Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 233/2021

26 Cdo 233/2021-121

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce L. P., bytem XY, zastoupeného JUDr. Janou Suchou, advokátkou se sídlem Praha 2, Záhřebská 577/33, proti žalované obci Lichoceves, se sídlem Lichoceves 20, zastoupené JUDr. Janem Braborcem, advokátem se sídlem Kladno, Litevská 2571, o určení práva nájmu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. června 2020, č. j. -98, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se domáhal určení, že je nájemcem hrobového místa č. XY na veřejném pohřebišti v obci XY, část obce XY. Žalobu odůvodnil tvrzením, že na základě Smlouvy o nájmu hrobového místa uzavřené dne 21. dubna 2008 mezi ním jako nájemcem a žalovanou jako pronajímatelem (dále jen „nájemní smlouva“) má pronajato nejen hrobové místo č. XY (dvojhrob), nýbrž i hrobové místo č. XY (hrob), na němž však žalovaná povolila zřízení urnového místa rodině Ch.

Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. října 2019, č. j. -71, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. června 2020, č. j. -98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. a změnil ve výroku II. tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).

Dovolání žalobce (dovolatele) proti potvrzující části výroku I. citovaného rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle ( , , ve znění po novele provedené – dále opět jen „ “).

Soudní praxe (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 28. března 2007, sp. zn. , z 18. září 2008, sp. zn. , z 21. září 2015, sp. zn. , či z 26. listopadu 2019, sp. zn. ) se ustálila v názoru, že existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle – dříve , , ve znění před novelou provedenou , dále jen „ před novelou“ (a proto i v konkrétním případě tvrdit a dokazovat skutečnosti, z nichž jeho existence vyplývá) je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Ke vzniku žalobcova právního zájmu na určení stačí takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Určovací žaloba je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Naopak podmínka naléhavého právního zájmu nebude splněna, jestliže požadované určení neodstraní stav ohrožení práva nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním vztahu. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu např. již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. února 1971, sp. zn. , uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále v rozsudku Vrchního soudu v Praze z 30. listopadu 1993, sp. zn. , uveřejněném pod č. 11/1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, či v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky z 27. února 1997, sp. zn. , a z 27. března 1997, sp. zn. , uveřejněných pod č. 20 a 21/1997 časopisu Soudní judikatura. Lze však dále poukázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu z 2. dubna 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či na nález Ústavního soudu České republiky z 20. června 1995, sp. zn. , uveřejněný pod č. 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Uvedené závěry však neplatí bezvýhradně. Prokáže-li totiž žalobce, že má naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní vztah, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze určovací žalobu pokládat jen tam, kde neslouží potřebám praktického života, tudíž tam, kde spor mezi účastníky řízení neodstraňuje a naopak vede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů mezi nimi. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle před novelou (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. , a dále rozsudek Nejvyššího soudu z 28. listopadu 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 51/2002 časopisu Soudní judikatura).

V projednávané věci žalovaná již dopisem ze dne 4. prosince 2017 žalobci sdělila, že je nájemcem toliko jednoho hrobového místa, tzv. dvojhrobu, vedeného v minulosti pod č. XY a XY a nyní pod č. XY, jehož výměra odpovídá výměře uvedené v nájemní smlouvě. Přitom z provedených důkazů vyšlo najevo, že na místě, o němž žalobce tvrdí, že si jej nájemní smlouvou rovněž pronajal (dále jen „sporné místo“), se na základě povolení žalované nacházelo už v době zahájení řízení urnové místo rodiny Ch. Z toho vyplývá, že bylo-li právní postavení dovolatele již porušeno (vybudováním urnového místa rodiny Ch. na sporném místě), nemůže určovací žaloba naplnit svou preventivní funkci a dovolatel měl spor řešit cestou žaloby na plnění. K jeho námitce, že zmíněná žaloba by nemohla do budoucna vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků, dovolací soud shodně s odvolacím soudem zdůrazňuje, že k tomu by nesloužil ani případný určovací výrok. I kdyby totiž bylo vyhověno žalobě na určení, musel by se dovolatel v dalším řízení domáhat odstranění urnového místa rodiny Ch., neboť nelze bez dalšího předpokládat, že by tak učinili dobrovolně toliko na základě rozsudku, který není exekučně vymahatelný (srov. , komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1273 – 1274 a dále také usnesení Nejvyššího soudu z 21. září 2015, sp. zn. ), a pro ně ani závazný. Jestliže tedy odvolací soud (soud prvního stupně) dovodil, že dovolatel nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neodchýlil se od výše citovaných judikatorních závěrů; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Pro úplnost pak zbývá dodat, že uvedly-li oba soudy argumenty týkající se věcného posouzení, pak tak učinily toliko pro úplnost (navíc), tedy nad rámec důvodu vedoucího k zamítnutí žaloby, a spíše pro dokreslení či vysvětlení nepřehledné situace dovolateli.

S přihlédnutím k charakteru dalších uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných d (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle , a proto je podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 16. 3. 2021

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu