Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 99/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Pavlíka, zastoupeného Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem Příběnická 1908, 390 01 Tábor, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 11. 2014, č. j. -39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na vyslovení neplatnosti hlasování ve volbách do zastupitelstva obce Lubenec, konaných ve dnech 10. a 11. 11. 2014, a to pro porušení a d (dále jen "").

Stěžovatel se v uvedeném řízení před krajským soudem domáhal vyslovení neplatnosti voleb do zastupitelstva obce Lubenec, konaných ve dnech 10. a 11. 11. 2014. Svůj návrh odůvodnil tak, že mandát, který měl při správném postupu volebních orgánů připadnout volební straně SOS Lubenec, jejímž prvním kandidátem byl právě stěžovatel, byl z důvodu nesprávného postupu volebních orgánů přidělen volební straně SNK - Lubenec 1. Uvedený nesprávný postup volebních orgánů podle stěžovatele spočíval v tom, že při sčítání hlasů byly volební straně SNK - Lubenec 1 nezákonně přičteny hlasy odevzdané pro kandidáta, který však již dne 29. 8. 2014, tedy šest týdnů před volbami, zemřel. Registrační úřad tak měl podle stěžovatele, na základě analogické aplikace , o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), zajistit zveřejněné informace o úmrtí kandidáta a o snížení počtu kandidátů na předmětné kandidátníě ve všech volebních místnostech na území obce a dále nemělo být okrskovými volebními komisemi při zjišťování výsledků voleb přihlíženo k hlasům odevzdaným pro zemřelého kandidáta. Stěžovatel k podpoře této námitky odkazuje na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2006, č. j. -10. V důsledku uvedeného chybného postupu volebních orgánů pak byly chybně rozděleny mandáty mezi volební strany.

Krajský soud v Ústí nad Labem dospěl k závěru, že návrh na vyslovení neplatnosti voleb není důvodný. Krajský soud konstatoval, že nedává registračnímu úřadu oprávnění provádět jakékoliv změny na registrovaných kandidátních listinách, přičemž současně neobsahuje žádné podmínky, při jejichž splnění by k odvolání nebo vyškrtnutí zemřelého kandidáta muselo dojít. Při sčítání hlasů se pak podle nepřihlíží pouze k hlasům odevzdaným pro kandidáty, kteří se kandidatury písemně vzdali do 48 hodin před zahájením voleb, nebo jejichž kandidatura byla písemně odvolána v téže době zmocněncem politické strany, politického hnutí nebo jejich koalicí ( a 2 ), k tomu však v souzené věci nedošlo. Za dané situace tedy volební orgán nepochybil, když při zjišťování výsledků voleb do zastupitelstva obce přihlížel i k platným hlasům odevzdaným pro zesnulého kandidáta a ty pak započetl do celkového počtu hlasů odevzdaných pro volební stranu, za níž kandidoval.

Nepřihlížení k hlasům odevzdaným pro kandidáta, který po registraci kandidátníy volební strany, za níž kandidoval, přestal být volitelný do zastupitelstva obce, pak nelze podle krajského soudu dovodit ani analogickou aplikací , které se stěžovatel (navrhovatel) dovolával, neboť uvedené ustanovení se vztahuje toliko na taxativně vypočtené případy vzdání se kandidatury nebo jejího odvolání. Pominutí hlasů odevzdaných pro jednotlivého kandidáta má totiž vliv na celkový počet mandátů přidělených nejenom volební straně, za níž tento kandidát kandidoval, nýbrž i na počet mandátů získaných ostatními volebními stranami, takže ovlivňuje výsledky voleb do zastupitelstva obce, přičemž dané volby se ve smyslu konají podle zásad poměrného zastoupení a jde u nich proto v první řadě o zjištění počtu mandátů přidělených volebním stranám a teprve v druhé řadě o přikázání těchto mandátů jejich jednotlivým kandidátům.

Stěžovatel namítá, že napadené usnesení krajského soudu uvedenými závěry, na základě kterých soud odmítl aplikaci v případě úmrtí kandidáta, k němuž došlo po registraci kandidátníy a o kterém se registrační úřad dozvěděl více než 48 hodin před zahájením voleb do zastupitelstva obce, porušuje právo na svobodné volby ve smyslu y, a to zejména pokud jde o pasivní volební právo zaručené y, kterým je občanům garantován za rovných podmínek přístup k voleným funkcím. Podle názoru stěžovatele nezáleží na tom, zda došlo k zániku kandidatury projevem vůle samotného kandidáta či zmocněnce, případně v důsledku úmrtí kandidáta a tedy nezávisle na jakékoli vůli. Volební orgány mají zákonnou povinnost na nevolitelnost kandidáta, i když nastala způsobem, na který zákon nepamatuje, reagovat. Po smrti fyzické osobě totiž nemůže vzniknout jakékoli právo či povinnost, v tomto případě ani právo být volen. Je proto zřejmé, že žádný z hlasů započtených pro zemřelého kandidáta nemohl být legitimně započten pro volební stranu, za níž kandidoval.

Stěžovatel dále namítá porušení jeho práva na spravedlivý proces podle y, neboť krajský soud napadené usnesení řádně neodůvodnil. Nepřihlédl ke všem okolnostem daného případu, když opomenul vzít v potaz skutečnost, že informace o úmrtí kandidáta byla registračnímu úřadu známa prokazatelně více než 48 hodin před začátkem voleb do obecního zastupitelstva, dále se zcela opomenul vypořádat s argumentem stěžovatele ohledně , podle kterého každý platný hlas udělený ve volbách do obecních zastupitelstev je primárně adresován konkrétnímu kandidátovi, nikoliv volební straně.

Stěžovatel s poukazem na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2006, č. j. -10, také namítá, že krajský soud napadeným usnesením rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou, aniž by tyto důvody odchýlení přesvědčivě vysvětlil.

Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, který ve svém vyjádření pouze odkázal na ústavní stížností napadené rozhodnutí, neboť stěžovatel podle krajského soudu ve své ústavní stížnosti pouze polemizuje s právním názorem soudu.

II.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Podle ustanovení je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle písm. d)y, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Ačkoliv se projednávaná materie týká voleb a volebního soudnictví, uplatněný návrh stěžovatele je - právě - takovou ústavní stížností, nikoliv opravným prostředkem určeným pro přezkum volebního výsledku podle písm. e)y ( a násl. ), který je spjat výhradně s volbou poslance či senátora. Oba zmíněné typy řízení se od sebe odlišují jak podstatou otázky přezkoumávané Ústavním soudem, tak i procesními podmínkami, jakými jsou otázky aktivní legitimace navrhovatele, vymezení okruhu účastníků řízení apod. (viz nález Ústavního soudu

sp. zn.

a další). Účelem ústavní stížnosti je individuální ochrana před zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických nebo právnických osob a posláním Ústavního soudu při jejím posouzení tudíž - oproti tomu - není ochrana obecného podústavního volebního práva v objektivním smyslu; odpovídající volební chyby a delikty jsou předmětem řízení ve správním soudnictví vedeného podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (srov. např. nálezy

sp. zn.

, nebo

sp. zn.

).

Toto jednoinstanční řízení (kasační stížnost je podle vyloučena) je sevřeno do krátkého časového období a platí v něm, že netřeba nařizovat jednání ( odst. ), čímž je předznačena i povaha a rozsah pramenů skutkových zjištění. Jestliže je smysl této úpravy zřejmý a odůvodněný (potřeba včasné stabilizace právně politických důsledků voleb), bylo by mu protisměrné, kdyby Ústavní soud měl zaujmout bez dalšího postavení (chybějící) druhé instance, vybavené instrumenty úplného soudního přezkumu (např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

).

Jde tedy o to, zda stěžovatelem napadené soudní řízení a jeho výsledek neporušily jeho ústavně zaručená (procesní) práva, vyplývající z předpisů upravujících soudní řízení správní ve věcech volebního soudnictví, resp. zda rozhodnutím krajského soudu nebyla relevantně - z pohledu ústavněprávního - dotčena jeho hmotná (volební) práva, jmenovitě výkon volebního práva pasivního (být zvolen). Jinak řečeno, nejširší rámec ústavněprávního přezkumu představují limity tzv. spravedlivého procesu vyplývajícího y, jak je standardně Ústavní soud vymezuje a které ve výše zmíněných nálezech

sp. zn.

a

sp. zn.

uplatnil rovněž.

I pro řízení podle pak platí, že postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů a z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda jejich právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže soudy rozhodující ve správním soudnictví postupují v souladu s příslušnými ustanoveními , respektují procesní ustanovení upravující základní zásady jím upraveného řízení, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

III.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v napadeném rozhodnutí krajského soudu porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele se závěrem Krajského soudu v Ústí nad Labem, že při zjišťování výsledků voleb do zastupitelstva obce se přihlíží i k platným hlasům odevzdaným pro kandidáta, který po registraci kandidátníy přestal být volitelný ve smyslu , přičemž takové hlasy se započtou do celkového počtu hlasů odevzdaných pro volební stranu, za kterou tento kandidát kandiduje.

Důsledkem toho, co bylo řečeno o povaze ústavně právního přezkumu otevřeného ústavní stížností, je, že není úkolem Ústavního soudu podat obecný (podústavní) výklad příslušných ustanovení , nýbrž postačí se soustředit k závěru, že pojetí, z nějž interpretačně vycházel správní soud, není jednoznačně zpochybnitelné námitkami, které stěžovatel ve své ústavní stížnosti uplatnil. Shora uvedený výklad, který správní soud podal, směřující k závěru, že v posuzované věci nelze použít analogie či rozšiřujícího výkladu a za jejich pomoci rozšiřovat počet případů nepřihlížení k hlasům odevzdaným pro jednotlivé kandidáty oproti jejich taxativnímu výčtu zakotvenému v , není v rozporu se smyslem a účelem citovaného ustanovení zákona ani se zásadami poměrného zastoupení ve smyslu a nevede k absurdním důsledkům, neboť zesnulý kandidát podle tohoto výkladu nemůže být zvolen, nýbrž dochází "pouze" k tomu, že platné hlasy, které pro něj byly odevzdány, se přičtou volební straně za níž kandidoval.

Závěr, že při zjišťování výsledků voleb do zastupitelstva obce se přihlíží i k platným hlasům odevzdaným pro kandidáta, který v době od registrace kandidátníy do konání voleb zemřel, je proto podle Ústavního soudu obhajitelný a příslušnou argumentaci krajského soudu tak, jak je rozvedena v odůvodnění napadeného usnesení, považuje Ústavní soud za srozumitelnou a ústavně konformní (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2011,

sp. zn.

).

Ústavní soud totiž považuje za rozhodující, že systém voleb do zastupitelstev obcí je založen na principu poměrného zastoupení, kdy pro jeho výsledek je jednoznačně určující celkový počet hlasů odevzdaných pro jednotlivé volební strany. V tomto směru se přitom stěžovatel zásadně mýlí, když tvrdí, že hlas je primárně adresován konkrétnímu kandidátovi a nikoliv volební straně. V těchto volbách má totiž volič (až) tolik hlasů, kolik je voleno členů zastupitelstva ( ), nicméně i tehdy, pokud je odevzdá nikoliv volební straně způsobem předpokládaným ustanovením , nýbrž přímo osobám jednotlivých kandidátů (, 4 ), sčítá se vždy nejprve celkový počet hlasů - tedy jak hlasy odevzdané pro jednotlivé volební strany, tak také pro jednotlivé kandidáty ( ). Z takto zjištěného počtu hlasů se poté určí počet mandátů pro jednotlivé volební strany (, 2 ) a teprve následně se zjišťuje, zda byly splněny zákonné podmínky pro to, aby se přihlédlo k počtu hlasů udělených jednotlivým kandidátům tak, aby se změnilo pořadí na kandidátníě ( ).

V ústavní stížnosti předestřené námitky, jimiž má být dovozeno, že naopak k hlasům odevzdaným pro zesnulého kandidáta přihlédnout nelze, přitom představují v zásadě pouze opakování stěžovatelovy argumentace, obsažené již v návrhu na rozhodnutí o neplatnosti hlasování ve volbách, o němž rozhodl krajský soud napadeným usnesením, na jehož odůvodnění je možno v podrobnostech odkázat.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele ohledně porušení práva na spravedlivý proces, která spočívá v tom, že krajský soud opomenul vzít v potaz skutečnost, že informace o úmrtí kandidáta byla registračnímu úřadu známa prokazatelně více než 48 hodin před začátkem voleb. Ústavní soud připomíná, že požadavek na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí v sobě nezahrnuje nárok na vypořádání se s každou jednotlivou, dílčí námitkou zvlášť, vyplývá-li uspokojivě z podaného odůvodnění jako celku, proč ta která námitka nemohla obstát, což je ve světle shora uvedeného případ i napadeného usnesení krajského soudu.

Přitom tu část odůvodnění krajského soudu, proti které uvedená námitka zřejmě míří zejména, neboť je na tomto místě uvedeno, že "připuštění možnosti nezapočítat hlasy odevzdané pro kandidáta, který přestal být volitelný, by mohlo zpochybnit výsledky voleb i v těch případech, kdyby takový kandidát pozbyl volitelnosti těsně před volbami nebo v krajním případě i v den voleb", lze podle Ústavního soudu považovat za obiter dictum k nosné části odůvodnění napadeného usnesení, kterým je především závěr, že při zjišťování výsledků voleb se k platným hlasům odevzdaným pro kandidáta přihlíží i pokud by v období po registraci kandidátníy zemřel.

Podobně také námitka stěžovatele, že se krajský soud nevypořádal s jeho argumentem ohledně , podle kterého každý platný hlas udělený ve volbách do obecních zastupitelstev je primárně adresován konkrétnímu kandidátovi, nikoliv volební straně, není z pohledu Ústavního soudu opodstatněná, neboť z odůvodnění krajského soudu, jak je již uvedeno shora, naopak vyplývá, proč tato námitka neobstála.

Konečně pokud jde o námitku stěžovatele, že krajský soud napadeným usnesením rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou, aniž by tyto důvody odchýlení přesvědčivě vysvětlil, krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvádí, že na základě již výše předestřených důvodů "zaujal odlišný názor oproti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2006, č. j. -18, v němž možnost analogického použití ustanovení i na případ ztráty volitelnosti kandidáta po registraci kandidátníy připuštěna byla. Soud tak setrval na svém dosavadním judikovaném názoru prezentovaném již dříve v usnesení ze dne 16. 11. 2006, č. j. -19". Podle předchozí judikatury Ústavního soudu obecně nelze přisvědčit názoru, že existuje univerzální právo na jednotnost judikatury. Rozhodování sporů není podřízeno žádnému algoritmu, který by zajistil stabilitu soudní praxe. Soudní systém není stroj, který by vydával uniformní a zcela identická rozhodnutí. Je přípustné, aby mezi jednotlivými rozhodnutími - byť v případech svou povahou srovnatelných - existovaly rozdíly. Tyto rozdíly však nemohou být hluboké a přetrvávající. To vyplývá i z rozhodování Evropského soudu pro lidská práva, pro který požadavek právní jistoty obvykle nezahrnuje právo na ustálenou judikaturu (viz např. rozhodnutí Blücher proti České republice, 58580/00, 11. 1. 2005, nebo Unédic proti Francii, rozsudek, 18. 12. 2008, č. 20153/04), což našlo svůj odraz i v usnesení

sp. zn.

, ze dne 5. 2. 2013.

Ústavní soud připomíná, že právní názory se mohou lišit, nikdy však nesmí být výsledkem svévole, či bez náležitého odůvodnění. Je vždy nezbytné, aby právní názor byl dosažen právně-metodologicky správným postupem. Přezkumu pak nepodléhá tento názor sám o sobě, ale s ohledem na způsob, jakým byl dosažen. Proto jsou přípustné i odlišné právní názory, ale pouze za podmínky, že jsou podloženy akceptovatelným postupem (usnesení ze dne 20. 5. 2014,

sp. zn.

).

V posuzovaném případě z odůvodnění napadeného usnesení náležitě plyne, proč se Krajský soud v Ústí nad Labem odchýlil od předchozího rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2006, č. j. -18, resp. stěžovatelem namítaného rozhodnutí téhož soudu ze dne 10. 11. 2006, č. j. -10, a současně, proč se přiklonil k názoru, který je obsažen v již dříve vydaném usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2006, č. j. -19, tedy k judikatuře zastávající opačný názor, než je stěžovatelův.

Pokud tedy jde o tvrzené porušení y, Ústavní soud neshledal, že by byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak zaručuje citované ustanoveníy. Z obsahu napadeného rozhodnutí plyne, že se krajský soud posouzením toho, zda stěžovatelem popsaným postupem došlo k porušení , podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí odpovídajícím způsobem uvedl, jak se s námitkami stěžovatele vyrovnal a proč návrh na vyslovení neplatnosti hlasování ve volbách jako nedůvodný zamítl. Pokud soud dospěl v dané věci k jinému právnímu závěru, než jaký je názor stěžovatele, není možno takový postup považovat za porušení práva na spravedlivý proces. K tomu pak Ústavní soud stěžovatele odkazuje na svoji ustálenou judikaturu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátouy (např. nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994).

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2015

Vladimír Kůrka v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu