Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 974/2021

20 Cdo 974/2021-177

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné ProCredia, a. s., se sídlem v Plzni, Papírnická 2809/10, identifikační číslo osoby 02712482, zastoupené JUDr. Karlem Vodičkou, LL.M., se sídlem v Plzni, Kyjevská 1228, proti povinným 1/ P. Z., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Danielou Vlčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 252, a 2/ I. Z., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem v Praze 4, Paprsková 333/16, pro 2 849 709,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. , o dovolání povinné 2/ proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2020, č. j. -125, takto: Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2020, č. j. -125, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 15. 11. 2019, č. j. -103, zamítl návrh povinných na zastavení exekuce ze dne 18. 4. 2019 (výrok I.), potvrdil příkaz k úhradě nákladů exekuce Mgr. Jiřího Proška, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, ze dne 1. 7. 2019, č. j. 134 EX 12419/17-553 (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (výrok III.). Soud prvního stupně posuzoval úvěr (o němž byl sepsán notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, jenž je exekučním titulem ve věci), poskytnutý oprávněnou povinným podle smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 1512110120 ze dne 30. 11. 2015 ve výši 2 900 000 Kč, podle , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dále též jen „ “, ač výše úvěru převyšuje limitní částku stanovenou v jeho (1 880 000 Kč), neboť oprávněná se ve smlouvě o úvěru výslovně zavázala k dodržování ustanovení , jež je třeba považovat za ujednání platné (ve prospěch spotřebitelů). Neposouzení úvěruschopnosti povinných před uzavřením smlouvy, resp. formální nedodržení postupu při ověřování schopnosti povinných úvěr splácet ( ), však podle okresního soudu v projednávané věci nemá za následek absolutní neplatnost smlouvy, neboť ze strany povinných došlo ke zjevnému zneužití práva nepožívajícímu právní ochrany, a to tím, že při uzavírání smlouvy nesdělili všechny nezbytné a rozhodující skutečnosti, a oprávněná tak neodhalila, že nebudou schopni úvěr splatit. Povinní postupovali v rozporu se zásadami , nejednali v právním styku poctivě a zastavení exekuce v této věci by bylo přepjatým formalismem, popírajícím základy občanského práva a spravedlivého procesu.

2. Krajský soud v záhlaví označeným usnesením (s odlišnou argumentací) potvrdil výrok I. usnesení Okresního soudu v Chomutově o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce. Uvedl, že účelem stanovení horní hranice úvěru v zákoně č. je vynětí finančních služeb určených fyzickým osobám (spotřebitelům), nevyžadujících zvláštní ochranu, neboť v případě čerpání úvěru v řádu jednotek milionů korun je důvodný předpoklad, že dlužník si své zájmy bude umět dostatečně hájit sám. Obsáhlá úvěrová smlouva mezi účastníky v této věci není šablonovitou smlouvou, ale byla sepsána podle potřeby dlužníků, účelu smlouvy i výše úvěru. V tomto smluvním vztahu je postavení smluvních stran vyvážené, rizika jsou odpovídající a nevzniká potřeba zvýšené ochrany dlužníka. Jsou využity i jiné mechanismy minimalizace rizika z nesplacení úvěru (než pouze prověření poměrů dlužníka), a to sepsání notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, zřízení zástavního práva na nemovitostech, pojištění zastavených nemovitostí apod. I tato specifika jsou dokladem důvodů zákonodárce k vyloučení úvěrů přesahujících částku 1 880 000 Kč z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru, tj. i z povinnosti posoudit předem schopnost spotřebitele splácet úvěr. Na tom nic nemění obecné ustanovení úvěrové smlouvy, že závazek založený touto smlouvou se řídí též Podle odvolacího soudu z takového odkazu vyplývá vůle stran vnímat úvěr jako spotřebitelský se specifiky danými jeho výší, tedy ve smyslu výjimky stanovené v Odvolací soud tedy uzavřel, že smlouva nijak věřitele nezavázala k postupu podle (k prověření schopnosti splácet úvěr). Nepostupovala-li tudíž oprávněná zcela podle , nemá to za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. A potud obstojí i notářský zápis ze dne 1. 9. 2016.

3. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná 2/ dovoláním. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to:

- zda má věřitel (s poukazem na , , dále též jen „o. z.“ a ) povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka u úvěru přesahujícího 1 880 000 Kč, sjednali-li si, že se úvěrová smlouva bude řídit ;

- zda se při posuzování (ne)přiměřenosti úrokového zatížení spotřebitelského úvěru vychází z celkové výše úroků, které má dlužník povinnost platit (zda není v rozporu s dobrými mravy úrok /RPSN/ 13,51 % ročně z částky 2 849 709,36 Kč od 1. 8. 2017 do zaplacení a úrok z prodlení 0,1 % denně z částky 2 849 709,36 Kč od 1. 8. 2017 do zaplacení).

4. Dovolatelka vytýká, že odvolací soud chybně vyložil vůli a faktické jednání smluvních stran, čímž brojí proti (právnímu) závěru soudu, že oprávněná v dané věci nebyla povinna posoudit úvěruschopnost povinných dle Namítá, že soud ujednání stran, že se úvěrová smlouva bude řídit , vyložil v rozporu s o. z. S odkazem na zásadu analogie ( o. z.) je třeba posuzovat schopnost žadatele splácet i při úvěrech vyšších. Protože oprávněná nedostatečně posoudila úvěruschopnost povinných, je úvěrová smlouva absolutně neplatná, stejně jako následný notářský zápis. Neplatnost úvěrové smlouvy i notářského zápisu lze dovodit i ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. ze dne 26. 2. 2019 (odst. 20), podle nichž nezkoumá-li poskytovatel úvěru s náležitou péčí úvěruschopnost spotřebitele, jedná v rozporu s dobrými mravy. Od jeho závěrů se odvolací soud odchýlil. Dovolatelka poukázala ve vztahu k neplatnosti úvěrových smluv a prověřování schopnosti splácet též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. . Odborná péče v posouzení úvěruschopnosti spočívá m. j. v tom, že věřitel se nemůže spokojit s požadovanými informacemi, jak jsou mu sděleny spotřebitelem, že musí vycházet z prokazatelných příjmů spotřebitele a z pravděpodobnosti jejich udržitelnosti po celou dobu trvání úvěru, a že zajištění spotřebitelského úvěru zřízením zástavního práva nemůže nahradit povinnost oprávněné posoudit schopnost splatit úvěr a ani nemůže být považováno za náhradní zdroj splacení úvěru. Dovolatelka dále vytkla neplatnost úvěrové smlouvy i notářského zápisu z důvodu nepřiměřeně vysokého úrokového zatížení. Poukázala na , o spotřebitelském úvěru, který „stanoví hranici dobrých mravů“ spotřebitelských úvěrů. Závěrem navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení.

5. Oprávněná v reakci na dovolání vyjádřila své přesvědčení, že neměla povinnost posuzovat úvěruschopnost povinných ve smyslu Uvedená povinnost časově předchází uzavření smlouvy a odkaz smlouvy na nemohl věřiteli takovou povinnost zpětně založit. Odkaz dovolatelky na o. z. není případný, neboť nejde o situaci, kdy nelze případ posoudit podle výslovné úpravy (zde konkrétně podle , stanovícího výluku v aplikaci ). Jiný výklad by byl v rozporu s textem I s principem legitimního očekávání oprávněné a principem právní jistoty. Stanoví-li zákonodárce pro určité kategorie úvěrů, že se na ně zákon o spotřebitelském úvěru nevztahuje, pak výklad vedoucí k opačnému závěru by vedl k rozporu s o. z. (zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu).

6. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 ), dále též „ “.

7. Dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva (existence povinnosti oprávněné ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 1512110120 ze dne 30. 11. 2015 posoudit úvěruschopnost povinných), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se výkladových pravidel právního jednání.

8. Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.

9. V projednávané věci oprávněná jako věřitelka a povinní jako dlužníci sjednali dne 30. 11. 2015 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 1512110120. V bodu 11.9 této smlouvy smluvní strany sjednaly, že závazek založený touto smlouvou se řídí ustanovením a násl. , jakož i celým uvedeným zákonem a dalšími právními předpisy České republiky, a dále

10. Podle se tento zákon nevztahuje na úvěr s celkovou výší nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 1 880 000 Kč.

11. Dovolatelka prosazuje, že oprávněná měla povinnost (pod sankcí neplatnosti smlouvy) před poskytnutím úvěru posoudit úvěruschopnost povinných, protože smluvní strany podřídily závazkový vztah Oponuje tak výkladu odvolacího soudu, podle nějž se naopak obecným odkazem úvěrové smlouvy na oprávněná k postupu ve smyslu nezavázala.

12. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, jde o skutkové zjištění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. ). O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav – tedy o právní posouzení – jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního jednání konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. ).

13. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 9. 2020, sen. zn. , vysvětlil, že vůle účastníků smlouvy je určující při jejím výkladu, nicméně nemůže způsobovat výklad smlouvy způsobem, který text smlouvy zřejmě (ani) neobsahuje. Interpretace obsahu právního úkonu soudem nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního jednání. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1999, pod číslem 30, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. ).

14. Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. , uveřejněném v časopise Právní rozhledy číslo 7, ročník 1999, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.

15. Nejvyšší soud dále opakovaně připomněl, že ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, zahrnuje požadavek, aby se výklad projevu vůle (tam, kde není výslovně projevena vůle jiná) řídil logikou věci; při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. , a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. ). Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní.

16. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

17. Podle § 556 o. z. platí, že co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odst. 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odst. 2).

18. Podle § 1812 odst. 1 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.

19. Není pochyb o tom, že „nový“ důsledně respektuje autonomii vůle smluvních stran, tedy vázanost tím, co si strany skutečně sjednaly, a že základním principem, na němž je vystavěna úprava závazkového práva, je princip autonomie vůle vyjádřený v článku 2 odstavci 3 d.

20. nezakazuje, aby si spotřebitel a věřitel sjednali, že se jím jejich závazkový vztah bude řídit (a že na sebe vezmou povinnosti z tohoto zákona vyplývající), i když celková výše odložené platby, půjčky, úvěru nebo jiné obdobné finanční služby přesáhne limit 1 880 000 Kč. Pak je třeba jejich dohodu respektovat.

21. Jestliže se smluvní strany v nyní projednávané věci výslovně dohodly v bodu 11.9 úvěrové smlouvy na postupu podle , nelze tomu v širších souvislostech daných zjištěnými okolnostmi rozumět jinak, než že podřídily svůj závazkový vztah regulaci, která by jinak vzhledem k celkové výši poskytovaného úvěru na jejich vztah nedopadala. Pro jiný závěr ve věci (např. že jde o odkaz nedopatřením opomenutý, příp. o vědomý odkaz na zákon, který se použít nemá) nic nesvědčí a neměl by ani přijatelné logické vysvětlení. Pokud tedy odvolací soud v projednávané věci přijal právní závěr, že oprávněná neměla povinnost podle , je jeho závěr nesprávný.

22. Odvolací soud se v dalším řízení bude zabývat otázkou (ne)splnění povinnosti oprávněné posoudit úvěruschopnost povinných před uzavřením smlouvy ve smyslu , potažmo povinnosti v daném okamžiku posoudit, zda je splacení dluhu reálné, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , bod 21). Dovolací soud - aniž by předjímal výsledky nového posouzení věci odvolacím soudem – vyjadřuje přesvědčení, že otázku náležité péče věřitele při zkoumání úvěruschopnosti je vždy třeba hodnotit v konkrétních souvislostech každého jednotlivého případu, např. požadavek na posouzení pravděpodobnosti udržitelnosti měsíčních příjmů majetných osob vyššího věku resp. osob disponujících množstvím zastavitelných věcí a požadujících dlouhodobý úvěr logicky má jen omezenou relevanci na rozdíl od jejího posouzení v případě, kdy o úvěr žádají nemajetné osoby mladších věkových skupin či dokonce osoby hlášené na adrese ohlašovny atp. Odvolací soud přihlédne též k chování smluvních stran před uzavřením smlouvy a ke zkušenostem spotřebitelů se sjednáváním půjček a úvěrů s bankovními i nebankovními subjekty a neopomene, že součástí úvěrové smlouvy v projednávané věci jsou též přílohy, z nichž vyplývá, jaké poměry u povinných existovaly v době sjednání úvěru (závazky u bank a nebankovních institucí, měsíční příjem).

23. V dalším řízení se odvolací soud bude zabývat též tvrzenou nepřiměřeností úrokového zatížení spotřebitelského úvěru. Je však třeba zdůraznit, že dovolatelkou namítaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , se pojí s úvěrovou smlouvou, jejíž RPSN byla 95,73 % (zatímco v nyní projednávané věci činí nepoměrně nižší sazbu 13,51 %). Pokud se týká úroku z prodlení 0,1 % denně, připomíná se, že Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. , poukázal na „představy zákonodárce o přijatelné výši plateb souvisejících s prodlením v případě spotřebitelských úvěrů“, vyjádřené v , o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (aplikovatelného i na dříve uzavřené úvěrové smlouvy za podmínek daných ustanovením ), v němž se výslovně zmiňuje totožná denní sazba.

24. Vzhledem k tomu, že odvolací soud při posouzení povinnosti oprávněné podle dospěl k odlišnému právnímu závěru, je jeho rozhodnutí nesprávné. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

25. Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu ( a ).

26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [viz ustanovení a násl. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. června 2021JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.předsedkyně senátu