Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2128/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní korporace Českomoravský štěrk, a. s., se sídlem Mokrá č.p. 359, 664 04, IČ 25502247, zastoupené Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem Antonínská 2, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, č.j. -145, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 7. 2013, splňující formální náležitosti předvídané , o Ústavním soudu (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým Nejvyšší soud zamítl její dovolání. Stěžovatelka namítá, že napadaným rozsudkem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, konkrétně právo na zákonného soudce, jak je garantuje d (dále jen "") a princip právní jistoty, který plyne z ustanovení o právním státu vysloveném v y (dále jen "").

Uvedeného zásahu do základních práv se měl dle názoru stěžovatelky Nejvyšší soud dopustit tím, že se odchýlil od své předchozí konstantní judikatury o právním charakteru účelových komunikací a toto své odchýlení náležitě neodůvodnil. Dále se stěžovatelka domnívá, že příslušný senát Nejvyššího soudu měl postupovat dle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen ""): pokud měl na právní posouzení projednávaného případu názor, který se liší se od názoru vysloveného v předchozím rozhodnutí, měl věc postoupit k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího soudu vyplynulo následující. Stěžovatelka uvádí, že byla žalovanou stranou v řízení, ve kterém se vedlejší účastníci domáhali vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní využívání pozemků v jejich vlastnictví. To mělo spočívat v zastavění těchto pozemků účelovou komunikací ve vlastnictví stěžovatelky. V tomto řízení se následně stala zásadní otázka, zda je posuzovaná účelová komunikace samostatnou věcí v právním smyslu. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, č.j. - 125, byl změněn rozsudek Okresního soudu pro Brno-venkov ze dne 8. 6. 2010, č.j. - 99, tak, že daná účelová komunikace je samostatnou věcí v právním smyslu a jejím vlastníkem je stěžovatelka. Následně Nejvyšší soud v rozsudku napadaném ústavní stížností dovolání zamítl jako neopodstatněné. Nejvyšší soud konstatoval, že dovoláním napadaný rozsudek není nesrozumitelný a neodůvodněný, jak uváděla stěžovatelka. Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2009, č.j. - 59, a konstatoval, že v posuzovaném případě je těleso účelové komunikace samostatný předmět práv a povinností, neboť se domnívá, že je to účelné též z hlediska úpravy vzájemných práv a povinností mezi vedlejšími účastníky a stěžovatelkou.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že svým právním názorem vyjádřeným v napadaném rozsudku se Nejvyšší soud naprosto odchýlil od své předchozí stabilní rozhodovací praxe, aniž by však vyvolal proceduru předvídanou zákona o soudech a soudcích a věc postoupil k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu. Tím měl Nejvyšší soud porušit právo stěžovatelky na zákonného soudce garantované d, což plyne i z nálezu

sp. zn.

ze dne 11. 9. 2009 (N 201/54 SbNU 497). Nejvyšší soud tak dle jejího názoru zcela překvapivě připustil odlišný právní režim pro účelové komunikace a pro těleso komunikace, které se na této komunikaci nachází, aniž by vysvětlil, proč se tímto názorem odchýlil od své předchozí rozhodovací praxe, kterou stěžovatelka dokládá celou řadou rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tím se současně dopustil zásahu do právní jistoty, která je nezbytným základem právního státu, jak uvádí y ČR. Mimo to je dle jejího názoru rozsudek Nejvyššího soudu nedostatečně (resp. dle ústavní stížnosti vůbec) odůvodněn, což by však mělo být v takovém případě více než žádoucí.

vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení ]. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud tímto způsobem Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadaný rozsudek Nejvyššího soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Hlavním motivem ústavní stížnosti je rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu v tom, zda účelové komunikace mohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které mohou mít rozdílný právní režim. Stěžovatelka se přiklání k názoru, že to možné není, zatímco napadaný rozsudek Nejvyššího soudu obsahuje přivolení opačnému stanovisku.

Obecně nelze přisvědčit stěžovatelce, že existuje univerzální právo na jednotnost judikatury. Rozhodování sporů není podřízeno žádnému algoritmu, který by zajistil stabilitu soudní praxe. Soudní systém není stroj, který by vydával uniformní a zcela identická rozhodnutí. Je přípustné, aby mezi jednotlivými rozhodnutími - byť v případech svou povahou srovnatelných - existovaly rozdíly. Tyto rozdíly však nemohou být hluboké a přetrvávající. To vyplývá i z rozhodování Evropského soudu pro lidská práva, pro který požadavek právní jistoty obvykle nezahrnuje právo na ustálenou judikaturu (viz např. rozhodnutí Blücher proti České republice, 58580/00, 11. 1. 2005, nebo Unédic proti Francii, rozsudek, 18. 12. 2008, č. 20153/04), což našlo svůj odraz i v usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 2. 2013. Ústavní soud připomíná, že právní názory se mohou lišit, nikdy však nesmí být výsledkem svévole, či bez náležitého odůvodnění. Je vždy nezbytné, aby právní názor byl dosažen právně-metodologicky správným postupem. Přezkumu pak nepodléhá tento názor sám o sobě, ale s ohledem na způsob, jakým byl dosažen. Proto jsou přípustné i odlišné právní názory, ale pouze za podmínky, že jsou podloženy akceptovatelným postupem.

Po prozkoumání rozhodovací praxe Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal, že je skutečně možné nalézt dvě odlišná stanoviska k právnímu režimu účelových komunikací. Obě dvě jsou rovnoměrně zastoupena v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a nelze říci, že jedno z nich převážilo, a to vždy s ohledem na podmínky případu, o němž se rozhoduje. Oba dva názory se současně odvolávají na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2006, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z něj vyplývá, že za určitých podmínek může být místní komunikace samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu. Z toho pak skutečně může plynout jak vyloučení takové možnosti pro účelové komunikace, což lze například podložit interpretačním postupem eiusdem generis, neboť účelová komunikace se skutečně kvalitativně liší od ostatních tří kategorií komunikací. Lze však dospět také k závěru, že je přípustné analogické rozšíření této úpravy i na ně, což může být podloženo obsahem, kterému se věnuje v některých rozhodnutích Nejvyšším soudem zmiňovaný , o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), tj. vyvlastnění. Tomuto závěru odpovídá využití metod noscitur a sociis, případně in pari materia. Přes odlišnost těchto závěrů však Ústavní soud konstatuje, že se nejedná o hluboký rozpor, ale rozpor, který má svůj původ v konkrétních okolnostech případu a způsobu, jakým soud svůj závěr odůvodní.

V konkrétním posuzovaném případě z odůvodnění napadeného rozsudku náležitě plyne, proč se Nejvyšší soud odchýlil od některých předchozích rozhodnutí a současně, proč se přiklonil k názoru, který je také v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu patrný. V tomto směru nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že by napadaný rozsudek byl překvapivý, neboť v judikatuře jsou zastoupeny oba přístupy a každý je určený pro odlišné situace. Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že je napadané rozhodnutí v rozporu s "konstantní judikaturou" a vyjmenovává některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak Ústavní soud konstatuje, že jejímu názoru nepřisvědčují všechna jí citovaná rozhodnutí, ale také lze nalézt stejně stabilní "konstantní judikaturu" zastávající názor opačný.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku konstatuje, proč se přiklání k jednomu názoru a jaké důvody má pro rozhodnutí opačné, než by plynulo z rozhodovací praxe jiného senátu Nejvyššího soudu. V odůvodnění tak nalezneme i dostatečně srozumitelně vysvětlené důvody, proč se v tomto individuálním případě Nejvyšší soud domnívá, že pro jeho rozhodnutí je vhodné připustit odlišný režim pro účelovou komunikaci a těleso komunikace, které se na něm nachází. Tyto důvody jsou také dostatečné proto, aby nebylo nutné aplikovat postup předvídaný § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2014

Jan Filip, v. r.

předseda senátu