Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 463/2021

26 Cdo 463/2021-241

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce O. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Janečkem, advokátem se sídlem v Kladně, Cyrila Boudy 1444, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o určení existence a trvání nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2020, č. j. -184, t a k t o :

Odůvodnění:

Žalobou podanou dne 13. 12. 2017 u Obvodního soudu pro Prahu 5 se žalobce domáhal určení existence a trvání jeho nájemního vztahu k bytu č. 180 ve 13. podlaží domu č. p. XY v ulici XY (dále též jen „předmětný byt“). Žalobu odůvodnil zejména tím, že na něj ve smyslu a , , ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), přešel nájem tohoto bytu z jeho otce P. P. v říjnu 2011 po té, co se jeho rodiče odstěhovali a byt mu přenechali. Jeho otec se měl stát nájemcem bytu v roce 1999 rovněž v důsledku přechodu nájmu po odchodu původního nájemce jeho bratra P. P.

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 2. 2020, č. j. -149, žalobě vyhověl (výrok I.) a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výrok II. a III.). Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru (především na základě výpovědí svědků L. N., M. P., P. P. a P. P.), že v předmětném bytě žalobce od roku 1994 bydlel ve společné domácnosti se svými rodiči P. a M. P. a svým strýcem P. P. (původním nájemcem předmětného bytu), přičemž se poté s matkou na přechodnou dobu odstěhoval a následně se s ní vrátil zpět v roce 1999, kdy se za účelem uzavření manželství z předmětného bytu trvale odstěhoval P. P. Žalobce pak žil v bytě se svými rodiči P. a M. P. (od roku 2001 i se svojí sestrou) ve společné domácnosti nepřetržitě až do října 2011, kdy se rodiče a sestra žalobce odstěhovali do domu v XY. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce se z předmětného bytu se svými rodiči z jejich vůle neodstěhoval, neboť s matkou nevycházel a rodiče pro něj v domě neměli místo.

Následně uzavřel, že dle § 706 a § 708 obč. zák. přešel v roce 1999 nájem bytu z původního nájemce P. P. na jeho bratra P. P., se kterým vedl od roku 1994 společnou domácnost, a vznikl společný nájem manželů P. a M. P., rodičů žalobce. Po jejich odstěhování přešel nájem bytu na žalobce, který se s nimi z jejich vůle nepřestěhoval do domu v XY. Zároveň dodal, že nájemní právo žalobce případně vzniklo i splněním podmínek , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání, které odůvodnil tím, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem nebo jím označeným důkazům [ zákona č. 99/163 Sb., , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)], neúplně zjistil skutkový stav věci [ ], na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním [ ] a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ].

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 10. 2020, č. j. -184, aniž by ve věci (byť se souhlasem obou účastníků) nařídil jednání, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu na určení, že existuje a trvá nájemní vztah účastníků k předmětnému bytu, zamítl (výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.) a o nákladech státu (výrok III.). Odvolací soud dospěl na základě svědeckých výpovědí provedených před soudem prvního stupně, které považoval za nevěrohodné a účelové, k odlišnému skutkovému závěru než soud prvního stupně. Jednak měl za to, že nebyla vedena společná domácnost mezi otcem žalobce a jeho bratrem (původním nájemcem bytu), jednak za zásadní považoval skutečnost, že od roku 2005 měli rodiče žalobce k dispozici kolaudovanou novostavbu rodinného domu v XY, do kterého se v témže roce spolu se svými dětmi nahlásili k trvalému pobytu. Mezi žalobcem a jeho rodiči trvalo hospodářské společenství objektivně vyplývající z toho, že v době tvrzeného opuštění domácnosti rodiči byl žalobce studentem gymnázia bez finančních prostředků.

Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci nájem z původního nájemce P. P. na jeho bratra (otce žalobce) ani následně na žalobce nepřešel a že jednání žalobce a jeho rodičů představuje zneužití institutu přechodu nájemního práva k faktickému osamostatnění rodičů a dětí. Zároveň vyloučil možnost aplikace § 2238 o. z. ve spojení s přechodem nájmu bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ustálenou judikaturou jak dovolacího soudu, tak Ústavního soudu nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení , a , jestliže na základě hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí) dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž ve věci nařídil jednání a aniž provedl jakékoli vlastní dokazování. Měl za to, že odvolací soud svým postupem deformoval zjištěný skutkový stav soudem prvního stupně a své rozhodnutí zatížil extrémním nesouladem mezi výsledkem dokazování a skutkovými či právními názory, v důsledku čehož je jeho rozhodnutí v uvedeném rozsahu nepřezkoumatelné. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil, případně jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný považoval rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, neboť dovolatel pouze zpochybňuje hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „ “). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Dovolání je přípustné podle pro řešení dovolatelem otevřených otázek výkladu a 2 a a 3 , při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je i důvodné.

Judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že odvolací soud nemůže rozhodnout o odvolání bez nařízení jednání ( ), jestliže se účastník domáhá přezkumu rozsudku soudu prvního stupně nejen s poukazem na nesprávné právní posouzení věci, nýbrž i za použití jiných důvodů, přičemž skutečnost, že účastníci s tímto postupem odvolacího soudu vyslovili souhlas, na tomto závěru nemůže nic změnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. , nebo ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. ). Odvolací soud taktéž nemůže rozhodnout o odvolání bez nařízení jednání podle , označí-li sice odvolatel jako uplatněný odvolací důvod výlučně nesprávné právní posouzení věci, ale odvolání ve skutečnosti obsahuje i jiné odvolací důvody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. ).

V projednávané věci žalovaný ve svém odvolání (č. l. 156 verte) uvedl jako odvolací důvod nejen nesprávné právní posouzení, ale i další odvolací důvody uvedené v , d) a e) Rovněž doplnění odvolání žalovaného (č. l. 164) obsahuje zpochybnění skutkových zjištění, prostřednictvím něhož je zpochybňováno právní posouzení provedené soudem prvního stupně. Za takové situace není postup odvolacího soudu správný, jestliže věc rozhodl bez nařízení jednání, a to i přes to, že účastníci s takovým postupem vyslovili souhlas.

Odvolací soud pak pochybil i v tom, že změnil skutkové závěry soudu prvního stupně, aniž postupoval v souladu s Z ustálené judikatury k výkladu tohoto ustanovení přitom plyne (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. , ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. , či ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. ), že:

1) Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků.

2) Ustanovení je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval.

3) Má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení).

V projednávané věci odvolací soud shora uvedené principy nerespektoval, neboť na základě hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, zejména výpovědí svědků, dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, aniž by tyto důkazy zopakoval.

Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný a protože nejsou podmínky pro změnu napadeného rozsudku (odvolací soud doposud řádně nezjistil skutkový stav), dovolací soud ho podle zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( věta první ), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu ( věta za středníkem ) a rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího ( věta druhá ). Za stavu, kdy odvolací soud řádně nezjistil skutkový stav, je předčasné se vyjádřit k jeho právním závěrům.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 6. 2021

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu