Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1017/2020

23 Cdo 1017/2020-175

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně MOIRA CZ, a.s.,se sídlem v Praze 4, Antala Staška 114/20, PSČ 140 00, IČO 26479761, zastoupené JUDr. Zbyňkem Pražákem, advokátem, se sídlem v Krásné Lípě, Jugoslávská 112/23, PSČ 407 46, proti žalované SVEJKOVSKÝ & KABELKOVÁ - advokáti s.r.o., se sídlem v Praze 5, Smíchov, Holečkova 419/21, PSČ 150 00, IČO 26362066, zastoupené Mgr. Ondřejem Faistem, advokátem, se sídlem v Plzni, Kamenická 2378/1, PSČ 301 00, o zaplacení částky 317 286,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2019, č. j. -127, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. -76, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 317 286,75 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, č. j. -127, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení , (dále jen „ “), neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí.

Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud (jako soud dovolací podle ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka předestírá argumentaci, jejímž prostřednictvím zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že dovolatelkou v řízení vznesená námitka promlčení odporuje dobrým mravům. V této souvislosti poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. , ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , a ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. . Má za to, že odvolací soud se od citované judikatury dovolacího soudu odchýlil, neboť důvody pozdního podání žaloby vůči žalované je podle jejího názoru třeba spatřovat výlučně u žalobkyně. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud, stejně tak jako soud prvního stupně, ve svých úvahách vycházel z toho, že plnění, které obdržela od žalobkyně, představovalo bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, ačkoliv se podle názoru dovolatelky mělo jednat o majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu. Počátek běhu promlčecí doby pak odvolací soud nestanovil ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nýbrž až okamžikem, kdy žalovaná nerespektovala výzvu k vrácení přijatého plnění ze dne 23. 8. 2013. Tím se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. . Nesprávné právní hodnocení těchto otázek se následně promítlo do hodnocení námitky promlčení jako námitky rozporné s dobrými mravy.

Touto argumentací však dovolatelka přípustnost dovolání nezakládá.

Pojem „dobré mravy“ v intencích , (dále jen „obč. zák.“), Nejvyšší soud vyložil opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , či usnesení ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. ), v nichž dovodil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí vkaždém konkrétním případě na úvaze soudu.

Právní jednání (úkon) se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. již výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. ).

Co se týče uplatnitelnosti námitky promlčení, odkazuje Nejvyšší soud dále na závěry své ustálené judikatury, podle níž námitka promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, neboť institut promlčení je institutem zákonným, přispívajícím k jistotě právních vztahů a je tedy použitelný ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. V rozporu s dobrými mravy by bylo námitku promlčení možné shledat pouze v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. ). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. ).

Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak vychází ze závěru, že posouzení otázky, zda uplatněná námitka promlčení odporuje dobrým mravům, je především úkolem soudů nižších stupňů, jež disponují bezprostředním přístupem ke skutkovým okolnostem věci a mají prostor pro náležité uvážení všech takto relevantních okolností, přičemž jejich úvahy dovolací soud v zásadě koriguje toliko v případě, kdy je lze označit za zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. ).

Odvolací soud při svém posouzení zvážil konkrétní okolnosti řešené věci a zabýval se důvody, které ve svém důsledku vedly k tomu, že žalobkyně neuplatnila svůj nárok včas, tedy před uplynutím promlčecí doby. Zohlednil zde mj. povahu vztahu mezi účastníky, resp. mezi žalobkyní a společníkem žalované, i způsob, jakým společník žalované a současně zástupce žalobkyně informoval žalobkyni a jakým s ní jednal ohledně uplatněného nároku. Popsané okolnosti řešené věci ve svém důsledku vedly k tomu, že žalobkyně se dozvěděla až v průběhu dříve vedeného řízení o tom, kdo pro ni byl partnerem a je tedy pasivně legitimován v předmětném sporu. Odvolací soud se tedy zabýval důvody, pro které žalobkyně své právo neuplatnila včas, odůvodnil rovněž, proč by za nastalé situace byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby pro žalobkyni nepřiměřeně tvrdým postihem. Nejvyšší soud přitom neshledal úvahu odvolacího soudu, podloženou konkrétními skutkovými zjištěními – jež nepodléhají dovolacímu přezkumu, zjevně nepřiměřenou.

Přípustnost dovolání pak nezakládají ani námitky dovolatelky ohledně neprovedení navržených důkazů pro nadbytečnost, jakož i námitky o rozpornosti závěrů odvolacího soudu s provedenými důkazy. Dovolatelka uvedenými námitkami vytýká toliko možné vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné ( ), což ve zde projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o uvedených procesních pochybeních totiž nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v , přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. , či ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. ).

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s , věta druhá neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. 5. 2021

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu