Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 3144/2020

27 Cdo 3144/2020-275

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Ivo Waldera v právní věci žalobkyně P. G., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Dagmarou Gločekovou, advokátkou, se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 883/53, PSČ 360 01, proti žalovanému M. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vítězslavem Macháčkem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Krále Jiřího 1178/20, PSČ 360 01, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2020, č. j. -241, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

[1] Žalobkyně (dále též „společnost“) se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Karlových Varech 29. 5. 2017 domáhá, aby soud uložil žalovanému (společníku společnosti) vyklidit rodinný dům č. p. XY, který je součástí pozemku parcelní číslo st. XY, zapsaného v katastrálním území XY, obci XY (dále jen „rodinný dům“), poté, kdy žalobkyně žalovanému – podle svých tvrzení – vypověděla nedatovanou „smlouvu o nájmu nebytových prostor“, kterou žalovanému (a druhé společnici společnosti) přenechala „na dobu neurčitou, a to od 1. 10. 2009,“ rodinný dům k dočasnému užívání „za účelem bydlení“ (dále jen „nedatovaná nájemní smlouva“).

[2] Rozsudkem ze dne 2. 10. 2017, č. j. -102, Okresní soud v Karlových Varech zamítl žalobu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

[3] K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č. j. -241, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (druhý výrok).

[4] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Předchozí rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2018, č. j. -165, ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4. 2018, č. j. -183, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, č. j. -211, a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.

[5] Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle a 2 , (dále jen „ “), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v a není přípustné ani podle

[6] V pořadí první (posuzováno podle obsahu) z dovolatelkou formulovaných otázek, prostřednictvím které napadá závěr odvolacího soudu o tom, že žalovanému svědčí platný právní titul k dočasnému užívání rodinného domu, přípustnost dovolání nezakládá. Je tomu tak proto, že názor odvolacího soudu, podle něhož je právní titul žalovaného k užívání rodinného domu „odvozen z dohodnutých a dlouhodobě respektovaných pravidel,“ je v souladu s (níže citovanou) ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

[7] Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se totiž podává, že:

1) Předmětem právního vztahu (ve smyslu , , dále jen „obč. zák.“) nájmu bytu upraveného v ustanoveních a násl. obč. zák. je byt jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 53/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

2) S tímto názorem koresponduje i vymezení pojmu „byt“, z něhož vyplývá, že vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost) je způsobilý k trvalému užívání a je určen k trvalému bydlení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. , ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 90/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. , ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. , nebo ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. ).

[8] Jestliže tedy v projednávané věcí dovolatelka přenechala žalovanému (a druhé společnici společnosti) k dočasnému užívání rodinný dům (jako celek) – což ostatně ani dovolatelka nijak nezpochybňuje – nelze již z tohoto důvodu hovořit o smlouvě o nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák., nýbrž o „obecném“ nájmu ve smyslu § 663 a násl. obč. zák. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. ), který bylo (na rozdíl od nájmu bytu) možné platně zřídit i uzavřením nájemní smlouvy v jiné než písemné formě – tedy i ústně nebo konkludentně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. ). A právě o tento případ jde – podle skutkových zjištění odvolacího soudu – i v poměrech projednávané věci. Proto je závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný byl oprávněn k nájmu rodinného domu, (ve výsledku) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

[9] K tomu se sluší dodat, že správností názoru odvolacího soudu o neplatnosti nedatované nájemní smlouvy se Nejvyšší soud nezabýval, neboť jej dovolatelka nenapadá, a tudíž jej dovolacímu přezkumu neotevírá; stejně je tomu též ohledně řešení otázky, zda nájemní vztah založený mezi společností a žalovaným byl dovolatelkou (platně) vypovězen.

[10] V zájmu předcházení dalších sporů Nejvyšší soud podotýká, že nájemní vztah žalovaného k rodinnému domu se s účinností od 1. 1. 2014 řídí úpravou nájmu bytu a nájmu domu dle a násl. , (dále jen „o. z.“); k tomu srov. o. z.

[11] Přípustnost dovolání nezakládá ani v pořadí druhá (posuzováno podle obsahu) z dovolatelkou formulovaných námitek, jejímž prostřednictvím napadá „nesprávné hodnocení důkazů“, a to zejména ve vazbě na závěr odvolacího soudu o tom, že dovolatelka byla založena za účelem zajišťování bytových potřeb žalovaného (a druhé společnice), nikoli za účelem provozování podnikatelské činnosti. Namítá-li totiž dovolatelka, že „napadené rozhodnutí (…) obsahuje mnoho nejasností a nesrovnalostí,“ a označuje-li proto hodnocení důkazů za „neobjektivní a účelové“ (to vše aniž by v této souvislosti – posuzováno podle obsahu – otevírala jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva), jde ve skutečnosti jen o polemiku s hodnocením důkazů.

[12] Přitom platí, že hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

[13] Dovolání nečiní přípustným konečně ani v pořadí třetí (posuzováno podle obsahu) z dovolatelkou formulovaných otázek, prostřednictvím které dovolatelka vyjadřuje nesouhlas s tím, že by bylo uplatnění nároku na vyklizení nemovitosti nepřiměřené nebo šikanózní. Dovolatelka totiž přehlíží, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na posouzení dvou právních otázek, které vedou (každé samo o sobě) k zamítnutí žaloby – a to jednak otázky existence právního titulu žalovaného k dočasnému užívání rodinného domu (která byla posouzena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu – viz odst. [8] tohoto usnesení) a jednak otázky nepřiměřeného, resp. šikanózního uplatnění nároku na vyklizení rodinného domu.

[14] Přitom platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení (viz za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. , či ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. ). Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovanému svědčí platný právní titul k dočasnému užívání rodinného domu, je (jak již bylo řečeno) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nemůže být dovolání přípustné ani pro řešení třetí z dovolatelkou formulovaných námitek.

[15] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o větu první, a , neboť bylo dovolání žalobkyně odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

[16] Ty sestávají z odměny zástupce žalovaného za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 24. 11. 2020) podle , bodu 4, a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 1.500 Kč a z náhrady hotových výdajů podle advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 378 Kč podle tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem 2.178 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 18. 5. 2021

JUDr. Filip Cileček předseda senátu