Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1195/2021

28 Cdo 1195/2021-216

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: městská část Praha 11, IČ 00231126, se sídlem v Praze 4, Ocelíkova 672/1, proti žalovanému: Fotbalový klub Tělovýchovná jednota Háje-Jižní město, pobočný spolek,IČ 61383163, se sídlem v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 1297/9, zastoupený JUDr. Christianem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 2033/8, o 283 156 Kč s příslušenstvím,vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2020, č. j. -151, takto:

I. Dovolání seodmítá.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění ( ) :

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2020, č. j. -151, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 28. 5. 2020, č. j. -131, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 283 156 Kč se specifikovaným příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný v celém rozsahu dovolání. Zpochybňuje závěr, že pozemek parc. č. 3336/75 v k. ú. Chodov vlastněný žalobcem v rozhodném období (od ledna do června 2014) užíval (bez právního důvodu), aniž byl v dobré víře o tom, že je jeho nájemcem, a z něj rezultující konkluze, že je žalobci za dané období povinen vydat rovněž příjmy a užitky získané provozováním tohoto pozemku jako parkoviště ( a , , dále jen – „o. z.“), kladl otázku, zda je dobrá víra uživatele pozemku v existenci nájemního poměru vyloučena již jen doručením výpovědi z nájmu pozemku dané pronajímatelem. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. .

Žalobce navrhl, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Otázka, zda někdo jednal v dobré víře či nikoliv, není otázkou skutkovou, ale právním posouzením; soud zváží, zda zjištěné skutečnosti dobrou víru v dané věci objektivně vylučují anebo zda účastník řízení byl v dobré víře. Hodnocení důkazů pak směřuje ke zjištění skutkového stavu, tedy okolností, na které lze úsudek o existenci dobré víry vázat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. ). Posouzení otázky dobré víry uživatele o tom, že pozemek užíval po právu, je přitom věcí úvahy soudů v nalézacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. ). Při jejím řešení je třeba přihlížet ke všem okolnostem daného případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. ). Dobrou víru je pak vždy nutno hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska účastníka řízení (z hlediska jeho osobního přesvědčení); viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. . Zákon totiž neposkytuje ochranu nedbalému uživateli, který byl sice (snad, možná) subjektivně přesvědčen o tom, že mu vykonávané právo k pozemku svědčí, ovšem jeho omyl byl se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu neomluvitelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. ). O dobré víře lze tedy uvažovat tam, kde se subjekt mylně domnívá, že mu určité právo svědčí, a jde přitom o omyl omluvitelný, tedy takový, k němuž došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu konkrétního případu po každém požadovat. Je proto nezbytné vždy brát v úvahu, zda subjekt neměl, resp. nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že mu právo náleží. Dobrá víra přitom zaniká ve chvíli, kdy se subjekt od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu právo svědčí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. ). Uvedené úvahy pak mohou být předmětem dovolacího přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. ).

Jestliže tedy při posuzování dobré víry dovolatele o tom, že je nájemcem předmětného pozemku, zohlednil odvolací soud okolnosti, že dne 2. 5. 2012 byla dovolateli doručena výpověď pronajímatele z nájemního poměru k pozemku (založeného smlouvou ze dne 16. 10. 1995 na dobu neurčitou) s výpovědní lhůtou tří měsíců, smluvní strany se dne 19. 3. 2013 dohodly na vyklizení pozemku k 3. 4. 2013 (k čemuž ovšem nedošlo), dne 14. 6. 2013 se dovolatel seznámil s pronajímatelem u soudu uplatněnou žalobou o vyklizení pozemku (žalobě bylo vyhověno rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 23. 10. 2014) a dovolatelem vznesená žaloba o určení neplatnosti výpovědi z nájmu pozemku byla zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 6. 6. 2013, potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. 2. 2014, a dovodil z nich, že zjištěné skutečnosti (dovolací soud je při posouzení dovolatelem vymezené otázky vázán skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. , jakož i judikaturu v něm odkazovanou) v dané věci objektivně vylučují dobrou víru dovolatele v existenci nájemního poměru v rozhodném období (od ledna do června 2014), nejsou jeho závěry nikterak nepřiměřené. Je přitom zjevné, že se úvahy odvolacího soudu neodvíjely izolovaně od zjištění, že dovolateli byla pronajímatelem dne 2. 5. 2012 doručena výpověď z nájmu pozemku (jak je vytýkáno v dovolání), nýbrž se opírají i o další prokázané skutkové okolnosti. Při znalosti všech uvedených rozhodných skutečností by pak žádná osoba průměrného rozumu v dobré víře o trvání nájemního poměru – objektivně vzato – nadále setrvávat již nemohla (viz § 4 či § 7 o. z.). Úvahy odvolacího soudu o nedostatku dobré víry dovolatele jsou tedy plně souladné s výše citovanou judikatorní praxí. Vzhledem k individuálním skutkovým poměrům projednávané věci, v níž byly prokázány okolnosti jednoznačně vylučující dobrou víru dovolatele, se pak v přítomném sporu očividně neprosadí ani závěry podávající se z dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. či usnesení Ústavního soudu sp. zn. .

Zpochybňuje-li přitom dovolatel závěry odvolacího soudu o neexistenci své dobré víry v trvání nájemního vztahu k předmětnému pozemku prostřednictvím polemiky o tom, z jakých skutkových zjištění soud při svém posouzení vycházel, nese se jeho kritika v rovině skutkové, a nikoliv právní. Jakkoliv přitom vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti výše řečenými výtkami napadá skutková zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly ( ).

Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k tomuto výroku (jež v kontextu rozsahu dovolání patrně zmiňuje toliko jako výrok akcesorický) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. st.1písm.h/ ).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce představuje paušální náhrada za podání vyjádření k dovolání nezastoupeným účastníkem řízení ve výši 300 Kč ( , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 5. 2021

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu