Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1203/2021

32 Cdo 1203/2021-161

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně UNIDEBT Czech, SE, se sídlem v Praze 7, Dělnická 213/12, identifikační číslo osoby 24797880, zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalovanému O. Č., nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Kamilou Vágnerovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, o zaplacení částky 1 161 421,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2021, č. j. -140, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 6. 10. 2020, č. j. -117, kterým Okresní soud v Litoměřicích zamítl žalobu o zaplacení částky 1 161 421,57 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení (výrok I), a dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Výslovně proti celému výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, „zda je pro odvolací řízení nepřípustnou novotou ve smyslu ustanovení skutečnost, která nebyla výslovně tvrzena, ale vyšla v řízení před soudem prvního stupně při dokazování najevo“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. (který je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhla zrušení napadeného rozsudku, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobkyně ve své argumentaci u shora předestřené otázky procesního práva vychází z předpokladu, že skutečnost, že ve smlouvě uzavřené mezi ní a žalovaným (v čl. 7. 4. obchodních podmínek, které byly součástí smlouvy) si účastníci sjednali promlčecí lhůtu v délce 10 let, vyšla v průběhu řízení před soudem prvního stupně najevo. Ze zjištění odvolacího soudu ovšem takový závěr neplyne, neboť odvolací soud naopak zdůraznil a podrobně odůvodnil, že tato skutečnost v řízení před soudem prvního stupně najevo nevyšla. Na řešení takto žalobkyní formulované otázky, jež vychází z jejích vlastních zjištění odlišných od zjištění odvolacího soudu, proto napadené rozhodnutí nezáviselo (záviset nemohlo), takovou otázku odvolací soud neřešil. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových zjištění, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. , popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. ). Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

Pro úplnost dovolací soud uvádí, že zjištění odvolacího soudu, že v řízení před soudem prvního stupně tato skutečnost nevyšla najevo, odpovídají obsahu spisu. Jak již uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, žalobkyně uplatnila v řízení před soudem prvního stupně jako obranu proti námitce promlčení vznesené žalovaným pouze skutečnost, že před uplynutím promlčecí lhůty byla zahájena jiná řízení, která zastavila její běh, a o tom, že byla mezi účastníky sjednána promlčecí lhůta odlišně od ustanovení zákona, po celou dobu řízení před soudem prvního stupně ničeho netvrdila, a tato skutečnost nevyšla najevo ani z dokazování provedeného soudem prvního stupně. Soud prvního stupně k důkazu sdělil pouze podstatný obsah (zejména čl. 5 a 10) předmětných obchodních podmínek čítajících 11 stran textu, na které žalobkyně odkazovala v žalobě výlučně ve vztahu k jednotlivým nárokům (uvedla konkrétní články obchodních podmínek tyto nároky upravující). Soud prvního stupně tak neměl žádný důvod předpokládat, že existuje jiná než zákonná promlčecí lhůta (že byla sjednána v jiném článku rozsáhlých obchodních podmínek), a z dokazování provedeného sdělením podstatného obsahu obchodních podmínek takové zjištění proto neučinil.

Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém výroku I, tedy i v té jeho části, kterou bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalobkyně odmítl podle jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 5. 2021

Mgr. Jiří Němec předseda senátu