Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1167/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Aleny Markové, zastoupené JUDr. Janem Luhanem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -233 ze dne 28. 1. 2015 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -179 ze dne 14. 3. 2013, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. -197 ze dne 21. 1. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na ochranu majetku a na soudní a jinou právní ochranu zaručených a a d (dále jen " ") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního sudu pro Prahu 6 sp. zn. Ústavní soud zjistil, že k žalobě sestry stěžovatelky PhDr. Drahomíry Kodetové (dále jen "žalobkyně") proti ě o vydědění, kterou rodiče stěžovatelky Ing. Václav Lafek a Drahomíra Lafková sepsali dne 31. 3. 2006 v Č. a kterou žalobkyni vydědili, Obvodní soud pro Prahu 6 poté, co jeho rozsudky dvakrát zrušil odvolací soud, rozsudkem č. j. -128 ze dne 28. 2. 2012, ve spojení s usnesením téhož soudu č. j. -145 ze dne 17. 9. 2012 určil, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli Ing. Václavu Lafkovi a zůstavitelce Drahomíře Lafkové a uložil žalované stěžovatelce a dalším žalovaným Evě Lafkové a Igoru Karpišovi zaplatit žalobkyni náklady soudního řízení ve výši 59.960,- Kč. K odvolání stěžovatelky a žalované Evy Lafkové Městský soud v Praze jeho v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil všem žalovaným zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 19.239,- Kč. Dovolání stěžovatelky a Evy Lafkové Nejvyšší soud jeho v záhlaví označeným usnesením odmítl a uložil stěžovatelce a Evě Lafkové společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.900,50 Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že při jednání před odvolacím soudem nechal předseda senátu přednést jen odvolání a vyjádření žalobkyně k němu a poté bez dalšího ukončil jednání, které celkově trvalo jen 12 minut, přičemž zcela absentovalo shrnutí podstatných skutečností ze strany soudu a právní zástupce stěžovatelky neměl možnost uplatnit další skutečnosti a důkazy. Ve svém rozhodnutí se pak tento soud dle stěžovatelky prakticky vůbec nevypořádal s odvolacími námitkami a odkazy na judikaturu a celé hodnocení věci je podle ní naprosto nedostatečné a nesplňuje náležitosti uvedené v ustanovení Tím podle stěžovatelky došlo k porušení jejího práva na soudní a jinou právní ochranu.

Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy všech stupňů nerespektovaly názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu

sp. zn.

ze dne 7. 11. 2012, kde Ústavní soud konstatoval, že u jednostranných právních úkonů (v tomto případě y o vydědění) je třeba respektovat na prvním místě projev vůle zůstavitele a poskytovat této vůli principiální ochranu. Pokud tedy soudy dle názoru stěžovatelky takto nepostupovaly, porušily její právo na spravedlivý proces a současně i právo na dědění majetku.

Konečně stěžovatelka též namítá, že dovolací soud a před tím také soudy nižších stupňů bagatelizovaly poukaz stěžovatelky na úpravu dědického práva v novém , tedy zákoně č. I když zůstavitelé zemřeli ještě před nabytím účinnosti tohoto zákona, domnívá se stěžovatelka, že i při výkladu starého je třeba přihlédnout k výkladu, který zohledňuje princip širší autonomie vůle zůstavitele.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace podústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

V projednávané věci Ústavní soud žádné porušení ústavních práv stěžovatelky nezjistil. Ze soudního spisu a z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly, v řízení bylo provedeno naprosto dostatečné dokazování a byl též dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí pak obecné soudy dostatečně a zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.

K námitce stěžovatelky stran nemožnosti jejího zástupce uplatnit před odvolacím soudem další skutečnosti a důkazy a stran délky trvání odvolacího jednání Ústavní soud uvádí, že právní zástupce stěžovatelky mohl tyto skutečnosti a důkazní návrhy přednést již v rámci přednesu odvolání, popř. je (i bez výslovného vyzvání) uplatnit v dalším průběhu tohoto jednání, když z protokolu o něm nevyplývá, že by tato možnost byla zástupci stěžovatelky odvolacím soudem jakkoli odňata. Jednání samotné pak podle náhledu Ústavního soudu nijak nevybočilo ze standardního ústavněprávního rámce a pokud jde o jeho délku, poznamenává Ústavní soud, že jen na samotné délce nezáleží.

Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 7. 11. 2012 je nepřípadný, když především již skutkový základ daného případu je poněkud jiný. V případu řešeném uvedeným nálezem totiž zůstavitel jevil o styk s vyděděnými zájem a ti mu jej odpírali, což neodpovídá skutkovým zjištěním učiněnými obecnými soudy v případě nyní posuzovaném.

Ústavní soud uzavírá, že žádný důvod pro svůj kasační zásah nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 27. května 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu