Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2291/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti společnosti CG HOLDING, s. r. o., se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2 - Vinohrady, IČ: 24657344, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -194 ze dne 3. 4. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, a to jeho výroku I. v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, s tvrzením, že jím došlo k zásahu do jejího práva na účinnou nápravu porušení práva či svobody ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále nebyla dodržena ústavní zásada zakotvená v y (dále jen " ") týkající se přednosti ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy před vnitrostátním právním předpisem, a nebyla respektována povinnost českého státu dodržovat závazky vyplývající z mezinárodních smluv dle y. Stěžovatelka současně navrhla, aby Městskému soudu v Praze byla uložena povinnost nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem, které byla nucena, i s ohledem na advokátní přímus v tomto řízení, vynaložit na obranu svých ústavně zaručených práv.

Z přiloženého listinného materiálu se podává, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o žalobě stěžovatelky proti České republice - Českému telekomunikačnímu úřadu, jejímž prostřednictvím se domáhala poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění, k níž mělo dojít v důsledku nepřiměřené délky správních řízení, vedených o návrzích stěžovatelky (pro pohledávky postoupené na stěžovatelku společností T-Mobile Czech republic, a. s.).

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem č. j. -126 ze dne 13. 9. 2013 ve výroku I. konstatoval, že nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu, který o návrzích vedených u něj pod č. j. 116356/2010, 111843/2010, 111760/2010, 112269/2010, 112266/2010, 116343/2010, 116350/2010 a 112200/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v , o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, bylo porušeno právo stěžovatelky. Výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení částky 107.499,57 Kč s příslušným úrokem z prodlení a výrokem III. stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. -194 ze dne 3. 4. 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že nevydáním rozhodnutí žalovanou v přiměřené lhůtě došlo k nesprávnému úřednímu postupu, přičemž v uvedených osmi správních řízeních vznikla stěžovatelce nemajetková újma, jejíž závažnosti odpovídá přiznání zadostiučinění formou konstatování porušení jejího práva.

Rozsudek Městského soudu v Praze v té části, ve které nebylo vyhověno jejímu návrhu na přiznání přiměřeného zadostiučinění v relutární formě, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Odvolacímu soudu v ní vytkla, že nerespektoval sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), v souladu s níž je nemajetkovou újmu třeba zásadně odškodnit poskytnutím spravedlivého zadostiučinění v penězích, přičemž k případné náhradě jinou formou dochází jen za zcela výjimečných okolností, kdy je újma, způsobená poškozenému zanedbatelná. To však nebyl případ stěžovatelky. Odvolací soud proto pochybil, když své rozhodnutí založil na zcela opačné konstrukci, než ze které vychází ESLP při posuzování kompenzačních nároků tohoto druhu, čímž upřednostnil ústavně nekonformní výklad ustanovení Pouhé konstatování porušení práva navíc nelze dle názoru stěžovatelky považovat v dané věci za přiměřenou náhradu, natož aby šlo o náhradu, která umožní plně napravit důsledky nesprávného úředního postupu. Stěžovatelka jinými slovy trvala na tom, že jí přiměřené zadostiučinění v penězích, ve výši vyplývající ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu, mělo být přiznáno, neboť jednotlivá zákonná kritéria, jež jsou určující pro stanovení formy a výše odškodnění dle ustanovení , odst. 3 , byla v této kauze bezezbytku naplněna. Na podporu své argumentace poukázala na ustanovení zákona o elektronických komunikacích, které vyjadřuje veřejný zájem na řádném a včasném rozhodování tzv. účastnických sporů. Okolnost, že její spory nebyly vyřízeny ve stanovené lhůtě, přitom označila za zvláště významnou, na čemž nic nemění ani bagatelní povaha částek, které byly předmětem správních řízení. Stejně tak nemůže být rozhodné, zda byl návrh v konečném důsledku pro stěžovatelku úspěšný či nikoliv. Významná je intenzita, s jakou byl ve správních řízeních narušen právem chráněný zájem, která je v jejím případě velmi výrazná s ohledem na několikanásobné překročení lhůty pro vyřízení návrhů.

Jak Ústavní soud dále zjistil, stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením sp. zn. ze dne 17. 2. 2015 odmítl podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen " "), jako nepřípustné. Mimořádný opravný prostředek stěžovatelka směřovala toliko do výroku o nákladech řízení, nikoliv do ústavní stížností napadeného výroku, proti němuž není dovolání ve smyslu ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2013, přípustné, neboť žalovaná částka představuje součet několika dílčích peněžitých nároků, z nichž žádný nepřevyšuje částku 50.000,- Kč.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu naříkaného soudního aktu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Jádro ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že soudy obou stupňů porušily její základní práva tím, že jí za zjištěnou nemajetkovou újmu neposkytly spravedlivé zadostiučinění v penězích. Ústavní soud se totožnou argumentací stěžovatelky zabýval v usneseních

sp. zn.

ze dne 10. 2. 2015 a

sp. zn.

ze dne 23. 4. 2015 (obě dostupné na http://nalus.usoud.cz). V prvém z uvedených rozhodnutích při té příležitosti vyslovil závěr, že "stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. ustanovení věta první ), což Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a soudní rozhodnutí, jimiž bylo "pouze" konstatováno porušení práva, akceptuje a považuje je za souladné se zárukami plynoucími z d (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Citovaná zákonná úprava tedy ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho specifickým okolnostem buď toliko konstatovaly porušení práva či nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Toto posouzení však zásadně spadá do pravomoci soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší, aby takové posouzení přehodnocoval, neboť by tím na sebe atrahoval roli obecného soudu (srov. y). Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda soudní rozhodnutí není výrazem libovůle a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu."

Ústavní soud v mezích tohoto právního názoru, od něhož neměl důvod se v projednávané věci odchýlit, napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž obdobně jako v dříve řešených případech stěžovatelky žádnou vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání nákladů řízení stěžovatelce ( ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu