Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1104/2021

28 Cdo 1104/2021-130

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Křečovice, se sídlem v Křečovicích 29, IČO 61660256, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, Územní pracoviště Střední Čechy, se sídlem tamtéž, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2020, č. j. -93, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, rozhodnutím ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. SP12403/2015-537100, č. j. SPU 086041/2017 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu“), rozhodl podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), o nároku žalobkyně mj. na vydání zemědělské nemovitosti - původního pozemku parc. č. PK 941

v k. ú. Maršovice tak, že se jí vydává geometrickým plánem č. 307-253/2016 vyžádaným tímto správním orgánem oddělená část tohoto pozemku nově označená jako pozemek KN parc. č. 941/8 v k. ú. Maršovice u Benešova (dále též jen „pozemek parc. č. 941/8“) a že se jí nevydává zbývající část tohoto pozemku nově označená jako pozemek KN parc. č. 941/9 tamtéž (dále též jen „pozemek parc. č. 941/9“), u něhož je dána překážka k jeho vydání dle § 8 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, neboť bezprostředně slouží pro užívání stavby jiného vlastníka než je stát nebo povinná osoba, a to stavbě bažantnice na stavebním pozemku parc. č. 196 v k. ú. Maršovice u Benešova ve vlastnictví Mysliveckého sdružení Maršovice, z.s., s níž je funkčně spjatý a je nezbytně nutný pro provoz bažantnice.

Žalobou podanou dne 9. 5. 2017 podle části páté a se žalobkyně domáhala nahrazení citovaného rozhodnutí správního orgánu tak, že se jí vydává nově oddělený pozemek parc. č. 941/9, který není zastavěn stavbou ve smyslu občanskoprávním, přičemž přístup k budově na pozemku parc. č. st. 196 je umožněn z jí vydaného pozemku parc. č. 941/8.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 7. 2018, č. j. -63, rozhodl, že žalobkyni se vydává zemědělská nemovitost, a to pozemek parc. č. 941/9 - trvalý travní porost o výměře 1.427 m2 v k. ú. Maršovice u Benešova, obci Maršovice, že v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí správního orgánu (výrok I.), a že účastnice řízení je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 21.949,07 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.). Soud prvního stupně převzal skutková zjištění správního orgánu, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle a účastnice řízení je osobou povinnou, že předmětný (geometrickým plánem oddělený) pozemek je ve smyslu téhož zákona původním majetkem žalobkyně, jíž byl odňat dle tohoto zákona v rozhodném období, že žalobkyně restituční nárok uplatnila řádně a včas, že pozemek parc. č. 941/9 je ve vlastnictví České republiky a příslušnost hospodařit s ním má Státní pozemkový úřad, že tento pozemek sousedí se stavebním pozemkem parc. č. st. 196, na němž „se nachází stavba, která je zděná, a za ní se nachází ze stran i z vrchu pletivo“, že pozemek parc. č. 941/9 není delší dobu užívaný, je zarostlý trávou a náletovými dřevinami a že k tomuto pozemku vede cesta přes pozemek parc. č. 941/8 vydaný žalobkyni (jak bylo zjištěno z ohledání na místě samém konaném dne 12. 7. 2018). Dospěl k závěru, že pletivo nacházející se na pozemku parc. č. 941/9 není stavbou ve smyslu občanskoprávním, že se nejedná o pozemek, který by byl nezbytně nutný k užívání stavby bažantnice na pozemku parc. č. st. 196, k níž je přístup z pozemku parc. č. 941/8, a že není dána překážka vydání pozemku parc. č. 941/9 žalobkyni dle

K odvolání účastnice řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. -93, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na vydání pozemku parc. č. 941/9 v k. ú. Maršovice u Benešova, a že v tomto rozsahu se nenahrazuje rozhodnutí správního orgánu (výrok I.); dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit účastnici řízení na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 1.200 Kč (výrok II.) a na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok III.). Odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel ohledně výluky uvedené v ze závěrů soudní praxe při výkladu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), z níž plyne, že posouzení rozsahu výluky z restitučního vydávání zemědělských (lesních) pozemků z důvodu existence stavby na pozemku, je posouzením právním založeným na úvaze, jaká konkrétní hospodářská (stavební) činnost na pozemku má být zohledněna z hlediska účelu restitučního zákonodárství, a to s respektem jak k různým existujícím veřejným zájmům, tak i k opodstatněným zájmům dotčených osob s ohledem na běh času a další dějinný vývoj, tj. při zachování principu proporcionality v restitučních věcech (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. ). Dále odkázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, která dospěla k závěru, že pro posouzení, zda lze zastavěný pozemek vydat, je při splnění ostatních zákonem stanovených podmínek rozhodující 1) zda se jedná o samostatnou stavbu (ve smyslu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) jako způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv o součást věci jiné (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. , ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. (nesprávně uvedeno ), a zároveň 2) zda taková stavba brání či nebrání zemědělskému či lesnímu využití pozemku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. ); na tom nic nemění ani odlišné chápání nemovité věci od účinnosti , , který stavby spojené se zemí pevným základem považuje (viz o. z.) za součást pozemku. Při posouzení dané věci vyšel dále odvolací soud z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. , v němž bylo vysloveno, že se za zastavěnou, a tudíž vydání oprávněné osobě nezpůsobilou, považuje ta část pozemku, jež bezprostředně souvisí se stavbou a je nezbytně nutná k jejímu užívání, přičemž překážkou pro vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi může být rovněž fakt, že dotčený pozemek tvoří součást nedělitelného funkčního celku (areálu) se stavbou ve smyslu Jestliže v posuzované věci bylo v rámci dokazování před soudem prvního stupně zjištěno, že pozemek parc. č. 941/9 bezprostředně souvisí se stavbou bažantnice na pozemku parc. č. st. 196 - zastavěná plocha a nádvoří, stavba bez č.p./č.e. - zemědělská stavba, o výměře 124 m2, zapsaná na LV č. 152 pro k. ú. Maršovice u Benešova, obec Maršovice, která je ve vlastnictví Mysliveckého sdružení Maršovice, z.s., č. p. 98, neboť na ni bezprostředně navazuje a tvoří s touto stavbou jeden funkční celek, že pozemek je celý zaplocen ze stran i ze shora a dle sdělení tohoto mysliveckého sdružení ze dne 13. 11. 2016 má sloužit k odchovu bažantů, koroptví a kachen, uzavřel odvolací soud, že se jedná o areál, neboť bez řádné ochrany chovného ptactva vybudováním oplocení ze stran i ze shora by nebylo možno uvedený chov realizovat, a to především s ohledem na únik chovaného ptactva do volné přírody, či jeho likvidaci volně žijícími predátory.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudků ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. , ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. , a ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ), neboť „implicitně vyložil tak, že překážka vydání je dána, resp. že pozemek parc. č. 941/9 bezprostředně souvisí se stavbou, a jedná se o funkční areál i tehdy, kdy pozemek parc. č. 941/9 a ani předmětná stavba již neplní svou funkci, která je dříve spojovala a zakládala jejich funkční provázanost“. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně odkázal na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. , které na danou věc nedopadají, neboť na pozemku parc. č. 941/9 není realizována žádná činnost, nejsou zde odchovávána bažantí kuřata či divoké kachny, že je třeba rozlišovat mezi zastavěností pozemku a okolností, kdy je pozemek součástí nedělitelného funkčního areálu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. ), přičemž u areálu by mělo existovat funkční spojení staveb (tedy nikoliv pouze stavby jedné) a pozemku, který by ve vztahu k nim měl plnit konkrétní účel (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. ), že u pozemku parc. č. 941/9 se nachází jen jedna stavba, že tento pozemek v době konání místního ohledání neplnil žádný konkrétní účel ve vztahu k sousední stavbě, že nebyl využíván vlastníkem stavby, že byl zarostlý, z čehož plyne, že nemá žádnou konkrétní funkci, kterou by v době rozhodování odvolacího soudu plnil ve vztahu k této stavbě, a že nejsou naplněna ani další kritéria zmíněná v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. . Přípustnost dovolání, jakož i nesprávné právní posouzení věci, dovolatelka shledává i v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. ) tím, že v rozporu s nerozhodl podle skutkového stavu v době vyhlášení rozsudku, neboť vycházel jen ze sdělení Mysliveckého sdružení Maršovice, z.s. ze dne 13. 11. 2016, aniž by se vypořádal se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že pozemek parc. č. 941/9 není již delší dobu používaný, je zarostlý trávou a náletovými dřevinami, a ani s důkazy jí předloženými u jednání odvolacího soudu dne 18. 6. 2020, z nichž plyne, že Myslivecké sdružení Maršovice, z.s. již chov pernaté zvěře na pozemku parc. č. 941/9 nerealizuje. Rozsudek odvolacího soudu je tak nepřezkoumatelný, „neboť není znám důvod jeho skutkových závěrů“, čímž „zatížil svůj postup vadou, která zakládá také porušení práva na spravedlivý proces podle d“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Účastnice řízení se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Uvedla, že je zcela nerozhodné, zda v současné době je stavba bažantnice společně s pozemkem parc. č. 941/9 užívána či nikoliv, neboť stavba bažantnice na pozemku parc. č. 196 je ve vlastnictví Mysliveckého sdružení Maršovice, z.s. a nikoliv státu, pročež je splněn výlukový důvod uvedený v větě za středníkem Poukázala rovněž na to, že Státní pozemkový úřad již při rozhodování o uplatněném restitučním nároku žalobkyně ve správním řízení „odměřil“ geometrickým plánem z pozemku PK parc. č. 941 pozemek parc. č. 941/8 tak, aby mohlo dojít k jeho vydání žalobkyni, a že nevydán byl pouze pozemek parc. č. 941/9, bez nějž by nebylo možno provozovat odchovnu bažantů, koroptví a kachen nestátním subjektem, tj. byl by vyloučen hospodářský provoz stavby.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „ “. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalobkyní), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není podle přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. větu první ).

Podle věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v , zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání, byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.

V daném případě, kdy se žalobkyně domáhá vydání geometrickým plánem odděleného pozemku parc. č. 941/9 z původního pozemku PK parc. č. 941, je třeba aplikovat výlukový důvod uvedený v § 8 odst. 1 písm. a) části věty za středníkem tohoto zákona, z nějž plyne, že je-li pozemek zastavěn stavbou jiného vlastníka než státu nebo oprávněné osoby,a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby, pak se nevyžadují znaky, že stavba byla zřízena v souladu se stavebním zákonem a že je užívána(k tomu srov. Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.; a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. , a ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. ).

Z tohoto důvodu není dovolání žalobkyně podle přípustné, pokud namítá, že odvolací soud se odchýlil od jí citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že „implicitně vyložil tak, že překážka vydání je dána, resp. že pozemek parc. č. 941/9 bezprostředně souvisí se stavbou, a jedná se o funkční areál i tehdy, kdy pozemek parc. č. 941/9 a ani předmětná stavba již neplní svou funkci, která je dříve spojovala a zakládala jejich funkční provázanost“, neboť takovou otázku odvolací soud neřešil, a jeho rozhodnutí na jejím vyřešení nezávisí a ani nespočívá. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. , ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. , či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání podle ovšem není dána ani ohledně dalších námitek žalobkyně uplatněných v dovolání.

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že překážkou vydání pozemku podle části věty za středníkem je nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí), tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objektem výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. ). O funkční souvislosti dané hospodářským využitím určité stavby je přitom na místě uvažovat především tehdy, pokud by hospodářský provoz stavby byl bez daného pozemku ve své podstatě vyloučen (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. ). Existence funkčního celku vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost se stavbou, a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které funkční celek plní (srov. přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. ).

Judikatura dovolacího soudu, jakož i odborná literatura, pak připouští, že při aplikaci ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného zákona o půdě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. ), a stejný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.). Veškeré závěry učiněné v poměrech zákona o půdě však nejsou bezezbytku přenositelné do poměrů založených jinými restitučními předpisy a nelze je aplikovat mechanicky, což platí i pro poměry založené (o jedenadvacet let později přijatým) (jsou-li i dle judikatury k výkladu tohoto právního předpisu aplikovatelné toliko „některé závěry“, jejichž zohlednění má být „přiměřené“). Výlukové ustanovení [na rozdíl od jinak obdobně formulovaného zákona o půdě] přitom v části za středníkem výslovně počítá i s tou eventualitou, že pozemek je zastavěn stavbou ve vlastnictví „jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba“ a že výluka dopadá i na část pozemku, která je „s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby“.

Nepřípadný je tak poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. , z nějž dovozuje, že u areálu by mělo existovat funkční spojení staveb (tedy nikoliv pouze stavby jedné) a pozemku, který by ve vztahu k nim měl plnit konkrétní účel, a že u pozemku parc. č. 941/9 se nachází jen jedna stavba. Je tomu tak proto, že v tomto rozsudku dovolací soud řešil otázku, zda vydání pozemků tvořících areál vojenského letiště oprávněné osobě brání výlukový důvod podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a šlo tak o situaci zcela odlišnou, než jaká byla zjištěna v dané věci. Stejně tak je nepřípadný i odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu 23. 2. 2016, sp. zn. , v němž byla řešena otázka aplikace § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě v případě, kdy oprávněné osoby požadovaly vydat pozemky nacházející se v areálu sídliště Chodov v Praze 4. Naproti tomu lze na danou věc aplikovat závěry, které Nejvyšší soud zaujal v rozsudku ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. , v němž dovodil, že pozemek sousedící se sportovním zařízením nacházejícím se v oploceném areálu základní školy, sloužící jako odpočinková plocha sportoviště, se kterým je logicky a funkčně spjat, nelze oprávněné osobě z důvodu výluky uvedené v § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vydat.

Nelze rovněž přehlédnout, že důvodem existence restitučních výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. , bod 37, či usnesení téhož soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , bod 11). Proto lze v určitých případech při interpretaci výlukových ustanovení - například, jde-li o posouzení, zda požadovaný pozemek se stavbou souvisí „bezprostředně“ a je „nezbytně nutný“ k jejímu užívání (kdy tato kritéria mohou být nepochybně naplněna v různé „míře“, a hranice, kdy je dikce výlukového ustanovení naplněna, nemusí být zřetelná) - přihlížet i k veřejnému zájmu a zvažovat, zda převáží nad zájmem restitučním z hlediska proporcionality (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. ); jde však o posouzení veřejného zájmu sledovaného relevantním výlukovým ustanovením, nikoli o veřejný zájem v širším smyslu (např. posuzování „užitečnosti“ současného využití pozemku). V kontextu části věty za středníkem jde tedy o posouzení, zda požadovaný pozemek (či jeho část) natolik bezprostředně souvisí a je nezbytný k užívání stavby v takové míře, že jeho vydáním byl by popřen smysl výlukového ustanovení.

Dovolacímu soudu pak přísluší posouzení funkční souvislosti požadovaného pozemku se stavbou učiněné soudy nižších stupňů toliko v případě, kdyby jejich úvahy byly zjevně nepřiměřené, nezohledňující podstatné skutkové okolnosti či měřítka, jež jsou pro takové posouzení relevantní (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. , ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ).

Jestliže odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových okolností dané věci, uzavřel, že vydání pozemku parc. č. 941/9 (odděleného geometrickým plánem, vyžádaným ve správním řízení správním orgánem, z původního pozemku PK parc. č. 941), který má sloužit k odchovu bažantů, koroptví a kachen, a za tímto účelem je ze stran a z vrchu „zaplocen“ ke stavbě bažantnice postavené na pozemku parc. č. st. 196, vlastněných Mysliveckým sdružením Maršovice, z.s., brání výluka uvedená v části věty za středníkem , neboť s touto stavbou bezprostředně souvisí, bezprostředně na ni navazuje a tvoří s ní jeden funkční celek a je tak nezbytně nutný k užívání stavby bažantnice, protože bez řádné ochrany chovného ptactva zaplocením by nebylo možno chov realizovat, není tento jeho závěr zjevně nepřiměřený a není ani v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Pro posouzení dané věci je rovněž významné, že vydáním (geometrickým plánem odděleného) pozemku parc. č. 941/9 žalobkyni by hospodářský provoz stavby bažantnice byl bez tohoto pozemku zcela vyloučen (srov. opětovně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. ). V daných souvislostech je též možno poukázat na nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. (jímž zamítl návrh skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení některých ustanovení , o myslivosti, ve znění zákonů č. a č. ), v němž dospěl mimo jiné k závěru, že „v podmínkách České republiky jsou myslivost a právo myslivosti společenskými aktivitami aprobovanými státem k ochraně a rozvoji jedné ze složek životního prostředí - zvěře. Zákon o myslivosti nepředstavuje úpravu myslivosti jako zájmové aktivity, ale ve svém základu jako cílevědomé a regulované činnosti k ochraně a rozvoji přírody. Realizace myslivosti a práva myslivosti je v obecné rovině legitimním omezením vlastnického práva a jejich prostřednictvím naplňuje stát svou ústavní povinnost zakotvenou v Ústavy“. V obdobném duchu se vyjádřilo i Myslivecké sdružení Maršovice, z.s. v dopise ze dne 13. 11. 2016, že stavba bažantnice byla přebudována členy tohoto sdružení za účelem skladování krmiva pro zvěř a poté k odchovu bažantů pro následné vypouštění do přírody, aby tak mohlo být reagováno na snižující se stavy drobné zvěře (čemuž odpovídá i vnější řešení objektu a na něj navázaných pletivových voliér, jak je patrné z fotodokumentace, která je rovněž součástí spisu, i účel činnosti Mysliveckého sdružení Maršovice, z.s., jímž je „sdružování členů ke společnému provádění myslivosti v honitbě“).

Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatelky, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že „nezohlednil při dokazování aktuální skutkový stav“, ačkoliv pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení ( ), jelikož se nevypořádal se zjištěním soudu prvního stupně ohledně stavu pozemku parc. č. 941/9 při místním ohledání dne 12. 7. 2018, ani „s důkazy jí předloženými“ při jednání u odvolacího soudu dne 18. 6. 2020 (ve skutečnosti se jednalo o výpis z obchodního rejstříku společnosti LS Maršovice spol. s.r.o., vlastněnou jediným společníkem - Českomoravskou mysliveckou jednotou, z. s. - Okresním mysliveckým spolkem Benešov, o informativní výpis z katastru nemovitostí k pozemku parc. č. st. 196, o výtisk veřejně přístupných informací o činnosti Mysliveckého sdružení Maršovice, z.s. z internetových stránek městysu Maršovice ve stavu ke dni 17. 6. 2020 a o výtisk informací uveřejněných na internetových stránkách www.myslivost.cz/omsbenesov v záložce „líhňařská střediska“ ke dni 17. 6. 2020, které žalobkyně předložila pouze k založení do spisu). Z odůvodnění napadeného rozsudku se totiž implicitně podává, že odvolací soud samotnou okolnost, že „v současné době není na předmětném pozemku chov bažantů vykonáván“, jak žalobkyně uvedla ve vyjádření k odvolání, nepovažoval za právně významnou z hlediska , dospěl-li k závěru, že tento pozemek tvoří se stavbou bažantnice jeden funkční celek. Kromě toho se v roce 2018 (či i později) mohlo jednat jen o stav přechodný, vyvolaný momentálním stavem pernaté zvěře a (ne)potřebou jejího umělého odchovu, přičemž bylo na rozhodnutí Mysliveckého sdružení Maršovice, z.s., zda a kdy bude stavbu bažantnice, včetně venkovních voliér na pozemku parc. č. 941/9, nadále využívat.

Namítá-li dovolatelka dále, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť „není znám důvod skutkových závěrů odvolacího soudu“, jde o jí tvrzenou tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. větu druhou ). Nejvyšší soud naopak shledal, že napadené rozhodnutí vyhovuje požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež vyplývají z přiměřené aplikace (viz ), když z odůvodnění jeho rozhodnutí lze seznat, jakými úvahami se řídil a z jakých důvodů žalobu zamítl, a namítanou vadou tak evidentně netrpí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces podle d tudíž nedošlo.

Protože dovolání žalobkyně není podle přípustné, Nejvyšší soud je podle odmítl.

Dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, je nepřípustné podle

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy náklady účastnice řízení představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč ( , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 5. 2021

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu