICm XY29 ICdo 150/2019-82

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce TAXIR s. r. o., se sídlem v Praze 2, Dudova 2585/4, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26460441, zastoupeného Mgr. Pavlem Halounem, advokátem, se sídlem Praze, Dudova 2585/4, PSČ 120 00, proti žalovaným 1/České spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, a 2/ L. A., narozenému XY, bytem XY, o určení práva na uspokojení ze zajištění, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ARSTAV s. r. o., se sídlem v Jindřichově Hradci, Ke Mlýnu 190, PSČ 377 01, identifikační číslo osoby 26030152, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2019, č. j. 42 ICm XY, 103 VSPH XY ( XY), takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 26. října 2017, č. j. 42 ICm XY, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (TAXIR s. r. o.) domáhal určení, že pohledávky „žalobce“ (správně žalovaného České spořitelny, a. s.) P62-1 a P62-2 nejsou v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka ARSTAV s. r. o. zastaveny pozemkem parc. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY (správně XY), vše v katastrálním území XY, vedené na listu vlastnictví XY [dále jen „nemovitost“](bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

3. Odvolací soud přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, že žalobce není osobou oprávněnou domáhat se relativní neplatnosti zástavní smlouvy (z níž první žalovaný dovozoval vznik práva na uspokojení svých pohledávek za dlužníkem z předmětné nemovitosti) podle , o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) [dále jen „z. o. k.“]. Současně dovodil, že dotčená nemovitost ani nesplňuje podmínky pro definici závodu či jeho podstatné části [ , (dále jen „o. z.“)].

4. Proti rozsudku odvolacího soudu „v celém rozsahu“ podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle , (dále jen „ “), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

5. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení následující právní otázky (v nichž spatřuje přípustnost dovolání):

[1] Může být v obecné rovině věřitel oprávněnou osobou dle ustanovení § 48 z. o. k.?

[2] Může být věřitel oprávněnou osobou dle ustanovení § 48 z. o. k., pokud není jinak oprávněná osoba schopna „za sebe řádně jednat“?

[3] Jaké jsou známky podstatné části závodu, podle kterých může soud uzavřít, zda předmětem právního jednání byl závod či jeho podstatná část?

6. Nejvyšší soud nepřehlédl, že v průběhu dovolacího řízení rozhodl insolvenční soud (usnesením ze dne 24. března 2020, č. j. ), že namísto žalovaného vstupuje do insolvenčního řízení pro část pohledávky ve výši 5 000 212,50 Kč L. A. (dále též jen „L. A.“). V souladu s věty druhá , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), proto jednal (bez dalšího) s L. A. jako s druhým žalovaným.

7. První žalovaný ve vyjádření k dovolání označil napadené rozhodnutí za souladné s hmotným právem, přičemž k otázce definičních znaků podstatné části závodu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2019, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 8/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 8/2020“).

8. K dovolání proti nákladovým výrokům.

Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil bod II. výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení, a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí, odmítl podle jako objektivně nepřípustné podle

9. K dovolání proti části prvního výroku napadeného rozsudku ve věci samé.

Dovolání, jež může být přípustné jen podle , a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v , Nejvyšší soud ve zbylé části odmítl podle a 2 jako nepřípustné.

10. Již v usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. , Nejvyšší soud vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v (srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. , a v něm citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu).

11. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že dovolatel (jako popírající věřitel) nemůže být s žalobou o popření pořadí pohledávky (kterou zpochybňuje platnost zástavní smlouvy) úspěšný proto, že se nemůže domáhat neplatnosti podle § 48 z. o. k., a dále na závěru, že předmětem zástavní smlouvy není závod či jeho podstatná část. Každý z těchto závěrů přitom sám o sobě vede k zamítnutí žaloby.

12. Judikatura Nejvyššího soudu je ve výkladu § 190 odst. 2 písm. i/ z. o. k., ve znění účinném do 31. prosince 2020, a výkladu pojmu závod (§ 502 o. z.) ustálena na těchto závěrech:

[1] Obchodní závod podle § 502 o. z. představuje organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že obchodní závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu. Obchodní závod podle § 502 o. z. tudíž vytváří pouze podnikatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. , ze dne 30. září 2016, sp. zn. , ze dne 14. listopadu 2016, sp. zn. , ze dne 14. listopadu 2016, sp. zn. , a ze dne 24. ledna 2017, sp. zn. ).

[2] Některá zvlášť závažná či mimořádná rozhodnutí o záležitostech společnosti svěřuje valné hromadě přímo zákon. Typickým příkladem je § 190 odst. 2 písm. i/ z. o. k., jehož účelem je umožnit společníkům kontrolu nad (mimořádným a závažným) rozhodnutím o převodu či zastavení závodu společnosti či jeho části, jež zpravidla významně ovlivní další směřování společnosti. Vyžaduje-li souhlas valné hromady s právním jednáním zákon, je důsledkem jeho absence relativní neplatnost dotčeného právního jednání (smlouvy o převodu či zastavení závodu nebo jeho části) [§ 48 z. o. k.], jíž se mohou dovolat (jako oprávněné osoby, na jejichž ochranu je požadavek souhlasu valné hromady stanoven) jak dotčená společnost, tak i její společníci. Viz R 8/2020.

[3] Je-li závod organizovaným souborem jmění (§ 502 o. z.), s nímž se disponuje „uno actu“ (viz zejm. § 2175 a násl. o. z.), pak částí tohoto organizovaného souboru jmění nelze rozumět jednu z jeho „složek“. Pod pojmem „část závodu“ užitým v § 190 odst. 2 písm. i/ z. o. k. je třeba rozumět samostatnou organizační složku závodu (a nikoliv jakoukoliv materiálně významnou složku závodu). Čistě „materiální“ pojetí pojmu „část závodu“ pomíjí, že závod netvoří pouze majetek, ale jde o organizovaný soubor jmění (tedy majetku i dluhů; srov. § 495 o. z.). Výklad, podle něhož souhlasu valné hromady podléhá i dispozice s významnou složkou závodu, by musel nutně zahrnout nejen dispozice s majetkem, ale i např. převzetí dluhů společnosti. Žádný racionální důvod k tomu, aby takové právní jednání podléhalo pod sankcí relativní neplatnosti souhlasu valné hromady, neexistuje. Srov. R 8/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2019, sen. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2019, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2020, sp. zn. .

13. Závěr odvolacího soudu, podle něhož nemovitost nemůže splnit podmínky definice závodu (ani jeho podstatné části), se tak nijak neprotiví rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jak se ustálila v době po vydání napadeného rozhodnutí.

14. Za situace, kdy je v souladu s ustálenou judikaturou řešení právní otázky, že nemovitost nemůže splnit podmínky definice závodu (jeho podstatné části), nemůže být dovolání přípustné ani pro řešení otázky legitimace insolvenčního věřitele domáhat se relativní neplatnosti podle § 48 z. o. k. I kdyby se (v následném dovolacím přezkumu) ukázalo posouzení otázky legitimace žalobce nesprávným, na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti podané žaloby by to nemohlo mít (vzhledem k tomu, že nejde o závod) žádný vliv.

15. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle věty první, a Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil povinnost nahradit náklady dovolacího řízení vzniklých prvnímu žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání (ze dne 16. prosince 2019), které nebylo sepsáno advokátem (první žalovaný nebyl v dovolacím řízení zastoupen), a první žalovaný nedoložil výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle ve výši 300 Kč ( , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu). Třetí výrok (o náhradě nákladů mezi žalobcem a druhým žalovaným) je odůvodněn tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a druhému žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

16. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 30. 6. 2021

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu