Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2498/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Mariny Varšavské, zastoupené JUDr. Tomášem Pezlem, advokátem, se sídlem Oldřichova 23, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -258 ze dne 24. 4. 2014, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -209 ze dne 10. 7. 2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -141 ze dne 30. 3. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a ochranu majetku. Přitom odkázala na , a d (dále jen " ") a evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Žalobou podanou dne 6. 4. 2010 se stěžovatelka vůči České republice domáhala zaplacení částky 405 388 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za údajně špatně vypočtený starobní důchod v letech 1998 až 2007. Podáním ze dne 5. 5. 2011 nadepsaným "Rozšíření žaloby" stěžovatelka požádala také o náhradu nemajetkové újmy za průtahy v řízení o stanovení jejího starobního důchodu.

3. Napadeným rozsudkem obvodní soud žalobu zamítl, neboť shledal, že není splněna jedna z podmínek vzniku odpovědnosti podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " "), aby dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu nebo nezákonnému rozhodnutí. O nesprávný úřední postup jít nemohlo, neboť důchod byl stěžovatelce vyplácen v souladu s rozhodnutími České správy sociálního zabezpečení. Ve věci nemohlo jít ani o nezákonné rozhodnutí, neboť relevantní rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení nebyla pro nezákonnost zrušena. Obvodní soud zamítl i návrh stěžovatelky na zaplacení peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v průtazích v řízení o stanovení starobního důchodu, neboť měl za to, že tento nárok je promlčený.

4. Napadeným rozsudkem městský soud prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěry. Neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že obvodní soud jí odmítl ustanovit zástupce z řad advokátů. Uvedl, že žádost stěžovatelky byla odmítnuta a stěžovatelka proti němu nepodala odvolání a ani následně nepodala nový návrh. Kromě toho obvodní soud na tvrzenou špatnou znalost českého jazyka stěžovatelkou reagoval tím, že v řízení ustanovil tlumočníka, který byl jednáním přítomen.

5. Městský soud také považoval závěr o promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za správný, byť s jiným odůvodněním. Řízení o přiznání starobního důchodu pravomocně skončilo dne 29. 7. 2009. Stěžovatelka přitom v žalobě nárok na náhradu nemajetkové újmy nevznesla a učinila tak až podáním ze dne 5. 5. 2011. A proto bez ohledu na to, zda svůj nárok nejdříve řádně uplatnila u příslušného úřadu, šestiměsíční promlčecí doba marně uplynula, a to i při započítání nejdéle šestiměsíční doby, po kterou v souladu s § 35 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu neběžela.

6. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky. V odůvodnění Nejvyšší soud odkazy na svou judikaturu rozvádí, proč vznesení námitky promlčení ze strany státu není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy a rovněž uvádí, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ve stěžovatelkou namítané otázce možnosti přezkumu věcné správnosti rozhodnutí správních orgánů soudy v řízení o odpovědnosti státu za škodu.

II. Argumentace stran

7. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy dospěly k nesprávným závěrům a řádně se nevypořádaly se všemi důkazy. Zejména namítá nesprávnost rozhodnutí o promlčení, neboť náhradu nemajetkové újmy po Ministerstvu práce a sociálních věcí požadovala již dopisem ze dne 28. 1. 2010. Obvodní soud také postupoval diskriminačně a formálně v otázce žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, čímž porušil její právo na rovnost účastníků řízení. Dále stěžovatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu jsou nedostatečně odůvodněná a tedy nepřezkoumatelná.

8. Obvodní a městský soud ve svém vyjádření pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a navrhly ústavní stížnost odmítnout.

9. Nejvyšší soud taktéž navrhl ústavní stížnost odmítnout a uvedl, že námitky týkající se promlčení nároku stěžovatelka řádně neuplatnila v dovolání a nemohl se jimi tedy zabývat.

10. Vedlejší účastník, Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí, rovněž navrhla stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

11. Stěžovatelka v replice setrvala na své ústavní stížnosti.

III. Hodnocení Ústavního soudu

12. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy

sp. zn.

ze dne 8. 7. 1999,

sp. zn.

ze dne 20. 1. 2000 či

sp. zn.

ze dne 2. 3. 2000). Napadená rozhodnutí však projevem svévole nejsou, a naopak jsou řádně odůvodněna. Ústavní soud ani neshledává, že by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

13. Co se týče otázky promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy, tak s tou se řádně a přesvědčivě vypořádal městský soud, na jehož rozhodnutí lze odkázat. Obdobné platí i pro námitku, že obvodní soud postupoval příliš formalisticky při rozhodování o ustanovení zástupce z řad advokátů.

14. Nakonec, co se týče údajného nedostatečného odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, tak Ústavní soud uvádí, že odůvodnění Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání má být stručné (viz ). Stručnost odůvodnění nejvyšších soudů akceptuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Gorou proti Řecku (č. 2) č. 12686/03 ze dne 20. 3. 2009, ). Odůvodnění napadeného usnesení splňuje i podmínky kladené na odůvodnění odmítnutí dovolání formulované v nedávné judikatuře Ústavního soudu (nález

sp. zn.

ze dne 15. 4. 2014). Krátké odůvodnění, pokud je jasné a logické, není v rozporu s právem účastníků řízení na spravedlivý proces (srovnej např. usnesení

sp. zn.

ze dne 18. 2. 2015). V opačném případě by byl zcela popřen smysl , který sleduje legitimní cíl zefektivnění dovolacího řízení před Nejvyšším soudem, jako mimořádného opravného prostředku.

15. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu