Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 18 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (23)5A1F111B0C4B77E4C125873100187C7C.html
HTML · 23.97 KB
No categories available
26 Cdo 188/2021
26 Cdo 188/2021-175
ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Vyšší odborné školy cestovního ruchu a mezinárodního obchodního styku, spol. s r.o., se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Letohradská 370/1, IČO: 62956191, zastoupené Mgr. Michalem Vaňhou, advokátem se sídlem v Praze 10, V olšinách 2300/75, proti žalované Základní škole Praha 7, Strossmayerovo náměstí 4, se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Strossmayerovo náměstí 990/4, IČO: 61389838, zastoupené Mgr. Josefem Fiřtem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, o neplatnost výpovědi z nájmu prostoru sloužícího podnikání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 6 C 26/2018 , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2020, č. j. 16 Co 22/2020 -130, takto:
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že je neplatná výpověď ze dne 27. dubna 2018, kterou jí dala žalovaná z nájmu
„prostor sloužících podnikání v budově Letohradská čp. 370, Praha 7“
(dále jen „Výpověď“ a „budova“).
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. září 2019, č. j. 6 C 26/2018 -102, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. května 2020, č. j. 16 Co 22/2020 -130, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a určil, že Výpověď je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně mimo jiných rovněž následující skutková zjištění. Žalovaná jako pronajímatelka a žalobkyně jako nájemkyně uzavřely dne 16. července 2014 smlouvu o nájmu tam specifikovaných prostor sloužících podnikání, jež se nachází v prvním, druhém a třetím nadzemním podlaží budovy, a to na dobu určitou do 31. července 2022 (dále jen „Nájemní smlouva“). Dopisem z 27. dubna 2018, který byl doručen žalobkyni dne 3. května 2018, žalovaná Nájemní smlouvu vypověděla s odůvodněním, že budovu bude třeba tam uvedeným způsobem přestavět a že v důsledku toho nebude možné užívat pronajaté prostory nacházející se v jejím třetím nadzemním podlaží. Žalobkyně vznesla dne 29. května 2018 proti Výpovědi písemné námitky, které však žalovaná v dopisu ze dne 12. června 2018 nepokládala za důvodné a Výpověď nevzala zpět. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který považoval Výpověď za platné právní jednání a zabýval se naplněností uplatněného výpovědního důvodu, dospěl odvolací soud na takto zjištěném skutkovém základě k závěru, že Výpověď je absolutně neplatná podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník “, resp. „o. z.“). Podle jeho názoru totiž musí výpověď z nájmu prostoru sloužícího podnikání, jenž byl sjednán na dobu určitou, obsahovat pod sankcí absolutní neplatnosti – vedle výpovědního důvodu – též poučení nájemce o právu podat proti ní námitky a navrhnout přezkoumání její oprávněnosti soudem (§ 2311 o. z. ve spojení s § 2286 odst. 2 o. z.); to platí i v situaci, kdy vypovídaná strana vskutku podala proti výpovědi námitky i žalobu na přezkum její oprávněnosti v zákonem stanovených lhůtách. Ve prospěch uvedeného názoru svědčí podle něj jak důvodová zpráva k § 2311 o. z., tak také okolnost, že předpokladem úspěšného podání žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi je předchozí (včasné) podání písemných námitek (§ 2314 o. z.), a konečně též důsledky, které výpověď má pro podnikatele – účastníka nájemního poměru. Vzhledem k tomu, že Výpověď uvedené náležitosti neobsahovala, změnil odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o.s.ř. o.s.ř. “), a odůvodnila konstatováním, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a sice otázky, zda výpověď pronajímatele z nájmu prostoru sloužícího podnikání, jenž byl sjednán na dobu určitou, musí obsahovat rovněž poučení stanovené v § 2286 odst. 2 o. z. Namítla, že uvedenou právní otázku posoudil odvolací soud nesprávně, neboť podle dikce ustanovení § 2311 o. z. se na skončení nájmu prostoru sloužícího podnikání použijí obdobně pouze ustanovení, která regulují nájem bytu na dobu určitou, a nikoli též ustanovení, která dopadají současně i na nájem bytu na dobu neurčitou, jakým je i ustanovení § 2286 odst. 2 o. z. (na podporu uvedené argumentace odkázala zejména na komentářovou literaturu k občanskému zákoníku , především pak na publikaci Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 –3014/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 513). Názor, že je neplatná výpověď z nájmu prostoru sloužícího podnikání, která neobsahuje poučení podle § 2286 odst. 2 o. z., nevyplývá ani z důvodové zprávy k ustanovení § 2311 o. z., jak mylně uvažoval odvolací soud. Pokud by se totiž neměl prostor sloužící podnikání ani v tomto směru posuzovat zásadně jinak než byt, jak proklamuje zmíněná důvodová zpráva, nemohla by být neplatná výpověď z nájmu dotčeného prostoru z důvodu, že neobsahovala poučení o nájemcovu právu vznést proti ní námitky, neboť podle ustálené judikatury dovolacího soudu (zde poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. března 2019, sp. zn. 26 Cdo 2199/2018 , a z 11. dubna 2019, sp. zn. 26 Cdo 1926/2018 ) není z tohoto důvodu neplatná ani výpověď z nájmu bytu. Dodala, že rozhodná právní úprava navíc vychází z předpokladu, že prostory, jež slouží podnikání, disponují právě podnikatelé, kteří vystupují v právních vztazích jako zkušené osoby – profesionálové, a proto je není třeba chránit stejně jako běžné fyzické osoby (k tomu odkázala na důvodovou zprávu k § 2307 o. z. a dále např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. září 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008 , a z 26. září 2018, sp. zn. 30 Cdo 692/2018 ). I se zřetelem k tomu není tedy důvod aplikovat ustanovení § 2286 odst. 2 o. z. na nájem prostor sloužících podnikání, neboť účelem citovaného ustanovení je – podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku – právě ochrana nájemcova postavení jako slabší strany; v takovém postavení se však podnikatel v dotčeném právním vztahu nenachází. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek tam uvedeným způsobem změnil nebo aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. o.s.ř. ) shledal, že dovolání žalované (dovolatelky) bylo podáno včas (k doplňku dovolání ze dne 1. března 2021 však nepřihlížel, jelikož byl podán až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání /viz § 241b odst. 3 větu první ve spojení s § 240 odst. 1 o.s.ř. /), subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř. o.s.ř. ) a je přípustné podle § 237 o.s.ř. o.s.ř. , neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky, zda výpověď pronajímatele z nájmu prostoru sloužícího podnikání, jenž byl sjednán na dobu určitou, musí obsahovat pod sankcí absolutní neplatnosti rovněž poučení nájemce podle § 2286 odst. 2 o. z.), která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 , § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k vymezení uplatněného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o.s.ř. o.s.ř. ) půjde tedy v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu prostoru sloužícího podnikání, jenž byl sjednán na dobu určitou, musí pod sankcí absolutní neplatnosti (§ 588 o. z.) obsahovat – vedle výpovědního důvodu – též poučení o nájemcovu právu podat proti výpovědi námitky a právu navrhnout přezkoumání její oprávněnosti soudem (§ 2311 o. z. ve spojení s § 2286 odst. 2 o. z.).
Skončení nájmu prostoru sloužícího podnikání ujednaného na dobu určitou je upraveno v ustanoveních § 2308 až § 2311 o. z. V ustanoveních § 2308 a § 2309 o. z. jsou vymezeny důvody pro výpověď takového nájemního poměru, a to jednak ze strany nájemce (§ 2308 o. z.) a jednak ze strany pronajímatele (§ 2309 o. z. ). Na rozdíl od předchozí úpravy nájmu nebytových prostor obsažené v zákoně č. 116/1990 Sb. , ve znění účinném do 31. prosince 2013, se vyžaduje, aby ve výpovědi z nájmu prostoru sloužícího podnikání ujednaného na dobu určitou byl uveden výpovědní důvod; výpověď, v níž není uveden její důvod, je neplatná (§ 2310 odst. 1 o. z.). Další náležitosti výpovědi však v ustanoveních § 2308 až 2311 o. z. výslovně upraveny nejsou (byť mohou vyplynout z požadavku na určitost právního jednání – viz § 553 o. z.); na rozdíl od nájmu bytu (viz § 2286 odst. 2 o. z.) se ani výslovně nepožaduje, aby pod sankcí (absolutní) neplatnosti výpověď pronajímatele obsahovala rovněž poučení o právu nájemce vznést proti ní námitky a navrhnout přezkoumání její oprávněnosti soudem. Takové další náležitosti nevyplývají ani z ustanovení § 2314 o. z., upravující v poměrech nájmu prostoru sloužícího podnikání právo nájemce na písemné námitky proti výpovědi a na podání žaloby na přezkoumání oprávněnosti výpovědi, obojí v tam uvedených lhůtách; přitom jde o ustanovení speciální pro postup v případě výpovědi z nájmu prostoru sloužícího podnikání. Už proto v těchto případech nelze aplikovat – prostřednictvím § 2311 o. z. – ustanovení § 2286 odst. 2 o. z. Navíc z dikce § 2311 o. z., jenž normuje, že ustanovení o skončení nájmu bytu na dobu určitou se použijí obdobně (i na skončení nájmu prostoru sloužícího podnikání sjednaného na dobu určitou), uvedený požadavek vyplynout nemůže především proto, že ustanovení § 2286 odst. 2 o. z. je použitelné na nájmy bytu na dobu určitou i neurčitou a nikoli jen na nájmy na dobu určitou, jak předpokládá § 2311 o. z. (k tomu srov. např. komentářovou literaturu, na níž odkázala dovolatelka v dovolání).
Byť vznesení písemných námitek proti výpovědi ve lhůtě podle § 2314 odst. 1 o. z. je hmotněprávní podmínkou pro podání žaloby na neoprávněnost výpovědi (§ 2314 odst. 2 o. z.) v dvouměsíční lhůtě upravené v ustanovení § 2314 odst. 3 o. z., nebude-li výpověď vzata zpět, má dovolací soud za to, že – zejména vzhledem k účelu a smyslu právní úpravy nájmu prostoru sloužícího podnikání a s tím souvisejícího postavení nájemce takového prostoru (viz posléze uvedený výklad) – absence poučení o právu vznést námitky proti výpovědi by mohla vést k závěru o její relativní neplatnosti; v žádném případě tedy nemůže jít o neplatnost absolutní. Nelze zde přehlížet, že v případě nájmu prostor sloužících podnikání se předpokládá, že s těmito prostory disponují právě podnikatelé (srov. opět Důvodovou zprávu, str. 874), tj. subjekty, které by měly být v právním styku oproti nájemcům bytů obecně zkušenější (profesionály) a kterým proto zákon nepřiznává zvýšenou ochranu vůči ostatním subjektům právních vztahů (k obsahově shodným závěrům stran postavení podnikatelů v soukromoprávních vztazích dospěl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 12. prosince 2018, sp. zn. 33 Cdo 5942/2017 ; srov. rovněž rozhodnutí, na která v uvedené souvislosti poukázala dovolatelka v dovolání).
Bez ohledu na to však v poměrech projednávané věci především nelze ztratit ze zřetele, že ačkoliv Výpověď poučení o právu vznést proti ní námitky neobsahovala, podle zjištěného skutkového stavu vznesla žalobkyně včas (§ 2314 odst. 1 a 2 o. z.), konkrétně dne 29. května 2018, proti ní písemné námitky, které žalovaná v dopisu ze dne 12. června 2018 (tedy v jednoměsíční lhůtě podle § 2314 odst. 3 o. z.) neakceptovala a Výpověď nevzala zpět, a proto žalobkyně podala včasnou (§ 2314 odst. 3 o. z.) žalobu u soudu. Dovozovat v této konkrétní situaci, kdy byla ve skutečnosti dodržena procedura normovaná ustanovením § 2314 o. z., neplatnost (natož absolutní) výpovědi pro absenci poučení o právu vznést proti ní písemné námitky, postrádá smysl, neboť soudům (v daném případě odvolacímu soudu) nic nebránilo v tom, aby se zabývaly naplněností uplatněného výpovědního důvodu.
Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že v této konkrétní situaci je Výpověď pro absenci uvedeného poučení neplatná, a to dokonce absolutně ve smyslu § 588 o. z., a z tohoto důvodu změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že určovací žalobě vyhověl, nelze jeho právní posouzení věci pokládat za správné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. proto použila dovolatelka opodstatněně.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. ). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř. o.s.ř. ) jej zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 věty před středníkem o.s.ř. o.s.ř. ) a podle § 243e odst. 2 věty první o.s.ř. o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř. o.s.ř. ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř. o.s.ř. ).
V dalším řízení se odvolací soud nejprve postará o to, aby byla opravena (postupem podle § 164 o.s.ř. o.s.ř. ) zjevná nesprávnost v záhlaví rozsudku soudu prvního stupně spočívající v nepřesném označení účastnic řízení, což se pak nutně musí projevit i v jeho novém rozhodnutí o věci. Současně neztratí ze zřetele, že byť žalobkyně v petitu žaloby navrhla, aby soud rozhodl o neplatnosti Výpovědi, je z jejího celkového obsahu zřejmé, že jde o žalobu podle § 2314 odst. 3 o. z., jíž se domáhá přezkumu oprávněnosti Výpovědi. Neoprávněná je totiž i výpověď, která je neplatná či zdánlivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. srpna 2018, sp. zn. 26 Cdo 5461/2017 ). V daném sporu je proto třeba formulovat výrok rozhodnutí o věci samé tak, aby vystihoval, že v řízení je rozhodováno právě o „oprávněnosti“ Výpovědi, a nikoli toliko o její (případné) neplatnosti, o níž – stejně jako soud prvního stupně – rozhodl (zřejmě omylem – viz odůvodnění napadeného rozsudku, odst. 9) odvolací soud. Na tom nic nemění ani nesprávné znění žalobního návrhu, neboť petitem žaloby není soud vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003 , uveřejněné pod č. 152/2003 časopisu Soudní judikatura).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 5. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu