Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1183/2021

21 Cdo 1183/2021-76

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce B. J. narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Alešem Nytrou, advokátem se sídlem v Ostravě, Přívozská č. 703/10, proti žalované ISSA spol. s r. o., se sídlem v Ostravě, Sokola Tůmy č. 1099/1, IČO 15503518, za účasti Generali České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. října 2020 č. j. -48, t a k t o :

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.10.2020 č. j. -48 není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že „valorizaci“ náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu pracovního úrazu nelze provést podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Dovolací soud ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. , , účinném do 31.12.2006, podle níž je třeba (s ohledem na to, že k pracovnímu úrazu žalobce došlo v roce 1997) posoudit základ uplatněného nároku, již dříve ve své judikatuře dovodil, že jakýkoliv dílčí vztah vzniklý v příčinné souvislosti s výkonem práce, včetně všech práv (nároků) a povinností z něj vyplývajících, má pracovněprávní povahu a nelze jej posoudit podle jiného – než pracovněprávního – předpisu, protože ani ostatní pracovněprávní předpisy – vzhledem ke své kogentní povaze (srov. závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 2.7.1996 sp. zn. ) – použití jiného právního režimu v pracovněprávních vztazích neumožňují; v případě, že se zaměstnanec v občanském soudním řízení domáhá náhrady škody způsobené pracovním úrazem, a nepřichází-li v úvahu kromě zaměstnavatele jiný odpovědný subjekt z téže škodné události, tedy lze uplatněný nárok zaměstnance na náhradu škody posoudit jen podle příslušných ustanovení o odškodňování pracovních úrazů, neboť právní úprava pracovněprávních vztahů v době do 31.12.2006, jež byla obsažena především v , vycházela z úplné samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu (i ostatním odvětvím práva); právní předpisy z tohoto důvodu ani nevymezovaly vztah mezi a a neupravovaly ani možnost analogického používání v občanskoprávních vztazích či ve vztazích pracovněprávních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.9.2001 sp. zn. , uveřejněný pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.4.2010 sp. zn. ). Také následná právní úprava obsažená v zákoně č. , , účinném od 1.1.2007, obsahuje komplexní pracovněprávní úpravu náhrady škody, která má kogentní povahu (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., bod 203), a nelze se proto od ní odchýlit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2017 sp. zn. , uveřejněný pod č. 19 v časopise Soudní judikatura, ročník 2019).

Z uvedeného vyplývá, že v projednávané věci lze žalobcem uplatněný nárok na zvýšení („valorizaci“) náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu pracovního úrazu ze dne 18.2.1997, který je nepochybně nárokem pracovněprávním, posoudit jen podle příslušných ustanovení ( , ve znění pozdějších předpisů) o odškodňování pracovních úrazů (popřípadě podle dalších pracovněprávních předpisů – dovolatelem zmiňovaných nařízení vlády vydaných na základě zákonného zmocnění obsaženého v obou zákonících práce) a že analogické (ani subsidiární) použití ustanovení , , účinného od 1.1.2014, a z něj vycházející metodiky k určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, je vyloučeno (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019 sp. zn. ). Totožné stanovisko ostatně dovolací soud zaujal i ve vztahu k nárokům na náhradu za bolest a na náhradu za ztížení společenského uplatnění z titulu pracovního úrazu, na které též nelze namísto zvláštní právní úpravy obsažené v pracovněprávních předpisech použít právní úpravu obsaženou v občanskoprávních předpisech (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2017 sp. zn. , uveřejněný pod č. 19 v časopise Soudní judikatura, ročník 2019, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2019 sp. zn. citovaných rozhodnutích se dovolací soud též zabýval i (tehdy i nyní) namítaným porušením principu rovnosti před zákonem ( a d) a vysvětlil, proč k něčemu takovému nemůže docházet.

Namítá-li dále dovolatel, že soudy s ohledem na y ČR „neměly (valorizační) nařízení vlády coby podzákonné předpisy aplikovat“, potom přehlíží, že při zkoumání souladu podzákonného předpisu se zákonem lze posuzovat jen to, zda právní úprava obsažená v podzákonném předpise nepřesahuje limity zákonem stanovené. Z tohoto pohledu nelze konstatovat, že by úprava nařízení vlády vybočila z limitů zákonného předpisu (srov. , , ve znění účinném do 31.12.2006, , , ve znění účinném do 30.9.2020, nyní tohoto zákona). Pohybuje-li se tedy podzákonná úprava v rámci limitů stanovených zákonem, nemůže se jednat o rozpor mezi zákonem a podzákonným předpisem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.2.2001 sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2020 sp. zn. ).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 6. 2021

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu