Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 699/2021

28 Cdo 699/2021-845

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Polanecké kreditní a finanční s.r.o.,IČ 294 41 951, se sídlem v Ostravě – Polance nad Odrou, Oblouková 206/4, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 3170/2, proti žalovanému městu Kutné Hoře, IČ 002 36 195,se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 552/1, zastoupenému Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, náměstí Jana Žižky z Trocnova 2/2, o 68.910 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2020, č. j. -818, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, č. j. -299, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. 6. 2015, č. j. -309, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 371.397 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.); doplňujícím usnesením pak nepřiznal náhradu nákladů řízení státu. Nevyhověl tak žalobkyni požadující vydání bezdůvodného obohacení, jehož se žalovanému mělo dostat bezesmluvním užíváním pozemků v jejím vlastnictví (resp. její právní předchůdkyně) skrze pozemní komunikace, související plochy a veřejnou zeleň. Vyšed z posudku ustanoveného znalce Ing. Oty Meissnera, zjistil okresní soud rozsah skutečného užívání pozemků žalovaným, jakož i výši v místě a čase obvyklého nájemného (48 Kč/m

2

/rok). Byť žádání žalobkyně právně kvalifikoval jako nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), nepřiznal jí právo na jeho vydání, přičemž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , a označil za nelogické, aby samosprávný subjekt platil individuálnímu vlastníku za užívání jeho nemovitostí, jež jsou jako veřejný statek využívány neurčitým okruhem osob. Vedle řečeného shledal počínání žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně (spekulativní koupi předmětných pozemků vedoucí k nabytí toliko holého vlastnictví s úmyslem domáhat se právě bezdůvodného obohacení na žalovaném), rozporné s dobrými mravy ( obč. zák.), a tudíž nehodné právní ochrany.

K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 20. 4. 2016, č. j. -417, změnil tak, že žalovaného povinoval k úhradě 68.910 Kč se specifikovaným příslušenstvím, jinak je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.), jakož i o náhradě nákladů státu (výrok III.). Odvolací soud připomněl ustálený náhled prolínající se judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, podle něhož je obec pasivně věcně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání pozemků třetí osoby jejími občany coby veřejné prostranství. Nález Ústavního soudu, o nějž své rozhodnutí opřel soud okresní, nazval ojedinělým. Nachází-li se v nyní posuzované při na pozemcích žalobkyně pozemní komunikace, chodníky, parkoviště, veřejná zeleň apod., jež jsou využívány širokou veřejností, je to právě žalovaný, kdo je povinen vydat náhradu za takové užívání cizí věci. Při určování výše popsaným způsobem vznikajícího prospěchu žalovaného vyšel krajský soud ze znaleckého posudku. Jelikož cena jím vypočtená převyšovala maximální cenu nájemného za užívání pozemků nesloužících k podnikání v daném místě a rozhodné době podle výměru Ministerstva financí č. 01/2008, stanovil hodnotu bezdůvodného obohacení sumou 20 Kč/m2/rok. Opodstatněným neshledal argument žalovaného označující výkon práva žalobkyně za rozporný s dobrými mravy. Z tvrzení žalovaného měl za to, že dopustila-li se žalobkyně v tomto směru problematického jednání, stalo se tak ve vztahu ke třetím osobám, nikoliv k žalovanému, pročež jako irelevantní odmítl jím navrhované důkazy, přičemž dodal, že podnikatelskou činnost žalobkyně vedenou ekonomickými cíli nelze samu o sobě považovat za nemravnou. S ohledem na vylíčené žalobě v části vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), podle poměru úspěchu účastníků ve věci.

Proti výše zmíněnému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení; dovolací soud rozsudkem ze dne 16. 7. 2018, č. j. -473, dovolání žalobkyně odmítl, zatímco o dovolání žalovaného rozhodl tak, že zrušil rozsudek odvolacího soudu v té části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 68.910 Kč s příslušenstvím, a věc krajskému soudu v naznačeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud v odůvodnění rozsudku poukázal na nedostatečnost postupu krajského soudu při posuzování námitky rozporu požadavku na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy.

Navazujíc na rozsudek dovolacího soudu Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 2018, č. j. -491, rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo rozhodováno o požadavku žalobkyně na zaplacení částky 68.910 Kč s příslušenstvím a o nákladech řízení, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení s tím, že zmíněnému soudu uložil prověřit, zda lze z konkrétních okolností jednání právní předchůdkyně žalobkyně usuzovat na nemravnost předmětného požadavku na vydání bezdůvodného obohacení.

Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, č. j. -758, žalobu opětovně zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky II. a III.). Doplniv dokazování, dospěl k závěru, že jednání žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., a proto nelze vlastníku přiznat jinak oprávněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání jeho nemovitostí. Dle soudu je nutné na ekonomickou činnost právní předchůdkyně žalobkyně nahlížet v širších souvislostech, jež nasvědčují spekulativnímu úmyslu. Právní předchůdkyně žalobkyně nabyla v dražbě pozemky, s jejichž povahou jakožto veřejného prostranství byla obeznámena, avšak téměř obratem požadovala po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení za 12 měsíců užívání pozemků ve výši převyšující jejich dražební cenu. Nabízenou dohodu ze strany žalovaného poté v podstatě negovala, neb nepřistoupila na odkup za dvojnásobek dražební ceny a požadovala částku více než šestinásobnou (pro město nepřijatelnou), nepřivolila ani kompromisnímu návrhu či směně pozemků za jiné nemovitosti ve vlastnictví žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně poukazovala na svůj podnikatelský záměr s pozemky, ten se však nikterak nesnažila realizovat. Celou situaci dle soudu dovršuje skutečnost, že obdobné (spekulativní) jednání vykonávají osoby personálně propojené s právní předchůdkyní žalobkyně.

K odvolání žalobkyně přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 18. 11. 2020, č. j. -818, potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud aproboval závěr soudu prvního stupně o nemravnosti jednání právní předchůdkyně žalobkyně, ztotožnil se s právním hodnocením věci daným soudem a v podrobnostech odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze brojí žalobkyně dovoláním, z jehož obsahu plyne, že přípustnost ve smyslu spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky aplikace obč. zák., neb považuje úvahy soudů nižších stupňů za zjevně nepřiměřené, což ospravedlňuje jejich přezkum Nejvyšším soudem. Dovolatelka napadá též závěr o účelně vynaložených nákladech žalovaného na právní zastoupení a upozorňuje na judikaturu dovolacího i Ústavního soudu vztahující se k zastoupení statutárního města advokátem. Dále rozporuje závěr o přenosu odpovědnosti za protiprávní jednání své právní předchůdkyně, k němuž soudy dospěly. Navrhuje proto zrušení rozsudků krajského i okresního soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž reagoval na předestřenou argumentaci a navrhl odmítnutí, eventuálně zamítnutí předmětného mimořádného opravného prostředku.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně však přípustné není.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že hodnocení jednání účastníka řízení z hlediska kategorie dobrých mravů přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěrů o použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech, lze-li úvahy vyslovené v přezkoumávaných rozhodnutích označit za zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. , ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. , ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. , a ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. ). Žalobkyně sice v dovolání vyjádřila přesvědčení, že právě k této zjevné nepřiměřenosti v úvahách soudů nižších stupňů došlo, nelze jí však dát za pravdu. Soud prvního stupně i odvolací soud provedly podrobné dokazování a poté pečlivě zvažovaly zjištěné skutečnosti ve vztahu k tvrzené nemravnosti, neb, jak samy naznaly, jednotlivé okolnosti nelze vykládat izolovaně a právě z celkového obrazu jednání žalobkyně (respektive její právní předchůdkyně) je patrný rozpor s dobrými mravy. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jasně plynou důvody pro zamítnutí žaloby a dovolatelka nepřichází s žádnou argumentací, v jejímž světle by se závěr odvolacího soudu o rozporu s dobrými mravy jevil zjevně neadekvátní. Žalobkyně zpochybňuje skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů (například zájem žalovaného o vydražení pozemků, personální propojenost právní předchůdkyně žalobkyně a osob s obdobnými spekulativními praktikami, záměr právní předchůdkyně žalobkyně pozemky podnikatelsky využít a další), přičemž dovolací soud skutkový stav věci zjištěný v nalézacím řízení ani samotné hodnocení důkazů revidovat nesmí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. , ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. , a ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. ).

Co do námitky oponující přičítání jednání právní předchůdkyně žalobkyni je vhodné poznamenat, že odvolací soud přiléhavě poukázal na zásadu, dle které nikdo nemůže převést více práv, než sám má, a pravidlo, že postoupení pohledávky nemůže vést ke zhoršení dlužníkova právního postavení. Také dle § 529 odst. 1 obč. zák. dlužníkovi zůstávají i po postoupení pohledávky zachovány všechny námitky, jež mohl uplatnit v době postoupení; mezi tyto námitky je nutné zahrnout i námitku rozporu výkonu práva s dobrými mravy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 31. 01. 2018, sp. zn. ).

Též odkaz dovolatelky na usnesení dovolacího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. , a další rozhodnutí hovořící o vzniku bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu při obecném užívání pozemků náležejících třetí osobě je nepříhodný, neboť existence bezdůvodného obohacení na straně žalovaného nebyla soudy zpochybněna. Projednávaná žaloba nebyla zamítnuta proto, že by soudy snad nedovodily vznik bezdůvodného obohacení na straně obce, nýbrž proto, že byl výkon práva žalobkyně na vydání obohacení shledán rozporným s dobrými mravy.

Namítá-li dále žalobkyně, že přiznaná náhrada nákladů žalovanému je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, je nutno zdůraznit, že dovolání proti částem rozhodnutí týkajícím se nákladů řízení je bez dalšího objektivně nepřípustné [viz ].

Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka svou argumentací nepoukázala na otázku, pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu , a proto je Nejvyšší soud podle odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo. Soud přistoupil k přiznání náhrady nákladů žalovanému, neboť v dané kauze spatřuje složitost ospravedlňující rozhodnutí žalovaného nechat se v řízení zastoupit advokátem. Žalovaný (město Kutná Hora) není statutárním městem ani městem natolik personálně a materiálně vybaveným, aby bylo možno náklady na jeho zastoupení ve složitém právním sporu, jejž řešily soudy nižších stupňů opakovaně po zrušení jejich rozhodnutí dovolacím soudem, považovat za neúčelně vynaložené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. ). Dlužno dodat, že městu Kutné Hoře byla Nejvyšším soudem i v jiných řízeních náhrada nákladů na zastoupení advokátem též přiznána (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. , a ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ). Dovolací soud náklady stanovil na základě , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle a bodu 5 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.860 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.033,60 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 5. 2021

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu