Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2310/2020

23 Cdo 2310/2020-1023

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce R. P. se sídlem XY, identifikační číslo XY, zastoupenýMgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 135/68 proti žalované O2 Czech Republic a. s., se sídlem v Praze 4, Michle, Za Brumlovkou 266/2, PSČ 140 22, identifikační číslo 60193336, zastoupená JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o zaplacení částky 2 023 799 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2019, č. j. -939, takto:

Je třeba výraz „provize, o které obchodní zástupce přichází“, ve smyslu článku 17 odst. 2 písm. a) druhé odrážky Směrnice Rady ze dne 18. prosince 1986 o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců, vykládat tak, že takovými provizemi jsou též provize za uzavírání smluv, které by obchodní zástupce uzavřel, kdyby obchodní zastoupení trvalo, s těmi zákazníky, které pro zastoupeného získal nebo s nimiž významně rozšířil obchod?

Pokud ano, za jakých podmínek platí tento závěr i ohledně tzv. jednorázových provizí za uzavření smlouvy?

O d ů v o d n ě n í :I.Skutkové okolnosti případu a dosavadní řízení před českými soudy

1) Žalobce se ve zde souzené věci domáhal z titulu nároku na odškodnění obchodního zástupce, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 2 023 799 Kč s úrokem z prodlení.

2) Obvodní soud v Praze 4 v pořadí prvním rozsudkem ze dne 14. 9. 2015, č. j. -232, nejprve žalobě částečně vyhověl, Městský soud v Praze jako soud odvolací však usnesením ze dne 16. 3. 2016, č. j. -296, toto rozhodnutí k odvolání žalované zrušil z důvodu nedostatku skutkových zjištění a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3) Obvodní soud v Praze 4 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č. j. -816, žalobu zamítl.

4) Soudy nižších stupňů byl zjištěn tento skutkový stav věci:

Mezi žalobcem a právní předchůdkyní žalované (dále též jen „žalovaná“) byla dne 1. 1. 1998 uzavřena smlouva o obchodním zastoupení, jejímž předmětem byly podmínky obchodního zastoupení, nabídka a prodej telekomunikačních služeb poskytovaných žalovanou v systému NMT 450 a GSM, dodávky a prodej mobilních telefonů, jejich příslušenství a případně dalších produktů a péče o účastníky. Ke dni 31. 3. 2010 došlo z důvodu výpovědi žalované k zániku právního vztahu mezi účastníky.

Podle smlouvy o obchodním zastoupení náležely žalobci jednorázové odměny za všechny jednotlivé smlouvy, které uzavřel pro žalovanou. Žalobce sice v roce 2006 a 2007 získával pro žalovanou nové zákazníky, případně se stávajícími zákazníky uzavíral další smlouvy např. na jiný produkt nebo s nimi prodlužoval smlouvy, avšak ty ani při zohlednění délky tarifního závazku v maximálním rozsahu, která v daných letech činila nejdéle 30 měsíců, nepřesáhly datum 31. 3. 2010, kdy došlo k ukončení smluvního vztahu mezi účastníky. Pokud jde o období let 2008 a 2009, zde přesáhlo datum 31. 3. 2010 celkem 431 závazků, přičemž z tohoto počtu bylo nových smluv 155, změny závazků pak představovaly číslo 276. Žalobce tedy prokázal, že pro žalovanou získal nové zákazníky a také rozvíjel obchod se zákazníky stávajícími. Za tuto svoji činnost pak dostal žalobce od žalované řádně zaplaceno.

5) Soud prvního stupně uvedl, že bylo na žalobci, aby uvedl jasně a určitě, jaké výhody žalovaná z takovýchto obchodů má, což neučinil. Proto dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by žalovaná měla ze zákazníků získaných žalobcem i po ukončení spolupráce podstatné výhody. S ohledem na tuto skutečnost se tak již podrobněji nezabýval dalším předpokladem pro výplatu odškodnění, a to tím, zda je spravedlivé. Z těchto důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl.

6) K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.

7) Odvolací soud zdůraznil, že provize za zprostředkování obchodů žalobcem byly sjednány jako jednorázové a všechny byly žalobci řádně vyplaceny, a vyjádřil názor, že žalobcova argumentace provizemi, na které by hypoteticky získal nárok uzavíráním dalších obchodů, ať už se stávajícími či s novými zákazníky, neodůvodňuje nárok na odškodnění ve smyslu , obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Žalobce sice získal nové zákazníky a také rozvíjel obchod se zákazníky stávajícími, ze kterých mohla mít žalovaná výhody i po ukončení smlouvy o obchodním zastoupení, za tyto obchody však žalobci zaplatila provize podle smlouvy o obchodním zastoupení, placení odškodnění by tedy nebylo spravedlivé ve smyslu obch. zák., a již z tohoto důvodu je na místě zamítnutí žaloby.

8) Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.

9) Dovolatel předkládá dovolacímu soudu otázku, kterou odvolací soud sice řešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, nicméně dle přesvědčení dovolatele má být tato otázka řešena jinak. Dovolatel nesouhlasí s právním závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož ztracené provize ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák. jsou provize, které by zástupce „jinak z již uskutečněných obchodů dostával“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. , ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.3359.2011.1, ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. , ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.534.2012.1, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. , ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1531.2015.1, jakož další navazující rozhodnutí). Dovolatel naopak prosazuje závěr, že ztracené provize jsou provize, které by obchodní zástupce hypoteticky získal, tj. ztratil, z obchodů, které měl zastoupený po ukončení obchodního zastoupení s těmi zákazníky, které obchodní zástupce získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod.

II.Použitelné vnitrostátní právo

, obchodní zákoník,

ve znění účinném do 31. 12. 2013:

§ 669(1) Obchodní zástupce má v případě ukončení smlouvy právo na odškodnění, jestližea) zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, ab) placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky; tyto okolnosti zahrnují také použití nebo nepoužití konkurenční doložky ve smyslu § 672a.

III.Použitelné právo Evropské unie

10)

Směrnice Rady ze dne 18. prosince 1986 o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců

(dále též jen „směrnice“):

Článek 17

(1) Členské státy přijmou opatření nezbytná, aby obchodní zástupce po zániku smlouvy získal odškodnění podle odstavce 2 nebo náhradu škody podle odstavce 3.

(2)

a. Obchodní zástupce má nárok na odškodnění, jestliže

- zmocniteli přivedl nové zákazníky nebo podstatně zvýšil objem obchodu se stávajícími zákazníky a zmocnitel má i nadále podstatné výhody z obchodu s těmito zákazníky, a- zaplacení této odměny je spravedlivé s ohledem na všechny okolnosti, zejména na provize, o které obchodní zástupce přichází a které vyplývají z obchodu s těmito zákazníky. Členské státy mohou stanovit, že mezi tyto okolnosti náleží rovněž použití či vyloučení konkurenční doložky ve smyslu článku 20;

IV.Odůvodnění předložené otázky

11) Účelem směrnice je harmonizovat právo členských států, co se týče právních vztahů mezi stranami smlouvy o obchodním zastoupení. Jejím cílem je tak zejména ochrana obchodních zástupců v jejich vztazích se zmocniteli a stanovení za tímto účelem zejména pravidel upravujících, v jejích v článcích 13 až 20, uzavření a zánik smlouvy o zastoupení (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 23. 3 2006, Honyvem Informazioni Commerciali,

C-465/04,

ECLI:EU:C:2006:199,

body 18 a 19, či též rozsudek Soudního dvora EU ze dne 26. 3. 2009, Turgay Semen, C-348/07, ECLI:EU:C:2009:195, bod 14). S ohledem na tuto skutečnost pak ustálená rozhodovací praxe Soudního dvora EU dovozuje, že vyloučen je jakýkoli výklad čl. 17 směrnice, který by se mohl ukázat jako výklad v neprospěch obchodního zástupce (srov. i s dalšími odkazy rozsudek Soudního dvora EU ze dne 19. 4. 2018, Conseils et mise en relations [CMR] SARL, C‑645/16, ECLI:EU:C:2018:262, bod 35).

12) Právní úprava Česká republiky stojí na systému odškodnění, neboť transponovala řešení stanovené v čl. 17 odst. 2 směrnice. Tento systém je zakotven přitom mimo jiné též v platné a účinné úpravě Spolkové republiky Německo (viz již citovaný rozsudek Turgay Semen C-348/07, bod 16).

13) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. , vyjádřil (byť jen coby obiter dictum) názor, že má-li jít o provize, které obchodní zástupce ukončením smlouvy o obchodním zastoupení ztrácí, pak musí jít o takové provize, které by jinak (tj. v případě, že by obchodní zastoupení nadále trvalo) z již uskutečněných, tj. z jím uzavřených či významně rozvinutých obchodů dostával. K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudcích ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. , ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. , jakož i v dalších rozhodnutích, čímž byla vytvořena ustálená rozhodovací praxe.

14) Opačný trend lze přitom vysledovat v německé judikatuře a literatuře, kde se prosadil názor, že provize, které obchodní zástupce ztrácí, jsou provize za uzavírání smluv, které by obchodní zástupce jinak při hypotetickém trvání obchodního zastoupení získal z budoucích obchodů mezi zastoupeným a zákazníky, které pro zastoupeného získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod (srov. s odkazy na judikaturu Spolkového soudního dvora Busche in OETKER, Hartmut a kol. Kommentar zum Handelsgesetzbuch (HGB). 4. Aufl. München: C. H. Beck, 2021, HGB § 89b, marg. č. 22; Ströbl in Müchener Kommentar zum HGB 5 Aufl., 2021, HGB § 89b, marg. č. 104; z judikatury např. rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 13. 5. 1957, sp. zn. , uveřejněné též v časopise Neue Juristische Wochenschrift 1957, 1028). Tento závěr ostatně pramení z textace § 89b odst. 1 bod č. 2 německého obchodního zákoníku před novelou z roku 2009, kde se výslovně hovořilo o obchodech v budoucnu uzavřených.

15) Z německé judikatury a odborné literatury se podává, že v případě jednorázových provizí (Einmalprovisionen) obchodní zástupce žádné provize neztrácí. Tak např. Zemský soud v Mnichově ve svém rozhodnutí ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 10 HK O 3966/10, dospívá k závěru, že v případě jednorázových provizí za sjednávání kabelového připojení zákazníkům nejde o provize, které obchodní zástupce ztrácí. Zemský soud přitom k závěru dospívá právě z povahy jednorázové provize: „sjednáním jednorázové provize mají být nevýhody obchodního zástupce, které jsou obvykle spojené s ukončením smlouvy o obchodním zastoupení, kompenzovány.“ Podobný závěr vyslovil též Vrchní zemský soud v Kolíně v rozhodnutí ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. , dostupný též v informačním systému Beck-online.de pod zkratkou BeckRS 2015, 19345 (srov. zejm. marginální čísla 44, 45), ač výslovně zdůraznil, že i přes absenci ztracených provizí může být přiznán nárok na odškodnění. Podobně v německé komentářové literatuře se uvádí: „Jsou-li poskytnuty jednorázové provize, pak chyběla v každém případě dle dosavadních názorů [tj. názorů před novelou § 89b německého obchodního zákoníku v roce 2009 na popud rozsudku Turgay Semen C-348/07] ztráta provizí tehdy, pokud výhledově nebylo se zákazníky získanými obchodním zástupcem možné očekávat žádné další obchody. Tento problém se převážně vyskytuje u dlouhodobých smluv, jejichž zprostředkování je jednou provždy honorováno provizí při uzavření smlouvy.“ (viz i s dalšími odkazy na ostatní literaturu EMDE, Raimond. Vertriebsrecht : §§ 84 - 92c HGB. Handelsvertreterrecht –Vertragshändlerrecht – Franchiserecht. 3. neu bearbeitete und erw. Aufl. Berlin: De Gruyter, 2014, HGB § 89b, marg. č. 228).

16) S ohledem na judikaturu a literaturu uvedenou v předcházejících bodech, která je v rozporu s již ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, tak existuje nesporná pochybnost ohledně výkladu písm. a) druhé odrážky směrnice, kterou je oprávněn jako zákonný soudce podle d Evropské unie, stejně jako podle d České republiky, jimiž je Nejvyšší soud vázán, řešit toliko Soudní dvůr Evropského unie.

17) Jelikož je výklad čl. 17 odst. 2 písm. a) druhé odrážky směrnice nezbytný pro rozhodnutí o nároku obchodního zástupce na odškodnění v projednávané věci, Nejvyšší soud je soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva ve smyslu článku 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské Unie (dále jen „SFEU“), a současně není naplněna žádná z výjimek, za kterých se nemusí obrátit na Soudní dvůr s předběžnou otázkou týkající se výkladu [výklad daného výrazu užitého v čl. 17 odst. 2 písm. a) druhé odrážky směrnice nelze považovat za acte clair či acte éclairé – viz rozsudek Soudního dvora ve věci CILFIT, C-283/81], je Nejvyšší soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie postupem podle článku 267 SFEU.

V.Přerušení řízení

18) S ohledem na položení předběžných otázek Nejvyšší soud podle , , ve znění pozdějších předpisů přerušil řízení o dovolání až do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o odpovědi na předběžné otázky uvedené pod bodem II. výroku.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 6. 2021

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu