Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 766/2020

33 Cdo 766/2020-157

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Fakultní nemocnice v Motole, se sídlem Praha 5, V Úvalu 84/1, identifikační číslo osoby 00064203, proti žalovanému R. S., bytem XY, zastoupenému Mgr. Mariou Barabanovou, advokátkou se sídlem Praha, Tavolníková 2013/2, o zaplacení 157 920 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2019, č. j. -129, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č. j. -105, zamítl žalobu s návrhem, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 157 625 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 26. 1. 2015 do zaplacení a částku 295 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 3. 8. 2015 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a o nákladech státu.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2019, č. j. -129, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích o věci samé tak, že žalovaného zavázal k zaplacení částky 157 625 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 26. 1. 2015 do zaplacení a částky 295 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 3. 8. 2015 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 – dále jen „ “).

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud ( ).

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání dle žalovaného zakládají následující otázky hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:

1) zda lze odůvodnit posouzení relativní nesrozumitelnosti právního jednání pouhými domněnkami, aniž by odvolací soud provedl řádné vyhodnocení všech okolností projevu vůle;

2a) zda oprava data splatnosti na faktuře, provedená v rozporu se , o účetnictví, je způsobilá přivodit změnu splatnosti závazku;

2b) zda k unesení důkazního břemene z hlediska prokázání seznámení žalovaného s dodatečně provedenou opravou údajů na ě postačí předložení soudu jediného vyhotovení opravované y, neobsahující podpis žalovaného;

3) zda je přípustné, aby pravost podpisu žalovaného na listinách, kterými žalobce dokládá svůj nárok na zaplacení žalované částky, popřel opatrovník žalovaného, ustanovený z důvodu neznámého pobytu žalovaného;

4) zda je přípustné, aby soud učinil závěr o skutkovém stavu na základě přečtení prosté kopie žalobcem vyhotovené y, aniž by si vyžádal originál posuzované y a provedl výslech osoby, jež předmětnou u sepsala.

Dovolání není přípustné.

Námitka, že odvolací soud nedostatečně vyhodnotil všechny okolností projevu vůle (v souvislosti s posouzením nesrozumitelnosti právního jednání), nesměřuje proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud uzavřel, že žalovaný, který na území České republiky dlouhodobě pobýval a pracoval, v záležitosti poskytování zdravotní péče byl schopen komunikaci v českém jazyce porozumět. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ( ) , nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Lze uzavřít, že předloženou argumentací se žalovaný domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.

Na otázce, zda oprava data splatnosti na faktuře, provedená v rozporu se , o účetnictví, je způsobilá přivodit změnu splatnosti závazku, kterou dovolatel předkládá k dovolacímu přezkumu, není napadené rozhodnutí založeno. Odvolací soud ohledně splatnosti práva na úhradu za poskytnutou zdravotní péči vycházel z obsahu smlouvy ze dne 5. 12. 2014, v níž se žalovaný zavázal zdravotní péči uhradit „neprodleně po jejím vyúčtování“, z uznání dluhu ze dne 26. 12. 2014, jímž se žalovaný zavázal k úhradě částky 157 625 Kč do 25. 1. 2015, a z faktury č. 722751/14 vystavené dne 2. 7. 2015, zaslané žalovanému dne 3. 7. 2015, kterou bylo vyúčtováno laboratorní vyšetření žalovaného částkou 295 Kč se splatností do 2. 8. 2017. Otázkou „opravy data splatnosti“ na vyúčtování se odvolací soud nezabýval. V návaznosti na uvedené nemůže být napadené rozhodnutí založeno ani na řešení otázky, zda k unesení důkazního břemene z hlediska prokázání seznámení žalovaného s dodatečně provedenou opravou údajů na ě postačí předložení (soudu) jediného vyhotovení opravované y neobsahující podpis žalovaného.

Přípustnost dovolání není s to založit otázka č. 3, zda je přípustné, aby pravost podpisu žalovaného na listinách, kterými žalobce dokládá svůj nárok, popřel opatrovník žalovaného ustanovený soudem z důvodu neznámého pobytu, kterou dovolatel spojuje s námitkou, že odvolací soud odepřel žalovanému, aby prostřednictvím ustanoveného zástupce popíral pravost podpisu na žalobkyní předložených listinách. Jde však o dezinterpretaci závěru odvolacího soudu, který možnost popření pravosti podpisu žalovaným prostřednictvím jeho zástupce nevyloučil, pokud konstatoval, že zpochybnění pravosti podpisu žalovaného na předložených listinách nemá oporu v odpovídajícím skutkovém základu a není konkrétním způsobem odůvodněno. Řečeno jinak – pochybnosti opatrovnice, že „podpisy na předložených listinách a kopii průkazu totožnosti jsou si vizuálně nepodobné“ v sobě nezahrnují implicitně tvrzení samotného žalovaného (údajného vystavitele), že tu kterou u - z množiny všech, které byly předloženy - nepodepsal. Krom toho tvrzení opatrovnice, že „podpisy na předložených listinách a kopii průkazu totožnosti jsou si vizuálně nepodobné“, nelze považovat za popření pravosti podpisu i proto, že jakýmkoliv způsobem reprodukovaný podpis (s výjimkou případů, kde zákon stanoví něco jiného) není vlastnoručním podpisem, ale jen jeho kopií (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. ). Z řečeného vyplývá, že pouhá pochybnost opatrovnice žalovaného sama o sobě není pro závěr o účinném popření pravosti podpisu na předložených listinách (resp. jejich kopiích) relevantní. Navíc nelze přehlédnout, že opatrovnice žalovaného uvedenou námitkou zpochybňovala to, že žalobkyně žalovanému zdravotní péči vůbec poskytla a že s ním uzavřela smlouvu, přičemž odvolací soud na základě vyhodnocení všech v řízení provedených důkazů (počítaje v to nejen písemný souhlas žalovaného s hospitalizací či předloženou smlouvu, ale i zdravotní zprávy vyhotovené lékaři žalované – například propouštěcí zprávu či epikrízu) vzal za prokázané, že žalovaný se žalobkyní smlouvu o poskytnutí zdravotních služeb uzavřel a ta mu zdravotní služby poskytla. Odlišný náhled na vyhodnocení v řízení provedených důkazů není způsobilým dovolacím důvodem.

K otázce, zda je přípustné, aby soud učinil závěr o skutkovém stavu na základě přečtení prosté kopie žalobcem vyhotovené y, aniž by si vyžádal originál posuzované y a provedl výslech osoby, jež předmětnou u sepsala, lze odkázat na obsah protokolů z jednání (srov. protokol z jednání č.l. 85, 86 a č.l. 101, 102 spisu), z nichž vyplývá, že žalovaný, resp. jeho ustanovený zástupce námitku, že se fotokopie listin čtené k důkazu neshodují s originály, neuplatnil, tudíž na řešení této otázky nemůže být napadené rozhodnutí založeno. Kromě toho lze odkázat na usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud v souladu se svou ustálenou praxí uvedl: „Je-li zpochybněna pravost soukromé y, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této y vyvozuje pro sebe příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v ě vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti y nese ten, kdo pravdivost y popírá“. Ve stejném rozhodnutí Nejvyšší soud k otázce hodnocení důkazů listin předložených v kopii přijal závěr, že neukládá soudu povinnost provádět důkazy pouze originály listin a ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější než jejich neověřené kopie a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií y, nelze takový postup (tj. provádění důkazu kopií y) prohlásit za odporující zákonu; v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií y soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení a násl. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. , a další judikatura tam uvedená).

Rozdíl mezi hodnocením originálu y vlastnoručně podepsané a kopií y je v tom, že je-li vlastnoručně podepsána, má se za to, že je pravá a správná (pravdivá); tvrdí-li účastník, že podpis není pravý, leží na něm ohledně tohoto tvrzení důkazní břemeno. Je-li pravost podpisu úspěšně popřena (tedy dokazováním vyvrácena), domněnka správnosti y se neuplatní; důkazní břemeno ohledně skutečností v ě uvedených pak leží na tom účastníkovi, který z nich dovozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Podpis na kopii y, okopírovaný spolu s dalším textem z originálu y, však stejné účinky jako vlastnoruční podpis na originálu y nemá; platí pro něj pravidla stejná jako pro kopie listin, včetně fotokopií, průpisů a průklepů, tak, jak jsou vyjádřena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. . Důkaz provedený úředně neověřenou a vlastnoručně nepodepsanou kopií (fotokopií, průpisem, průklepem) y soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení a násl. , pravidla pro hodnocení důkazu provedeného vlastnoručně podepsanou soukromou u se v tomto případě neuplatní.

Dále platí, že jakýmkoliv způsobem reprodukovaný podpis (s výjimkou případů, kde zákon stanoví něco jiného) není vlastnoručním podpisem, ale jen jeho kopií. Podepisuje-li někdo originál y, má vysokou míru kontroly nad jejím obsahem, a proto je možné v souladu s obecnou zkušeností předpokládat, že s obsahem y souhlasí a lze tedy stanovit domněnku správnosti y (jejího obsahu). Nicméně nad kopií y, která není vlastnoručně podepsána a podpis na ní je okopírovaný z jiné y, již vystavitel takovou kontrolu nemá; navíc různé technické prostředky umožňují okopírovat na u podpis i z jiného pramene (v dané věci to připustil i odvolací soud). Proto nelze okopírovanému podpisu přiznat stejné účinky, jako podpisu vlastnoručnímu. Tuto skutečnost ostatně respektuje i obvyklý právní a obchodní styk (např. v bankovní praxi, ale i jinde), ve kterém účastníci vlastnoručně podepisují jak originál, tak i stejnopis nebo kopii y, která se tak stává z hlediska dokazování plnohodnotnou soukromou u.

V situaci, kdy odvolací soud provedl (zopakoval) dokazování fotokopiemi listin, aniž žalovaný, resp. jeho ustanovený zástupce namítal, že se tyto fotokopie neshodují s originály, neshledává dovolací soud jeho postup v rozporu s výše citovanou judikaturou.

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud je odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 6. 2021

JUDr. Pavel Horňák předseda senátu