Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1430/2019

29 Cdo 1430/2019-776

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného D. L., jako obecným zmocněncem, bytem XY, proti žalovanému J. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Davidem Rašovským, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 135/68, PSČ 603 00,o zaplacení částky 104.207,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2018, č. j. -722, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

2. Soud prvního stupně – cituje ustanovení a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ) – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalovaný porušil svou povinnost, když jako jednatel společnosti XY (po změně obchodní firmy XY – dále jen „společnost“ nebo „dlužník“) nepodal na majetek společnosti insolvenční návrh, přestože nejpozději ke dni 18. června 2009 (fakticky již ke dni 30. května 2009) byla společnost v úpadku ve formě platební neschopnosti, když měla více věřitelů s pohledávkami více než 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž tyto závazky neplnila po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Žalovaný byl přitom jediným jednatelem a společníkem společnosti a sám při jednání potvrdil, že dlužník nehradil závazky pro nedostatek finančních prostředků. Povinnost podat insolvenční návrh měl žalovaný splnit bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl, nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, o úpadku dlužníka. Vzhledem k tomu, že žalovaný ukončil funkci jednatele společnosti dne 3. července 2009, bylo pro rozhodnutí dané věci určující, zda společnost byla v úpadku nejpozději 15 dní před tímto datem.

3. Z uvedených důvodů žalovaný podle soudu prvního stupně odpovídá žalobci za škodu způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh, která spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené žalobcem k uspokojení a částkou, kterou žalobce v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel.

4. Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu (první výrok) a změnil jej ve výroku o nákladech řízení účastníků tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 21.846,85 Kč (druhý výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

5. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných na základě provedeného dokazování soudem prvního stupně – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že společnost byla v rozhodném období (tj. již k 30. květnu 2009) v úpadku ve formě platební neschopnosti a žalovaný byl proto povinen jako její jednatel podat bez zbytečného odkladu poté, co se o uvedené skutečnosti dozvěděl, insolvenční návrh, což neučinil.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný „v celém rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá „protiústavnost právních závěrů a postupu odvolacího soudu“ a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout, maje napadené rozhodnutí za věcně správné.

8. Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (podle bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný ve znění účinném od 30. září 2017.

9. V rozsahu, v němž dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení státu a proti druhému a třetímu výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení účastníků, je Nejvyšší soud odmítl podle jako objektivně nepřípustné podle ustanovení

10. Ve zbývajícím rozsahu (ohledně prvního výroku napadeného rozhodnutí v části týkající se věci samé) pak Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v , odmítl podle a 2 Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu

11. Právní posouzení věci odvolacím soudem (co do vymezení předpokladů vzniku odpovědnosti dovolatele za škodu způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh) odpovídá závěrům, z nichž při výkladu ustanovení a ustáleně vychází rovněž judikatura Nejvyššího soudu a podle kterých platí, že:

[1] Přestože institut odpovědnosti dlužníka (resp. jeho statutárního orgánu či dalších osob stanovených zákonem) za škodu (či jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh doznal oproti předcházející úpravě v zákoně o konkursu a vyrovnání četných změn, na jeho občanskoprávní povaze ničeho nezměnil.

[2] Insolvenční poměry se od poměrů upravených zákonem o konkursu a vyrovnání liší (a možnost automatického převzetí závěrů plynoucích z rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vylučují) především tím, že ustanovení definuje předpoklad odpovědnosti za škodu (nebo jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh spočívající ve vzniku škody (nebo jiné újmy) tak, že škoda (nebo jiná újma) může spočívat pouze v rozdílu mezi výší pohledávky, kterou věřitel přihlásil u insolvenčního soudu a která byla v insolvenčním řízení zjištěna, a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení obdržel na uspokojení této pohledávky (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 11/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[3] Odpovědnost osob uvedených v za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit. Má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat insolvenční návrh. K tomu srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. , nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016, sp. zn. .

[4] Věřitele, který se podle ustanovení domáhá náhrady škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh, tíží (mimo jiné) povinnost tvrzení a důkazní povinnost o tom, že a) dlužník byl v úpadku, b) žalovaný porušil povinnost podat insolvenční návrh na majetek dlužníka bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku společnosti ( ) a c) věřiteli vznikla v souvislosti s tímto porušením právní povinnosti škoda. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. , uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2020, pod číslem 28.

12. Rovněž ve vztahu k námitce nedostatečného odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (jimž dovolatel vytýká, že se adekvátním způsobem nevypořádaly s námitkami, které v řízení uplatnil), jež otevírá otázku přezkoumatelnosti obou rozhodnutí, je rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.

13. K tomu lze dodat, že z ustanovení [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé ( ) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem ( )] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. ). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.

14. Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není.

15. Výhrady (podle kterých soudy nižších stupňů nezohlednily „zvláštnosti podnikání“ společnosti, nepřihlédly k jejím „obchodním případům“, v nichž společnost byla věřitelem a pominuly, že ani soudem ustanovený znalec nebyl schopen určit, kdy přibližně došlo k úpadku společnosti), jimiž dovolatel polemizuje se závěrem soudů obou stupňů, že společnost byla v úpadku již ke dni 30. května 2009 (nejpozději pak podle soudu prvního stupně ke dni 18. června 2009), nečiní dovolání přípustným již proto, že zcela ignorují skutkový stav věci, z něhož vyšly při rozhodování soudy obou stupňů. I při zkoumání přípustnosti dovolání přitom nelze pominout, že (kdyby dovolání bylo připuštěno) při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

16. V projednávané věci soudy na základě provedeného dokazování (navíc bez využití závěrů zpracovaného znaleckého posudku) shodně uzavřely, že společnost byla v rozhodné době v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť měla řadu věřitelů s pohledávkami více než 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž společnost tyto závazky neplnila po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Dovolatel tyto závěry nijak nezpochybňuje, ani netvrdí, že by společnost měla z „obchodních případů“ takové pohledávky, které by byla schopna využít na úhradu pohledávek všech věřitelů, vůči nimž měla pohledávky více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

17. Námitkou, že soudy nižších stupňů neprovedly (dovolatelem) navržené důkazy, dovolatel poukazuje na údajnou vadu řízení. S přihlédnutím k ustanovení , jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle ), a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle , a b) a , však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání ( ), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu

18. Vytýkanou vadou navíc řízení ani netrpí. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z ustanovení věty druhé , jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu.

19. Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení věty druhé (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

20. Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).

21. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) je současně zřejmé, že soud též řádně vysvětlil důvody, pro které další důkazy neprovedl. Z větší části ostatně ani nešlo o důkazy, jejichž provedení by navrhoval dovolatel.

22. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

23. Rovněž námitkami proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (srov. ); ani k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže. Budiž v této souvislosti pro úplnost dodáno, že vytýká-li dovolatel soudům nižších stupňů, že si neobstaraly „dostatečný podklad“ pro závěr o tom, že žalovaný věděl o situaci společnosti (jinak řečeno, že v rozhodné době věděl nebo při náležité pečlivosti měl vědět, že společnost je v úpadku), přehlíží, že již soud prvního stupně zdůraznil, že žalovaný jako jediný jednatel společnosti věděl o tom, že společnost řadě věřitelů nehradí jejich splatné pohledávky, jakož i o důvodech tohoto stavu, kterým byl nedostatek finančních prostředků.

24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši 300 Kč za vyjádření k dovolání ze dne 10. dubna 2019 (srov. a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 29. 4. 2021

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu