Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1177/2021

23 Cdo 1177/2021-517

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně C + K REAL, s. r. o., se sídlem v Brně, Řečkovice, Novoměstská 1740/43, PSČ 621 00, IČO 25339176, zastoupené Mgr. Jiřím Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 617/10, PSČ 602 00, proti žalované HOCHTIEF CZ a. s. se sídlem v Praze 5, Plzeňská 16/3217, PSČ 150 00, IČO 46678468, zastoupené JUDr. Petrem Líbenkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dukelská 669/64, PSČ 370 01, o zaplacení 1 660 222 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020, č. j. -409, takto:

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. -361, zamítl žalobu o zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně rozhodoval v této věci již podruhé, poté, co jeho první rozsudek ze dne 27. 11. 2013, č. j. -118, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, č. j. -181. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.

Žalobkyně jako zhotovitel a žalovaná jako objednatel uzavřely dne 1. 8. 2006 smlouvu o dílo, jejímž předmětem plnění bylo zhotovení stavby „Rekonstrukce administrativní budovy OBÚ v Brně, Cejl 13“ spočívající v provedení kompletní dodávky a montáže veškerých stavebních prací v rozsahu stanoveném projektovou dokumentací a výkazem výměr. Cena za dílo byla stanovena dohodou na 9 249 491 Kč jako cena pevná a konečná a nejvýše přípustná. V článku 14 si strany sjednaly důvody a formu odstoupení od smlouvy. Žalobkyně se domáhala částky 1 660 222 Kč, kterou dokládala fakturami č. 60052 a č. 70010, přičemž přílohu faktur tvořil výčet prací dle části položkového rozpočtu vyhotovený žalobkyní, nikoli soupis skutečně provedených prací potvrzený zástupcem objednatele (žalované). Dopisem ze dne 9. 11. 2006 odstoupila žalovaná od předmětné smlouvy o dílo podle .1 z důvodu, že žalobkyně prováděla dílo v hrubém rozporu s projektovou dokumentací a smlouvou. Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu poučil žalobkyni podle a 3 a po doplnění skutkových tvrzení žalobkyní ustanovil soud znalecký ústav EQUITA Consulting s. r. o. znalcem a uložil mu podat znalecký posudek spočívající ve stanovení hodnoty všech v žalobě specifikovaných prací. Ustanovený znalec v posudku č. N13664/17 ze dne 1. 8. 2017, dospěl k závěru, že celková hodnota neuhrazených v žalobě specifikovaných prací, činí 2 386 201 Kč bez DPH. Soud prvního stupně následně na jednání dne 12. 3. 2019, jehož se právní zástupce žalobkyně nezúčastnil, konstatoval, že věc nelze posoudit na základě vypracovaného znaleckého posudku v souladu s obch. zák., a to s ohledem na to, že bezdůvodným obohacením na straně žalované není cena investic (v řešené věci provedených prací) vložených do cizí nemovitosti, ale rozdíl tržních cen nemovitosti před a po vložení investic.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že opět musí žalobkyni poučit podle a 3 o tom, že po splnění výzvy bude zadán nový znalecký posudek tak, aby bylo možné stanovit výši obohacení na straně žalované v souvislosti s rekonstrukcí předmětné nemovitosti. Jednání bylo odročeno na 9. 4. 2019. Vzhledem k nepřítomnosti zástupce žalobkyně na jednání mu soud zaslal protokol o tomto jednání, v němž bylo jasně uvedeno, že se jednání odročuje za účelem poučení žalobkyně podle a 3 Žalobkyně v podání ze dne 2. 4. 2019 reagovala tak, že podle jejího názoru již nelze posoudit stav staveniště, resp. stav budovy před započetím generální opravy, ani po ní, a proto má za to, že zadání nového znaleckého posudku je nehospodárné a zbytečné a navrhla soudu prvního stupně, aby postupoval dle , neboť stávající znalecký posudek lze považovat za dostačující a použitelný pro takový postup. Z jednání nařízeného na 9. 4. 2019 se zástupce žalobkyně omluvil s tím, že pokud se jednání bude konat jen za účelem poučení žalobkyně podle a 3 , považuje takové jednání za nehospodárné; souhlasil s jednáním v jeho nepřítomnosti a odkázal na svůj závěrečný návrh. Soud prvního stupně uzavřel, že k vzhledem k postoji zástupce žalobkyně nemohl žalobkyni poučit podle a 3 , a má proto za to, že žalobkyně ztratila dobrodiní poučení.

K žalobkyní navrhovanému postupu podle soud prvního stupně uzavřel, že v řešené věci nelze postupovat podle citovaného ustanovení, neboť to míří na situace, kdy je dán základ nároku a nelze dokazováním spolehlivě zjistit jeho výši. V řešené věci ovšem základ nároku dán není, neboť žalobkyně se domáhá zaplacení faktur za provedené práce s tvrzením, že smluvené dílo řádně prováděla, ačkoli v řízení bylo prokázáno platné odstoupení žalované od předmětné smlouvy o dílo z důvodu provádění díla v hrubém rozporu se smlouvou a projektovou dokumentací. Podle soudu bylo proto třeba postupovat podle obch. zák. Soud prvního stupně měl rovněž za to, že zhodnocení nemovitosti k okamžiku, kdy ke zhodnocení došlo, je možné zjistit, i když je v současné době nemovitost v jiné podobě než v době, kdy byly provedeny práce žalobkyní. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní; soud neměl dostatek tvrzení a důkazů pro zadání znaleckého posudku, kterým by bylo možné zjistit, zda a v jaké výši vzniklo žalované bezdůvodné obohacení v souvislosti s žalobkyní provedenými pracemi (při zohlednění jejich kvality), tj. rozdíl hodnoty rekonstruované nemovitosti před investicí a po ní. Soud proto žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. -409, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neboť podle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl dostatečná zjištění a na jejich základě učinil správný závěr o skutkovém stavu. Odvolací soud odkázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž obecná úprava následků odstoupení od smlouvy (§ 351 odst. 1 obch. zák.) je v případě smlouvy o dílo doplněna o pravidla vzájemného vypořádání účastníků smlouvy podle toho, zda má ke zhotovované věci vlastnické právo zhotovitel (§ 543 obch. zák.) nebo objednatel (§ 544 obch. zák.), a podle toho, zda k zániku závazku provést dílo došlo z důvodů, za které objednatel odpovídá. Odvolací soud poukázal na to, že v případě aplikace § 544 odst. 1 obch. zák., jako je tomu v projednávané věci, je nárokem zhotovitele, který vstupuje do vzájemného vypořádání podle § 351 odst. 2 obch. zák., nárok na uhrazení toho, o co se objednatel zhotovováním věci obohatil. Při určení výše obohacení je nutno vyjít ze zvýšení hodnoty věci ve vlastnictví objednatele, ke kterému došlo činností zhotovitele při provádění díla.

Odvolací soud uvedl, že poučení soudu prvního stupně bylo chybné potud, že soud poučil žalobkyni k doplnění přesné specifikace prací, které na stavbě provedla; takové poučení by bylo na místě v případě odstoupení od smlouvy zhotovitelem ve smyslu § 548 odst. 2 obch. zák. Následně vypracovaný znalecký posudek tak nemohl být podkladem pro rozhodnutí o výši bezdůvodného obohacení podle obch. zák. Následně soud prvního stupně jednání konané dne 12. 3. 2019 v nepřítomnosti zástupce žalobkyně odročil na 9. 4. 2019 za účelem opětovného poučení žalobkyně podle a 3 s tím, že po doplnění tvrzení bude zadán nový znalecký posudek k prokázání výše bezdůvodného obohacení. Žalobkyně se ovšem z jednání omluvila vedena svým názorem, že již není možné znalecky posoudit stav budovy před započetím rekonstrukce a po ní, a navrhla postup podle Odvolací soud tak přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobkyně věděla, že může být úspěšná jen v případě, že doplní svá tvrzení a navrhne důkazy k prokázání výše bezdůvodného obohacení, avšak ničeho v tomto směru neučinila. Ohledně návrhu žalobkyně na postup dle se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že postup podle citovaného ustanovení v řešení věci není možný.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle v nesprávném právním posouzení otázky určení výše bezdůvodného obohacení objednatele jako vlastníka budovy v případě odstoupení od smlouvy o dílo ze strany objednatele, jejímž předmětem měla být rekonstrukce předmětné budovy. Dovolatelka v tomto směru namítala, že soudy rozhodovaly de facto v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k určení výše bezdůvodného obohacení podle obch. zák., přičemž dovolatelka rovněž navrhla, aby dovolací soud zvážil posouzení této právní otázky odlišně od dosavadní judikatury. Následně dovolatelka argumentovala tím, že citovanou judikaturu nelze na projednávaný případ vztáhnout. Dovolatelka poukázala na specifičnost případu spočívající v tom, že v daném případě bylo potřeba budovu ve vetší míře zbourat a provést demoliční práce, které předmět smlouvy samy o sobě nezušlechťují, spíše jeho hodnotu snižují. Podle dovolatelky by měl dovolací soud doplnit stávající judikaturu o úpravu, jak postupovat, když prováděním vzájemně smluvených prací dojde k plánovanému dočasnému snížení hodnoty samotného předmětu smlouvy o dílo. V daném případě by se mělo dle dovolatelky určit bezdůvodné obohacení podle hodnoty vložených prostředků nebo umožnit soudům postup podle

Dovolatelka dále namítala nesprávný závěr soudů ohledně jejího návrhu postupu podle , a uvedla, že rozhodovací praxe dovolacího soudu svědčí o přiměřenosti použití navrhovaného postupu dle , neboť byl postaven najisto základ nároku a bylo pouze na místě zjistit co možná nejpřesnější výši nároku, přičemž nebylo možné stanovit zhodnocení věci rozdílem v hodnotě věcí před a po ukončení provedených bouracích prací.

Dovolatelka dále namítala nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku ohledně závěru o tom, že platnost odstoupení byla postavena najisto, který je podle jejího názoru nepřezkoumatelný. Podle dovolatelky se podobně nedostatečně odvolací soud vypořádal s ostatním odvolacími námitkami. Dovolatelka upozornila také na další procesní pochybení soudů, zejména absenci řádného poučení podle , přičemž uvedla, že ačkoli odvolací soud v odůvodnění rozsudku deklaroval, že nalézací soud žalobkyni řádně nepoučil, přesto rozsudek potvrdil jako věcně správný.

Dovolatelka namítala také to, že soudy nepřihlédly k tomu, že je nemajetná, a postupovaly mylně podle a namísto postupu podle Dovolatelka na základě uvedených námitek navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II ), dále jen „ “. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem ( ), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka u první otázky týkající se způsobu určování výše bezdůvodného obohacení řádně nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání, neboť uvedla k téže otázce více alternativních důvodů přípustnosti dovolání, které se ovšem vzájemně vylučují. Dovolatelka totiž jednak namítala, že odvolací soud posoudil řešenou věc v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou konkrétně poukázala, zároveň však navrhovala, aby řešená otázka byla nyní dovolacím soudem posouzena jinak, a následně uzavřela, že specifičnost situace vylučuje aplikaci citované judikatury na řešený případ. Takové vymezení přípustnosti dovolání se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. , ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. , odmítl, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016, sp. zn. ). Nad rámec výše uvedeného dovolací soud podotýká, že závěry soudů o tom, že při posouzení bezdůvodného obohacení objednatele podle obch. zák. je třeba vycházet ze zvýšení hodnoty věci ve vlastnictví objednatele (vlastního zhodnocení jeho majetku), ke kterému došlo činností zhotovitele při provádění díla, tj. v případě provádění díla na nemovitosti objednatele je třeba vycházet z rozdílu obecné ceny (tržní hodnoty) nemovitosti před počátkem jeho provádění a obecné ceny (tržní hodnoty) nemovitosti při ukončení prací (odstoupení od smlouvy), nikoliv z nákladů, které zhotovitel vynaložil, resp. které by bylo třeba obvykle vynaložit na získání stejného plnění, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. ), pro jejíž změnu dovolací soud neshledává žádný důvod.

Další námitka dovolatelky vztahující se k tomu, že soudy odmítly postupovat podle , jak navrhovala, rovněž nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatelka tuto námitku formulovala na základě vlastních tvrzení, které ovšem v řízení nebyly prokázány. Dovolací soud ve své judikatuře opakovaně vychází z toho, že zpochybnění právního hodnocení věci, které vychází z jiného skutkového stavu, než z toho, který byl zjištěn v předchozím řízení a který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, není způsobilým dovolacím důvodem. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolatelka jako důvod pro postup podle uvedla, že není možné stanovit zhodnocení budovy před a po ukončení prací, což je její tvrzení, které v řízení nebylo prokázáno. Soud prvního stupně naopak měl v úmyslu zjišťovat zhodnocení budovy a určit tak výši bezdůvodného obohacení objednatele, kvůli čemuž žalobkyni chtěl poučit k doplnění tvrzení a navržení důkazů podle a 3 , ovšem žalobkyně odmítla dostavit se na jednání odročené za účelem takového poučení právě s poukazem na to, že zhodnocení budovy nelze určit.

Ani dovolatelčina námitka, že soudy nepřihlédly k tomu, že je nemajetná a nepostupovaly při rozhodování o náhradě nákladů podle , nemůže založit přípustnost dovolání, neboť podle není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Jestliže dovolatelka namítala nedostatečné odůvodnění, nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu a nedostatečné se vypořádání se všemi odvolacími námitkami, Nejvyšší soud konstatuje, že se jedná se o námitky vad řízení, které nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť Nejvyšší soud přihlíží v souladu s k vadám řízení pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. K dovolatelčině námitce o absenci řádného poučení podle dovolací soud podotýká, že ačkoli odvolací soud konstatoval, že poučení soudu prvního stupně bylo nesprávné, neboť žalobkyně byla poučena k doplnění tvrzení a navržení důkazů k prokázání hodnoty provedených prací, nikoli k prokázání výše bezdůvodného obohacení žalované, zároveň je z rozsudků soudů obou stupňů zřejmé, že soud prvního stupně následně učinil potřebné kroky k řádnému poučení žalobkyně v tom smyslu, aby doplnila tvrzení a navrhla důkazy k prokázání výše bezdůvodného obohacení žalované. Žalobkyně se ovšem nedostavila na jednání odročené za účelem poučení podle a 3 s tím, že má za to, že nelze zjistit stav budovy před započetím prací a po nich. Dovolatelka tak namítá absenci řádného poučení podle , ačkoli sama toto poučení zmařila. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. , či usnesení ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. .

Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proto podle jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 5. 2021

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu