Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2104/2020

30 Cdo 2104/2020-77

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce R. J., narozeného dne XY, bytem XY, právně zastoupeného JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu škody a přiměřené zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. -57, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. se žalobce domáhal vůči žalované náhrady souhrnu škod a nemajetkové újmy, jež mu měly být způsobeny jako jednateli a společníku společnosti XY, IČO: XY (dále jen „Společnost“), postupem správce daně při zajištění a vymáhání daně z přidané hodnoty vůči Společnosti.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 6. 2019, č. j. -35, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 7. 2019, č. j. -41, rozhodl tak, že se žaloba, dle které by soud uložil žalované povinnost hradit žalobci částku ve výši 200 000 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky ode dne 3. 8. 2018 do zaplacení, zamítá (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně. Správce daně vydal dne 4. 8. 2015 celkem 29 zajišťovacích příkazů, jimiž Společnosti uložil, aby zajistila úhradu daně z přidané hodnoty v úhrnné výši 248 486 002 Kč na depozitní účet správce daně. Správce daně rozhodl, že všechny jím vydané zajišťovací příkazy jsou účinné a vykonatelné okamžikem vydání. Téhož dne byly vydány exekuční příkazy, jimiž správce daně nařídil daňovou exekuci k vymožení povinností uložených zajišťovacími příkazy. Společnost se následně stala neschopnou plnit své závazky vůči věřitelům a byla nucena podat návrh na zahájení insolvenčního řízení. Žalobce se domáhá po žalované náhrady škod v celkové výši 140 000 000 Kč, jež mu vznikly znehodnocením jeho podílu ve Společnosti, náklady spojenými s insolvenčním řízením, ušlým ziskem a znehodnocením jeho dalšího majetku; dále žádá zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 60 000 000 Kč, neboť způsob vedení předmětného daňového řízení, který žalobce pokládá za projev libovůle správce daně, měl výrazný negativní vliv na žalobcův život, když v řádu několika málo týdnů přišel o bezproblémově fungující Společnost existující po dobu 20 let, přičemž žalobcovo ekonomické zázemí, pracovní a osobní život se odvíjely od fungování a vedení Společnosti. Žalobce spatřuje nesprávný úřední postup obecně v celém daňovém řízení, konkrétně pak v neopodstatněném vydání zajišťovacích příkazů, v jejich bezdůvodné okamžité účinnosti a vykonatelnosti a dále v procesním pochybení Odvolacího finančního ředitelství po vydání zajišťovacích příkazů spočívající v postupu v rozporu s příslušnými ustanoveními , daňový řád, pro které bylo rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství o odvolání žalobce proti vydání zajišťovacích příkazů zrušeno a vráceno k dalšímu řízení s tím, že následně bylo vydáno rozhodnutí o zamítnutí odvolání a potvrzení vydání zajišťovacích příkazů.

Po právní stránce odvolací soud zcela potvrdil závěry soudu I. stupně, dle kterých žalobce není osobou oprávněnou k náhradě škody (újmy) dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád); (dále jen „ “). Ačkoli žalobce spojuje vznik tvrzených újem s nesprávným úředním postupem správce daně obecně v celém daňovém řízení, jedinou relevantní příčinou vzniku újem tvrzených žalobcem je samotné vydání zajišťovacích příkazů. V daném případě proto, dle názoru odvolacího soudu a soudu I. stupně, připadá v úvahu pouze odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí. Osoby oprávněné žádat náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím jsou přitom upraveny v a jsou jimi účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, a ti, s nimiž nebylo jednáno jako s účastníky řízení, ačkoli s nimi jako s účastníky řízení jednáno být mělo. Na základě právě uvedeného odvolací soud potvrdil závěr soudu I. stupně ohledně absence aktivní legitimace žalobce v daném případě, neboť žalobce nebyl účastníkem řízení, v němž mělo dojít k vydání nezákonného rozhodnutí (a ani jím být neměl), a nebylo proto důvodu se dále zabývat splněním dalších předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované dle , neboť již z tohoto důvodu byl nárok žalobce na náhradu škody a nemajetkové újmy dle shledán nedůvodným.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.

Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá následující:

a) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. , když posoudil uplatněný nárok na odškodnění z titulu nezákonného rozhodnutí, aniž by v době rozhodování věděl, zda byla splněna podmínka zrušení nebo změny pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost dle ;b) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2018, sp. zn. , když posoudil uplatněný nárok na odškodnění z titulu nezákonného rozhodnutí, nikoli nesprávného úředního postupu, přestože dovolatel tvrdil vznik újmy v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení u Odvolacího finančního ředitelství;c) Odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky, zda může třetí osoba požadovat náhradu škody vzniklé jinému subjektu, jestliže tímto subjektem je společnost s ručením omezeným a třetí osobou její jediný společník, která již v praxi dovolacího soudu vyřešena byla, ale dle názoru dovolatele by měla být vyřešena jinak;d) Odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky, která nebyla doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena, a to, zda může společník uplatnit škodu způsobenou mu na podílu v obchodní společnosti přímo proti státu dle , jež měl primárně způsobit škodu obchodní společnosti vydáním nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem, v případě, kdy škoda způsobená společníkovi zjevně nebude plně nahrazena uplatněním škody obchodní společností;e) Odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky, která nebyla doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena, a to, zda může společník uplatnit škodu způsobenou mu na podílu v obchodní společnosti přímo proti státu dle v případě, kdy je z důvodu insolvence obchodní společnosti a s ní spojeným omezením společnických práv společník fakticky zbaven možnosti ovlivnit vymáhání škody způsobené obchodní společnosti a tím docílit náhrady škody, která mu vznikla na podílu v obchodní společnosti.

Dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje jeho odmítnutí z důvodu nepřípustnosti dle , když právní posouzení učiněné odvolacím soudem dle názoru žalované nachází oporu nejen v právní úpravě, ale také v ustálené judikatuře dovolacího soudu.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 ), dále jen " ".

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle , dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení a a 2 , neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Námitka dovolatele, dle které se odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. , když posoudil uplatněný nárok na odškodnění z titulu nezákonného rozhodnutí, aniž by v době rozhodování věděl, zda byly splněny podmínky dle , přípustnost dovolání dle nezakládá, neboť na vymezené otázce rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Odvolací soud dovoláním napadené rozhodnutí založil primárně na posouzení aktivní legitimace žalobce pro uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy dle ; s ohledem na závěr o absenci aktivní legitimace žalobce k uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy dle se dále odvolací soud posouzením splnění dalších podmínek pro vznik odpovědnosti žalované za dovolatelem tvrzenou újmu dle nezabýval. Obecný závěr, z jakého odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí dle , nebo nesprávného úředního postupu dle ) mohla vzniknout dovolatelem tvrzená újma, sám o sobě nevypovídá ničeho o tom, zda byly splněny všechny podmínky existence způsobilého odpovědnostního titulu k uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy dle v posuzovaném případě, stejně tak jako splnění dalších podmínek pro vznik odpovědnosti žalované. Uvedená námitka dovolatele se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. ).

Ani námitka dovolatele, dle které se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu, když posoudil dovolatelem uplatněný nárok na náhradu škody (újmy) z titulu nezákonného rozhodnutí, nikoli nesprávného úředního postupu, přestože měl dovolatel tvrdit vznik újmy v důsledku nepřiměřené délky daňového řízení u Odvolacího finančního ředitelství, není s to založit přípustnost dovolání. Dovolatel konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a to co do tvrzení uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky daňového řízení u Odvolacího finančního ředitelství, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení ( ).

Nejvyšší soud dále nevyhověl požadavku dovolatele, aby vyřešil jinak otázku aktivní legitimace společníka obchodní společnosti, která byla účastníkem řízení, v němž mělo dojít k vydání nezákonného rozhodnutí, při uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy dle , která již v praxi dovolacího soudu vyřešena byla (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. ), neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.

Namítá-li dovolatel, že jím předestřené otázky shora uvedené pod písm. d) a písm. e) nebyly doposud dovolacím soudem řešeny, pak pomíjí, že jejich řešení vyplývá z právě zmíněné ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; nejedná se proto o námitky, jež by mohly založit přípustnost dovolání dle V usnesení ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl, že žalobce nemůže požadovat náhradu škody vzniklé jinému subjektu, a to ani tehdy, je-li tímto subjektem společnost s ručením omezeným, jejímž je žalobce jediným společníkem. Obchodní společnost je samostatnou právnickou osobou, přičemž jejím definičním znakem je majetková samostatnost, jejímž výrazem je jednak to, že má vlastní majetek, a jednak to, že jen ve vztahu k tomuto majetku nese samostatnou majetkovou odpovědnost v právních vztazích, do nichž vstupuje. Společníci jednotlivých obchodních společností tedy nejsou podílovými spoluvlastníky (spolumajiteli) majetku obchodní společnosti, ale jejich vztah k obchodní společnosti a k jejímu majetku je vymezen souborem práv a povinností společníka. Ani probíhající insolvenční řízení předmětné obchodní společnosti uvedený závěr právě z důvodu samostatné majetkové odpovědnosti obchodní společnosti v právních vztazích nemůže ovlivnit (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 18/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. ).

Dovolatel konečně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné ( ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu, ani citace (části) textu ustanovení nepostačují (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1.2015, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Dovolání tak v části obsahující uvedené námitky trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. věta druhá ).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ve spojení s a a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, aby nahradil náklady dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Náhrada nákladů je tak představována paušální náhradou hotových výdajů dle (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI ), jež činí 300 Kč ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 3. 2021

JUDr. František Ištvánek předseda senátu