Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 1860/2020

24 Cdo 1860/2020-156

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ch. R., narozené dne XY, bytem vXY, zastoupené JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská č. 849/15, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o zaplacení částky 2 023 086,09 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2020, č. j. -110, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 2. 2020, č. j. -110, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 2019, č. j. -70, v odstavci I. výroku, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 023 086,09 Kč (výrok I.), změnil jej v odstavci II. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a sice tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 234 474 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Ztotožnil se s okresním soudem v závěru, že „žalovaná se ocitla v prodlení s plněním povinnosti vydat žalobkyni předmět dědictví, a proto je povinna zaplatit žalobkyni úroky z prodlení za dobu od 12. 8. 2015 do 8. 6. 2018 v sazbě 8,05 % ročně z částky 8 897 186,25 Kč, které se rovnají částce 2 023 086,09 Kč.“ Splatnost pohledávky na vydání majetku z dědictví odvíjel od doručení výzvy žalobkyně, resp. uplynutí posledního dne k plnění v ní stanovené, tj. dne 11. 8. 2015, a nárok na úrok z prodlení ve výši zákonné sazby podřadil pod ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), v čemž právní posouzení soudu prvního stupně [ , (dále jen „o. z.“)] korigoval. Odvolací námitky odmítl jako neopodstatněné s tím, že se s nimi náležitě vypořádal již soud prvního stupně, s jehož úvahami souhlasil, „včetně přiléhavého odkazu na rozhodnutí NS ČR ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. “, jehož závěry „týkající se prodlení státu jsou obecné povahy, použitelné v nyní projednávané věci.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení , (dále jen „ “). Nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil její prodlení s vydáním majetku, který nabyla jako tzv. odúmrť (dále již jen „odúmrť“), žalobkyni jako oprávněné dědičce, a že soud neodepřel ochranu výkonu práva na úrok z prodlení za použití korektivu dobrých mravů. Pokládá následující právní otázky: 1. „Může se stát (jenž je ve stejném postavení jako nepravý dědic) dostat do prodlení s vydáním dědictví oprávněnému dědici, jehož dědickým titulem je holografní závěť již v době před podáním žaloby na vydání oprávněnému dědici, když tento prokázal, že mu svědčí dědické právo až v řízení o vydání dědictví oprávněnému dědici, ve kterém bylo vlastně nově rozhodnuto o dědickém právu?“; 2. „Může zapříčinit postup podle věty první ustanovení , prodlení státu s vydáním dědictví [se spornými nároky třetích osob k majetku, který stát nabyl způsoby uvedenými v ustanovení tohoto zákona, odkáže příslušná organizační složka ( ) tyto osoby na soud], jenž byl ze strany státu použit vůči oprávněnému dědici, který prokazoval své dědické právo holografní závětí v dodatečném řízení o dědictví, bez toho, že by v tomto řízení prokázal její pravost?“; 3. „Je v rozporu s dobrými mravy uplatnění práva na zaplacení úroku z prodlení z včas nevydaného dědictví, za dobu předcházející řízení o vydání dědictví oprávněnému, jakož i za dobu běžící do pravomocného rozhodnutí takového řízení, když oprávněný dědic (z titulu holografní závěti) prokázal autenticitu závěti právě až v tomto řízení?“; 4. „Může se dostat do prodlení s vydáním dědictví oprávněnému dědici stát, který v rámci tzv. odúmrti nabyl práva na plnění (pohledávky vůči bance), když v době výzvy k vydání dědictví jednak nevěděl bez pochybností, že právě oprávněnému dědici svědčí právo na vydání dědictví (plnění), neboť tento prokazoval své dědické právo holografní závětí, a dále, když předmět plnění (finanční prostředky) v té době nedržel, takže je nemohl ani vydat, pouze v té době disponoval právy na plnění vůči třetí osobě, a konečně ani nevěděl, v jaké částce má plnit?“ Přípustnost dovolání odvíjí od toho, že tyto právní otázky nebyly doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení a dále se domáhala odkladu vykonatelnosti tohoto rozsudku.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť otázka 1. „obsahuje nesprávný předpoklad, že rozsudkem o povinnosti vydat dědictví se nově rozhoduje o dědickém právu“ a otázka 2. vychází z nepravdivého „tvrzení, že oprávněný dědic prokazoval své dědické právo holografní závěti v dodatečném řízení o dědictví …, neboť (v tomto řízení) soud rozhoduje jen o otázce, zda existuje neprojednané dědictví nebo ne, nerozhoduje znovu o tom, kdo je dědicem zůstavitele.“ Otázky 3. a 4. nejsou otázkami dosud v rozhodování dovolacího soudu nevyřešenými. Odvolací soud je vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 2002). Dodala, že žalovaná pohledávku na vydání dědictví „mohla splnit řádně a včas, pokud by žalobkyni převedla práva k účtům zůstavitele“. Navrhla, aby dovolání žalované bylo odmítnuto.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že nejde o právní otázky, které doposud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Odvolací soud vyřešil právní otázku splatnosti pohledávky na vydání majetku z dědictví oprávněnému (pravému) dědici a tedy prodlení žalované s jejím vydáním – v rozsahu konkrétně položených otázek, kterými je dovolací soud při přezkumné činnosti vázán (což akceptuje ve své judikatuře i Ústavní soud; k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. , bod 23, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. , bod 22) – v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž od přijatého řešení není důvod se odchýlit. Dovolání žalované není podle ustanovení přípustné.

Ochrana pravého dědice se řídí právní úpravou, která byla určující pro dědické právo po zůstaviteli, a protože zůstavitel zemřel dne 5. 7. 1998, je zapotřebí posuzovat ochranu oprávněného dědice podle ustanovení § 485 a násl. obč. zák. (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. , ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. ), což je podstatné také pro vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení, neboť z hlediska ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. je rozhodné, že jde o právo vzniklé z právního poměru vzniklého před 1. 1. 2014 (k tomu obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. , který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 2007). Správně odvolací soud podřadil zjištěný skutkový stav (mimo jiné) pod ustanovení § 563 a § 517 odst. 1 a 2 obč. zák.

Uplatnění zásad o bezdůvodném obohacení v případě splatnosti pohledávky na vydání majetku, který nepravý dědic (stát) z dědictví nabyl (jako odúmrť) a je povinen jej vydat pravému dědici, se projeví tak, že je zapotřebí vycházet z ustanovení § 563 obč. zák., a to bez ohledu na způsob vydání, neboť splatnost (jako v případě pohledávky z bezdůvodného obohacení) není stanovena (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. ). Splatnost podle tohoto ustanovení nastává následující den po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění, potažmo – jako je tomu v posuzované věci – uplynutím posledního dne věřitelkou stanovené lhůty k plnění, tedy dne 11. 8. 2015 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. ).

V případě 1. a 2. právní otázky žalovaná přehlíží jednak, že žalobkyně, která uplatnila žalobní nárok podle ustanovení § 485 a násl. obč. zák. jej neuplatnila z titulu dědičky v dědickém řízení, nýbrž z titulu osoby, které svědčí právo na vydání dědictví, jednak, že v řízení o dodatečném projednání dědictví soud nezjišťuje okruh dědiců.

Rozhodnutí soudu, kterým se přiznává ochrana oprávněnému dědici podle ustanovení § 485 nebo § 487 obč. zák. se netýká dědického práva. Neurčuje, kdo je zůstavitelovým dědicem. Ochrana oprávněnému dědici se poskytuje pouze tím, že se (ve výroku rozhodnutí) nepravému dědici (státu) uloží, aby vydal podle zásad o bezdůvodném obohacení majetek nabytý z dědictví pravému dědici. Vydá-li nepravý dědic (stát, který nabyl dědictví jako odúmrť) majetek pocházející z dědictví pravému dědici, nic se tím nemění na (formálním) výsledku dědického řízení po zůstaviteli. Usnesení o dědictví, kterým soud potvrdil nabytí dědictví nepravému dědici nebo kterým schválil jejich dohodu o vypořádání dědictví, popřípadě kterým potvrdil, že dědictví připadlo státu jako odúmrť, je i nadále pravomocné a vykonatelné. Náprava (objektivně) protiprávního stavu, spočívajícího v tom, že dědictví nabyl nepravý dědic, nebo že dědictví připadlo státu jako odúmrť, je tu nastolena jen (a právě) tím, že nepravý dědic (stát) vydal majetek nabytý z dědictví pravému dědici podle zásad o bezdůvodném obohacení způsobem tzv. naturální nebo relutární restituce; po vydání dědictví se s účinky ex tunc (ke dni smrti zůstavitele) nadále za dědice místo nepravého dědice (státu, který dědictví nabyl jako odúmrť) považuje pravý dědic (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. , ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. , ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. ).

Posoudil-li odvolací soud splatnost pohledávky na vydání majetku, který stát z dědictví nabyl jako odúmrť, bez ohledu na zahájení řízení, potažmo právní moc rozsudku, kterým byla státu uložena povinnost tento majetek vydat, postupoval v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Žalovaná v případě 2. právní otázky vychází z jiného skutkového stavu, než byl zjištěn odvolacím soudem, neboť ji váže na implikovanou podmínku nezbytnosti prokázat pravost (dodatečně objevené) závěti v řízení o dodatečném projednání dědictví. Tak tomu ovšem není. Při dodatečném projednání dědictví soud nemůže („nikdy“) znovu zjišťovat (a měnit) okruh účastníků, a to ani v případě, vyšly-li by najevo nové skutečnosti, např. dodatečně objevená závěť (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 88, roč. 2006, ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. nebo ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. ), a proto tato skutečnost nebyla (pro svou irelevanci) dokazováním ani zjišťována (nejde o situaci, kdy by žalobkyně v rámci dokazování neunesla břemeno důkazní o tvrzené právně významné skutečnosti nebo dokonce byla vyvrácena pravdivost tohoto tvrzení). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, roč. 2014).

Žalovanou položená 1. a 2. právní otázka přípustnost dovolání nezakládá.

K použití korektivu dobrých mravů podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. lze v obecné rovině uvést, že jde o ustanovení patřící k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. , jakož i jeho rozsudky ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. , ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. ). Úvaha soudu se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností konkrétního případu individuálně (např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. , a ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. ), přičemž dovolací soud otázku aplikovatelnosti ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě, je-li úvaha o použití korektivu dobrých mravů zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. , ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. , ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. , nebo ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. ).

Závěr odvolacího soudu, že výkon práva na zaplacení úroků z prodlení není v posuzované věci v rozporu s dobrými mravy, odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Dovolací námitka, kterou se žalovaná domáhá aplikace korektivu dobrých mravů, totiž spočívá na tom, že existence pohledávky žalobkyně na vydání majetku z dědictví byla sporná. Nejvyšší soud České republiky opodstatněnost takovéto argumentace odmítl již v rozsudku ze dne 19. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 2002, ve kterém vyslovil závěr, podle něhož uplatnění práva na úroky z prodlení není samo o sobě výkonem práva, který je v rozporu s dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos, avšak o takový případ nejde. Při úvaze, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem (zvláštnostem konkrétního případu), a jeho úvaha že žalobkyní uplatněný nárok na úrok z prodlení není v rozporu s dobrými mravy, není zjevně nepřiměřená a konečně (nad rámec položené právní otázky) lze dodat, že námitky žalované považující závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. , za neaplikovatelné v tomto případě, nelze mít za opodstatněné. Podstatné znaky obou případů jsou shodné. Odlišnost právního důvodu peněžitého dluhu státu může nepochybně mít vliv na splatnost, nikoliv však na změnu obsahu závazkového právního vztahu, ke které došlo v důsledku prodlení dlužníka, na z ní vyplývající právo na úrok z prodlení.

Žalovanou položená 3. právní otázka přípustnost dovolání rovněž nezakládá.

Uplatnění zásad o bezdůvodném obohacení v případě rozsahu a způsobu vydání majetku z dědictví (§ 458 odst. 1 obč. zák.) se projeví tak, že nepravý dědic (stát, který majetek z dědictví nabyl jako odúmrť) musí vydat oprávněnému dědici vše, co nabyl jako majetek z dědictví. Ve svých důsledcích jde o nastolení takového právního a skutkového stavu, jaký by nastal, kdyby pravý dědic nabyl (místo nepravého dědice nebo státu) zůstavitelův majetek již podle usnesení o dědictví, tedy, řečeno jinak, o tzv. naturální restituci. V případě, že to již není dobře možné, je nepravý dědic (stát, který majetek z dědictví nabyl jako odúmrť) povinen poskytnout pravému dědici peněžitou náhradu, tzv. relutární restituci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 8. 2015, sp. zn. ).

Pokud žalovaná, které připadlo dědictví jako odúmrť, nabyla – jak vyplývá ze zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal a které v dovolacím řízení revidovat nelze – pohledávky zůstavitele vzniklé z titulu vkladu na bankovních účtech u švýcarské banky UBS AG, a to č. XY, č. XY, č. XY a depozitní úschovy č. XY, nejenže ve smyslu ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. mohla postoupit peněžitou pohledávku za bankou (k možnosti postoupení pohledávek z účtů srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. , ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ), nýbrž tak vzhledem k prioritě naturální restituce učinit měla [stejně tak by mohla převést „majitelství“ k účtu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. ), kdyby vstoupila do práv a povinností zemřelého majitele běžného (vkladového) účtu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66, roč. 2008)]. Neučinila-li tak a uvolněné peněžní prostředky si nechala vyplatit, znemožnila vydání majetku z dědictví v naturální podobě, a proto musela žalobkyni jako oprávněné dědičce poskytnout peněžitou náhradu.

Z uvedeného vyplývá, že skutečnost, že peněžní prostředky měla k dispozici až dne 9. 11. 2016 (ve výši 8 048 976,58 Kč), potažmo dne 11. 11. 2016 (ve výši 848 209,67 Kč), případně, že v době výzvy neznala jejich výši, na její prodlení s vydáním majetku z dědictví, který nabyla jako odúmrť, vliv nemá. Stejně jako skutečnost, že existence dluhu byla mezi účastníky sporná. Nebrání-li spornost pohledávky věřiteli v uplatnění nároku na úrok z prodlení, a to ani je-li poměřován korektivem dobrých mravů, tím spíše nemůže být překážkou v prodlení dlužníka.

Z těchto důvodů lze i v případě 4. právní otázky uzavřít, že její řešení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Přípustnost dovolání tedy založit ani tato otázka nemůže.

Nepřípustné dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Nejvyšší soud České republiky již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, protože rozhodl o dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [ ]. O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle ustanovení lze uvažovat teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky dovolacího řízení, dovolání je bezvadné a alespoň na základě předběžného posouzení se dovolání jeví jako pravděpodobně úspěšné.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2021

JUDr. Roman Fiala předseda senátu